Šla Karkulka černým lesem,

číhal na ni vlk.

‘No tak, holka, pojď sem, pojď sem,

zakousnu ti krk!’

‘Ale vlku, nebuď blázen,

zapoj trochu svoje čidlo,

zamysli se chviličku,

babča tam má dobré jídlo,

už už zdvihá pokličku.’

Vlk mezitím skoro modrá,

vždyť je vzteky bez sebe:

‘každá ženská občas dobrá,

ale já si počkám na tebe!’

Hned co vtrhne do chalupy,

zdvihnou se mu všecky chlupy,

po babičce mlsně skočí.

Než si dveře stačí vrznout,

spolkne ji i s pokličkou,

nebude tu dlouho mrznout,

jen pár účtů s maličkou.

Ptá se holka, je zvídavá:

‘Co se stalo, milá babi,..

-oči uši nepoznává-

že mě ústa tvá nevábí?!

Naopak mě všechno pálí,

mohu-li jen malou změnu,

dnes polibek jenom z dáli,

dostala jsem snad migrénu.’

‘To je ale trochu brzy,

ty chceš měnit pravidla,

to mě věru hodně mrzí,

víš, co jsi teď provedla?!

Teď se lidé na tě zlobí,

že to není jako dřív,

že to, co jim život zdobí,

zlým chaosem posvětíš.

Oni hledaj všude řády,

zákony si dělají,

chceš jim říci potají,

že ta jejich velká věda,

nepřináší vůbec nic,

to je hrůza, teď jim běda,

existuje něco víc(?),

bůh však svoje kostky ztratil,

na něho to nesvedou ,

ale nerad bych to tolik hrotil,

něco taky dovedou.’

‘Kdybys vlku tak nežvanil,

radši přímo k věci přešel,

můj starej mi vždycky radil,

že by na to z lesa nešel.’

‘Dobrý večer, moje drahá,

kdo tu na tě zase sahá,

divný a zlý ošklivec?

Náhoda je prostě blbec,

nemusel jsem tudy jít,

toho vlka dám na skřipec,

musíme si promluvit.’

Karkulce je z toho na mdlo,

to jsme se tu hezky sešli,

když nenajde umyvadlo,

jde si rovnou hodit mašli.

Tak, dětičky, děti milé,

hoďte po nich rajčata,

může býti nahodilé,,

žeKarkulka má dvojčata?