Lucie Hrubá
Skepse, metodická skepse, hyperskepse
Hororová pohádka o muži, který se až k smrti bál věřit (ale nakonec to dobře dopadlo).
Pan Ludvan Agnosyn byl z toho druhu lidí, kteří se umí pořádně radovat, jak jsou mnohem a mnohem lepší než ti druzí, poněvadž na svět vyzráli lépe, než by to dokázal kdokoli jiný. Pan Ludvan byl skutečně velmi rozumný muž, poněvadž se rozhodl, že nebude žádný hlupák, který věří všemu, co mu kdo naservíruje. Když totiž všechno pozná a prozkoumá sám, nikdo ho neutáhne ani na té nejšťavnatější vařené nudli a nesedne nikomu na lep ani kdyby po fialkách voněl.Pan Ludvan se však taky rozhodl, že nejen, že nebude věřit ostatním lidem, ale nebude věřit ani tomu, co vidí jeho oči, slyší uši a cítí nos. A není divu, ani vy byste se nezachovali jinak, kdybyste zažili to, co pan Ludvan. No považte, jdete si takhle v parném létě po cestě, která se v dáli OČIVIDNĚ zužuje a na které se OČIVIDNĚ leskne plocha neznámé vodní hladiny jen pár metrů od vás, ale když tam dojdete, zjistíte, že cesta je pořád stejně široká a po chladné vodičce ani památky a tohle všechno, co jste viděli, je zase o pár metrů dál před vámi. Kupodivu, ať jdete, jak jdete, k tomu, co vidíte v dáli před sebou, nikdy nedojdete. Nelze se panu Ludvanovi divit, že přestal věřit vlastním očím. Ještěže pan Agnosyn nebyl líný a nechal si vysvětlit, jak to chodí s tou perspektivou a „zpoceným vzduchem“, jinak už by snad z toho úplně ztumpachovatěl.
„Optický klam je optický klam, ale sluch mi snad ještě slouží,“ pomyslel si spokojeně pan Ludvan Agnosyn. Když však slyšel svou ženu P´Alici Agnosynovou říkat, že je starý blázen, který nemá nic pořádného na práci, a proto přemýšlí nad hloupostma, přestal věřit i svým uším, protože tak hroznou věc by jeho zlatá Mařenka nikdy neřekla. Když pan Agnosyn zjistil, že ho klame i jeho nos, podlehl zimní depresi a životnímu skepticismu. „Na co se teď můžu spolehnout?“, dumal u snídaně pan Ludvan. „Oči mě klamou, uši si slyší, co se jim zamane, a můj nos nedokáže ani předpovědět počasí. Žaludek se mi kroutí, měl bych něco sníst. Zdá se mi, že vidím chleba na dosah, ale co když vztáhnu ruku a chléb se posune o dva metry dál anebo se změní třeba v kanárka a ulítne oknem ven? Pak budu před svou ženou vypadat jako hlupák.
Přemýšlel a přemýšlel a hlad mu už nemilosrdně obracel vnitřnostmi, pak však přišel na geniální myšlenku. Každé ráno už dvacet let mi žena dává na stůl bochník chleba, vždycky jsem si ho vzal, vždycky jsem ho mohl sníst a vždycky mi nasytil žaludek, zvyk je zvyk a jestliže (vzal kalkulačku a počítal) jsem 7305x důvěřoval svému rannímu chlebu a nikdy se v něm nezklamal, není důvod, proč by tomu dnes nemohlo být stejně, vzal si chleba, ukrojil krajíc, najedl se a odešel do práce.
Když se však vracel přes osvědčenou dřevěnou lávku, co vede nad potokem přímo před jeho domkem, s důvěrou, že když jej lávka unesla již 7308x (což je ještě o tři případy víc než u zmíněného chleba), vydrží i tentokrát, na ni vstoupil, propadl se až do půlky lýtek do vody a promočil si boty, které mu nikdy (35x s nimi prošel 20cm tou vysokou louží před drůbežárnou) nepromokly. Vrátil se domů přepadlý a nechtěl věřit ani pečené husičce, ani zelí a dokonce ani knedlíku. Nechtěl si však ani sednout, protože nevěřil židli a stál jen díky tomu, že nevěděl, jak se poznají důvěryhodné lidské končetiny. Nechtěl věřit ani tomu, že slyší mluvit svojí ženu, a tak tam tak stál a stál…a nevěděl, co dělat, protože ničemu nevěřil a snad by tam i zemřel, jenže jeho manželka dupala do země tak důrazně a křičela tak nahlas, až jej z toho rozbolela hlava, a začal věřit, že když ho z něčeho bolí hlava, tak to snad existuje, protože přece ta bolest je nepochybná
, a tudíž se v tomhle nemůže mýlit. Tak silně si přál, aby už na něj nikdo nekřičel, že uvěřil, že může poznat, že existuje jeho manželka a začal jí věřit, že může i poznat, kde existuje židle, kde pečínka a nakonec došlo i na ten knedlík. Začal věřit i ostatním lidem a zejména lety ozkoušené lidové moudrosti a pokud by neumřel, žil by tam šťastně až po dnes.Jenže věřit, že poctivého nepálí se
nevyplácí, ani kdybyste tím poctivým skutečně byli, a to zas pan Ludvan tak moc nebyl, takže mu pokus uhasit oheň vlastním tělem spíše nevyšel, i když nám tím umožnil začlenit do našeho vyprávění potřebnou dávku krve k oživení jinak příliš laskavého děje, protože můžeme připomenout, že v následku přílišné důvěry utrpěl popáleniny třetího stupně a z tepny vedoucí pravou loketní jamkou ztratil víc než půl litru krve, poněvadž i kdyby ho jako poctivého nepálilo, tak o nabodnutí na krbový rošt se v přísloví nemluví, takže je jasné, že v takovém případě jsou na tom poctivý i nepoctivý stejně, tedy přesně stejně špatně.Ponaučení: