Teorie poznání - seminář Alexandr Pešák

doc. Krob Ph - Soc, 1996

304 712

Nebudu se zde zabývat žádným z navrvhovaných témat, bude to prostě jen o problému poznatelnosti, a to ve vědě a vědeckém poznání. Čerpám z knihy Edgara Morina Věda a svědomí a z knihy Břetislava Fajkuse Současná filozofie a metodologie vědy. Pokud Vám tento text bude připadat jaksi nesouvislý, pak vězte, že máte pravdu - i mně tak připadá. Ale co naplat.

Morin tvrdí, že vlastností vědy není schopnost odrážet skutečnost; věda skutečnost překládá do teorií, které se mohou měnit a mohou být opouštěny. Teorie jsou systémy idejí, duchovních konstrukcí, které se aplikují na údaje a mají jim být adekvátní. Nové prostředky pozorování a experimentu nebo nové zaměření pozornosti vedou k tomu, že se neustále vynořují (nové) neznámé a neviditelné údaje. Poznání není čisté, je závislé na svých nástrojích - “materiálních” i na pojmech vědecké teorie. Teorie je redy organizační činnost ducha, jež uvádí do chodu pozorování a dialog se světem jevů. Za teoriemi ještě stojí předpoklady, metafyzické postuláty, neboli paradigmata. Paradigma je jakési temné jádro, které zaměřuje teoretický diskurs určitým směrem, což nás ovšem už nezajímá. - To, co říká Edgar Morin mými slovy o problému poznatelnosti ve vědě je tedy jasné: věda ze skutečnosti získává a poznává jen to, co jí její teorie a nástroje získat umožňují.

Nyní několik postřehů pana Fajkuse o problémech skepse a hranic lidského poznání. Fajkus mluví o skepsi ve smyslu skepse vůči vědě a jejímu nároku na věrohodné poznání. Tato skepse se opírá o zjištění, že vědecké poznání je neúplné a neuzavřené, nevyčerpává veškeré bohatství života člověka, a tvrdí, že to co věda řeší, není pro člověka podstatné. Dalším argumentem této skepse je, že se změnou vědeckého paradigmatu sama věda prokazuje nepravdivost všech dosavadních (vědou získaných) poznatků. - Tyto argumenty směřují proti (až parazitují) neukončenosti a neúplnosti dosavadních poznatků, směřují proti “scientismu”, proti názoru, že věda může podat úplné a vyčerpávající poznání skutečnosti - ale takový naivní scientismus musí přece odmítnout každý vědec. Argument proti neukončenosti padá s tím, že (přes úspěchy) nelze nikdy pokládat žádný z úspěchů vědeckého poznání za ukončený - vědecké poznání je nutno chápat jako nikdy nekončící proces.

Tím jsme ovšem narazili na problém a otázku, zda lze postulovat jakousi absolutní hranici možností vědeckého poznání. Zde nás poučí historie - v ní se objevilo mnoho takových “absolutních” hranic poznání, které však byly vždy překonány. Proto ani neexistují důvody postulovat takovou absolutní hranici vědeckého poznání na základě dnešních “omezených” výsledků.

Původně jsem měl v úmyslu zmínit se ještě o koncepcích filozofa vědy D. Shaperea, ale o tom už snad někdy příště...