Teorie poznání - seminář Alexandr Pešák

doc. Krob Ph - Soc, 1996 304 712

S pomocí knihy Teorie všeho od J. D. Barrowa a sborníku z konference Věda a kultura se pokusím osvětlit pojem antropický princip.

Podle Barrowa je nejužitečnější brát tzv. slabou verzi antropického principu jako poznání, že naše vlastní existence vyžaduje jisté nutné podmínky, s nimiž se setkáme v minulé a přítomné struktuře viditelného vesmíru. Nesmíme považovat naše pozorování za získaná z nějakého neomezeného souboru možností, ale jen z jistého podsouboru, splňujícího nutné podmínky pro to, aby se pozorovatelé založení jako my na uhlíku vyvinuli dříve, než zaniknou hvězdy. Kosmologové se dívají na slabý antropický princip jako na výhradu k slavnému Koperníkovu výroku, že člověk nezaujímá ve vesmíru speciální místo. Barrow namítá, že ačkoliv totiž máme právo odmítnout předsudek, že naše místo ve vesmíru je speciální v každém ohledu, neměli bychom z toho vyvozovat, že nemůže být speciální v žádném ohledu. Nemohli bychom existovat bez hvězdy; nemohli bychom existovat, kdyby byl vesmír méně než miliardu let starý a teplota byla tak vysoká, že by rozložila každý atom či molekulu. Kdyby měl snad vesmír střed a příznivé podmínky pro vývoj a dlouhodobou existenci života pouze v blízkosti tohoto středu, pak by nás nemělo překvapit, že žijeme právě tam.

A nyní ještě krátce k silné verzi antropického principu. Aby se mohl objevit pozorovatel, musel vesmír dosáhnout vysoce nepravděpodobného stavu. Zastánci silné verze antropického principu tvrdí, že vesmír byl od počátku budován tak, aby se jednou tento inteligentní pozorovatel mohl objevit. Přitomnost pozorovatele podmiňuje podle nich vesmír jak časově (slabá verze antropického principu), tak i v celém souhrnu dalších vlastností. Doc. Krob uvádí některé z nich: “V okamžicích nepříliš vzdálených od počátku rozpínání vesmíru musel být poměr částic a antičástic takový, aby po jejich vzájemné anihilaci a vyzáření zůstalo právě tolik částic, kolik jich zůstalo jako stavebního materiálu pro náš vesmír, současně pozorovaným hvězdám musely předcházet hvězdy 1. generace, které vytvořily těžší chemické prvky a rozptýlily je po svém zániku do okolního prostoru, kde se tyto prvky mohly stát stavebními kameny vznikajících planetárních soustav, vzniklé planety musejí mít optimální vzdálenost od centrální hvězdy, která musí být relativně stabilním útvarem, reálný makroprostor musí mít právě tři dimenze, v každém jiném případě fyzikálně přípustném je život nemožný.”