Jaromír Rauch
Je umění a náboženství poznáním?
Psychologové definují poznání jako aktivní proces získávání, zpracování a uchovnání informace jedincem. Pod tímto zorným úhlem se pokusím zamyslet nad problematikou umění a náboženství jako možných forem lidského poznání. Nejdříve je však nuné uvědomit si problémy spojené s běžným chápáním pojmu poznání. To bývá často ztotožňováno se svou vědeckou formou, která vyžaduje přísně verifikovatelnou shodu mezi výsledky poznávacího procesu a skutečností a která využívá pouze jasně předem daných postupů a metod. Tím bychom ale poznání, tuto spontánní lidskou aktivitu nepřiměřěně zúžovali.
Umělecká tvorba, která nemá ambice, co nejpřesněji popsat skutečnost, ale vyjadřuje spíše touhu po seberealizaci v ní, přesto svou podstatou není od poznání oddělitelná. Umělec přetváří vjemy či přeskupuje fantasktní obrazy z těchto vjemů odvozené, které čerpá z okolní reality. Tato vědomá či většinou spíše podvědomá aktivita sice nevychází z racionálních postupů, přesto se však snaží nějakým způsobem uchopit skutečnost a toto své uchopení sdělit ostatním. Umělecké dílo je tedy nositelem specifické informace o světě, snaží se předestřít své osobité chápání strukrur světa, jež jsou pro vědecké poznání často nedostupné. I samotné fantazijní procesy, jež jsou součástí umělecké činnosti, lze v tomto smyslu považovat za druh poznání. Podobně je tomu i náboženstvím. To je sice produktem víry (alespoň většinou), která není racionální povahy, přesto bezesporu poředstavuje pokus o pochopení a popis světa. Člověk na citové bázi zpracovává a přetváří informace, které získal ze zkušenosti. Vím, že redukovat víru tímto způsobem dost dobře nelze, ale domnívám se, že právě na základě poznání, ať už jakéhokoliv typu, existence boží musí nutně vždy stát. Umění a náboženství patří podle mne mezi typy lidského poznání, přičemž je nelze ani privilegovat ani podhodnocovat.