Od Kopernikovského obratu bylo antropocentrické pojetí náhledu na vesmír neustále zatlačováno přílivem faktů, která člověka vytlačovala z centra kosmického dění na samou periferii. Naše Země a poté i celá sluneční soustava ztrácely své výsadní postavení a přesouvaly se na úroveň tuctové části neskutečně komplikovaného vesmíru. V oblasti filozofie naopak stále pevněji zaujímal ústřední postavení člověk, vše bylo přehodnocováno skrze fakt, že právě naše schopnost poznávat je ústředním bodem všeho tázání po skutečnosti. Naše role subjektivního pozorovatele zacloumala chápaním objektivity světa. Skutečnost, že vlastnosti vesmíru, který vznikl o minimálně patnáct miliard let dříve než jakýkoliv lidský pozorovatel, rekonstrujeme nyní právě na základě naší existence jako bytostí, které se vyvinuly a žijí, jak zaznělo v úvodu, v celkem tuctové části vesmíru, nutně navozuje snahu o rehabilitaci úlohy člověka v něm. Narážím zde samozřejmě na problematiku tzv. kosmologického antropického principu, jež se dá interpretovat zhruba takto: Ve vývoji vesmíru musí přijít chvíle, kdy dojde ke vzniku inteligentního pozorovatele. Takovéto tvrzení, které se snaží vnést do našeho chápání vývoje vesmíru jako v podstatě neorientovaného spontánního procesu prvek finality, jistě provokuje a navozuje otázku, existují-li vůbec nějaké vědecké poznatky, které by nás opravňovaly předpokládat takovou účelnost světa. Například Heisenbergův princip neurčitosti dokazuje, že nelze extrahovat čistý jev od subjektu pozorovatele a otevírá otázku míry propojení existence vesmíru s existencí pozorovatele (paralela s problémem existence zvuku, který nikdo nezaznamenává). Podobně poukazují fyzikové na podivnou vyváženost hodnot základních fyzikálních konstant, které oscilují v úzkých mezích, které ještě dovolují, aby kdy mohl ve vesmíru vzniknout inteligentní pozorovatel. Teoreticky totiž nic nebrání tomu, aby i při zachování platnosti známých fyzikálních zákonů drobná změna hodnoty některé z nich způsobila, že vesmír by se nikdy do takového stavu nedostal. To vše se zdá nahrávat tvrzení, že vesmír má od začátku v sobě zabudován účel. Existence podobných vývodů je zřejmě důsledkem skutečnosti, že naše poznání má přístup pouze k jednomu vesmíru a dostává nás do situace, kdy se snažíme něco vymezit, a přitom postrádáme "prostor", vůči kterému bychom vymezovali. Nemáme zkrátka nic, s čím bychom mohli vesmír srovnat. Právě proto možná snáze podléháme pokušení vidět v důsledcích náhodného vývoje předem skrytý účel, a přitom si neuvědomujeme, že jen objektivizujeme principy vycházející spíše ze zákonitostí vlastních našemu poznání. I přesto nelze tvrdit, že naše existence nemá žádný vliv. Chtě nechtě vstupujeme do vesmíru jako pozorovatelé, a tím ovlivňujeme "objektivitu" obrazu, který si o něm vytváříme. Z hlediska člověka můžeme tudíž souhlasit s tím, že bez nás by byl vesmír jiný, z "hlediska" vesmíru je odpověď mnohem složitější.