Mláďata savců mají ve svých instinktech zabudovanou hru jako prostředek pro seznamování se se skutečností a pro osvojení si základních vzorců chování. Hra plní nezastupitelnou roli při formování návyků unožnujících přežití v období samostatnosti. I u člověka vychází tudíž touha si hrát z jeho podstaty jakožto savce. Avšak díky jeho specifičnosti, která mu umožnila stát se tvorem, jež není vůči svému okolí pouze pasívní, ale dokáže ho přetvářet pomocí nástrojů a strojů jím vyrobených, vstupuje do tohoto procesu pro zvířata cizorodý element umělé hračky. Dítě se prostřednictvým hry s ní, či přímo skrze její vytvoření, seznamuje s funkcí a ovládáním struktur, které byly vyrobeny člověkem. Hračka slouží jako jednoduché schéma skutečných věcí. Na základě manipulace s hračkou si dítě vybuduje základní návyky, které mu umožní plynule se zařadit do světa, který tvoří z velké části právě z hlediska přírody umělé struktury, s nimiž by se, pokud by neprošlo fází socializace zahrnující i hru s hračkou, neumělo vyrovnat. Samozřejmě, že existují i hračky, které vedou dítě do kontaktu s přírodními prvky světa, ale mívají často charakter pouhé kusé informace zaměřené na stránku jejich praktického využití. Hračka však neplní roli pouze pasivního obrazu skutečnosti. Nezanedbatelný fakt, že dítě si hračku vytváří často samo, ukazuje, že fenomén hračky napomáhá také k vypracování aktivního přístupu ke světu a jeho poznávání. Dítě se snaží zpřístupnit pro něj nepochopitelnou či neodsažitelnou část reality tím, že si vyrobí zjednodušený tvar, skrze který může posléze nalést cestu k jejímu pochopení. Právě to jaké hračky má dítě k dispozici, či v jakém prostředí, v němž si je může samo hledat a vytvářet, se pohybuje, může do jisté míry ovlivnit, jakou úroveň chápání a výkladu světa bude v životě preferovat.