Substancí myslíme neměnný základ, přetrvávající podstatu. Z dějin filosofie známe mnoho koncepcí, ať monistických, pluralistických nebo dualistických. Hledal jsem, co by tyto koncepce mohly mít společného ve vztahu k člověku a v možném přístupu člověka k nim. Hartman tvrdí, že všechny substanční ontologie chtějí vidět celý svět vztáhnutý k člověku, všechny formy a souvislosti v hierarchii světa chápou jako směřující k člověku, jako by on byl konečným účelem pořádku světa. Ale člověk je podmíněn celkovou hierarchií reálných útvarů. Existence člověka ve světě předpokládá světa, bez světa nemůže žít, zatímco svět může fungovat i bez něho. I když je člověk vrcholem evoluce, je jakožto vyšší stupeň bytí závislý na nižších, nižší stupně bytí jsou oproti vyšším samostatné a nepotřebují je.

Řecká ontologie udávala směr po dlouhá staletí. Postavila člověka do hotového světa, a pak mu dala etiku postavenou na metafyzickém základě, aby pochopil smysl bytí a podílel se na řádu světa.

Centrální otázkou ontologie je bytí a smysl bytí. Tuto otázku však neklade bytí, ale právě člověk se ptá po smyslu bytí. Bereme li člověka jako bytost, která si uvědomuje svoji existenci, musíme s otázkou po bytí začínat vždy u člověka. V tom spočívá přínos relačních ontologických koncepcí. I Heideggerův člověk se vyznačuje tím, že skrze něj se otevírá svět, který by bez jeho zásahu zůstal uzavřený. Vpádem člověka do celku jsoucího nastává to, že se toto jsoucí zjevuje. Svět je nazírán, cítěn a poznáván,bytí pak tvoří horizont všeho rozumění, cítění a poznání. Skrze člověka se může uskutečňovat zjevování bytí.

A teď několik mých spekulací o vztahu substance a zodpovědnosti, případně morálky. Vezměme si například atomistické koncepce. Je-li svět tvořen nekonečným množstvím částic a řízen mechanickými zákony, může dostatečně otrlý jedinec zcela jednoduše opodstatnit jakékoli své nemorální jednání. Může fatalisticky ospravedlnit svůj prohřešek tím, že se jednalo o kauzální řetězec, ve kterém je on pouhou figurkou, a že nemohl jednat jinak. V takovém přístupu kauzalita vlastně umožňuje ospravedlní nemorálního chování. Pokud je v mechanickém materialismu svět chápán jako stroj, jsou nemorálně jednající lidé zcela přirozeně zapojeni do mechanismu a podílejí se na jeho fungování.

Pokud vycházíme od člověka a ptáme se po smyslu jeho bytí a bytí vůbec, je podle mého názoru potřeba učinit člověka zodpovědným za jeho chování, jak to činí například Sartre. Zodpovědnost se tak stává vlastně jakousi daní ze svobody člověka.

Při konfrontaci slov jsoucí, bytí na jedné straně a morálka, zodpovědnost na straně druhé mě napadá další téma: nihilismus. Je nihilismus nemorální? Přes popularitu buddhismu a Nietzscheho filosofie je v evropském kulturním prostředí chápán nihilismus značně negativně a mnozí filosofové měli ve svých koncepcích hodně práce s jeho překonáním. Například Heidegger se ptá: Není nic to poslední, co se o bytí můžeme dozvědět? Nemá být proto naprostý nihilismus pravým způsobem myšlení? Heidegger tuto otázku popírá. Nihilismus není trvalým místem pobytu člověka, tvrdí. To vyplývá ze samé podstaty ničeho. Je to jen závoj bytí. Tak musí otázka pronikat dál, musí nahlédnout, zda za ničím nelze spatřit samo bytí. Co to bytí je, nám však neříká.

Na další střet substanční ontologie a morálky jsem narazil v kritice Spinozova monismu. Zde se do problémů nedostává člověk ale samotný bůh. Bůh, první příčina všech věcí a také příčina sebe sama, dává se poznat skrze sebe samého. Věci a lidští duchové nejsou samostatné substance, pouze bůh je jednou a jedinou substancí. Je-li však bůh přítomen ve vší skutečnosti, musí pak vstupovat do sporů a boje, které také patří do skutečného světa. Drasticky to vyjádřil kolem roku 1700 jeden muž: „ Slyším ve světě o válkách a válečném křiku, pak ale musí Bůh vést sám proti sobě válku a rvát si svá vlastní střeva. Sám sebe musí ničit a zabíjet. Všechny hrůzy zloby, nenávisti, vzteku a vzájemných krutostí lidí musí být sebemučením Boha.“

Hmota je v atomistických koncepcích chápána jako strukturovaná pluralita atomů. Živé bytosti vnášejí však do této problematiky množství těžkostí. Už Aristoteles kritizoval atomický mechanismus shlukování atomů. Tvrdil, že je velmi obtížné myslet živou organickou jednotu ( třeba krávu ) jako shluk. Namítá, že by nešlo krávu skládat z jejích částic nebo ji chtít na tyto částice rozkládat. V prvním případě nikdy žádná kráva nevznikne a v druhém případě částice již nejsou částicemi krávy, nýbrž pouze její mrtvoly.

Nevím, jestli Aristoteles jako já válčil na gymnáziu s organickou chemií, ale přírodní věda se nás snaží přesvědčit, že to s těmi atomy a molekulami opravdu funguje a že I třeba taková DNA je jen poněkud složitě zamotanou šňůrkou aminokyselin, které jsou zase tvořeny spoustou těch mrňavých atomů. Abstrahovaná věda odhlíží od toho, že všechno, co je částí něčeho živého, je touto částí v závislosti na skutečném celku. Organická stavba živého není myslitelná ve smyslu shlukového složení, ale abstrahovaná chemie či fyziologie nám stejně ukazuje, že ta kráva je stejně jako strom nebo kámen tvořena z atomů. No a milé malé atomy tvoří hmotu a vše tělesné je hmotné.

S pojmem hmoty je to ještě těžší. Tak třeba definice hmoty. Marx o hmotě tvrdí, že je to filosofická kategorie k označení objektivní reality, Holbach zase, že je to vše, co působí na naše smysly. Pokud však hmota není jen pojem, jak ji máme definovat jako nezávislou na našem vědomí, když ji poznáváme pouze na základě našich počitků a když o ní můžeme vypovídat pouze prostřednictvím naší zkušenosti s ní. Tento problém se vlastně týká všech otázek člověka. Jak se můžeme objektivně vyslovit, že to reálně objektivně je, když to stejně musíme nějakým způsobem prohnat naším vědomím, abychom o tom mohli vůbec něco říct, a to už vůbec nemluvím o problémech interpretace.

Myslím si, že je třeba odhlédnout od našich výpovědí o hmotě, které jsou všechny subjektivní, pokud se máme dobrat k nějakému řešení. Jak ale rozlišit hmotu a pojem hmoty? Mohli bychom učinit jednoduché praktické cvičení. Ti, co si myslí, že hmota je jen pojem si stoupnou. Ti, kteří se domnívají, že hmota není jen pojem, vezmou do ruky kus hmoty- kámen, větev, železnou tyč či hovězí kýtu- a praští své protivníky do hlavy. Všichni do jednoho zjistí, že počitky způsobené hmotou nejsou vůbec příjemné a že v jejich hlavách zanechají daleko silnější dojem než nějaký pojem.

Někdo by ještě mohl namítnout, že souhrn subjektivních zkušeností s hmotou nezaručuje její objektivní existenci, ale já se raději postavím na stranu přátel hmoty a budu věřit, že nezávisle na našem vědomí existují elementární částečky – atomy, které mezi sebou vytvářejí specifické vazby a spojují se do molekul a ty zase vytvářejí větší celky, atd. Až z toho vznikne kámen, větev nebo kráva.