Jak se z prostoru stane prostředí

Zpracoval: Ondřej Ruda

 

Pojem prostoru mi vždy činil potíže. Považuji ho za jeden z nejabstraktnějších pojmů, který používáme v běžné řeči. Slova jako bytí, jsoucí, nebo ontologie lidé většinou nepoužívají, ale prostor se normálně vyskytuje v mnoha oblastech lidského bytí a komunikace, nakonec pronikl i do reklamy (každý člověk potřebuje prostor, nejprostornější vůz ve své třídě), nebo do psychologie (bublina osobního prostoru).

Má vůbec prostor objektivní existenci ? Na prostor se jen velmi těžko ukazuje. V dějinách filosofie se najdou koncepce ztotožňující prostor s prázdnem, ale dovedete si představit prázdno ? Nebo snad dokonce nekonečno ? Maximálně si dovedeme představit, že v prostorném autě je hodně místa. Jak tvrdí i Einstein, prostor si představujeme jako prázdnou krabici, to znamená ohraničený jinými tělesy. Pokud máme dva objekty, mezi které by se dal umístit další, pak je tam prostor.

Prostor lze tedy chápat ve vztahu k objektům. A to jsme podle mého názoru už blízko prostředí. Prostředí chápu jako vzájemnou provázanost objektů a prostoru. Je to struktura, kterou tvoří jednota věcí a procesů. Mluvíme například o orientaci v prostoru. Abychom se orientovali v prostoru, potřebujeme k tomu orientační body - tedy objekty, teprve potom se můžeme pohybovat prostorem. Mluvil-li jsem o jednotě věcí a procesů, pak lze také pohyb zařadit mezi charakteristiky prostředí.

Jak se tedy z prostoru stane prostředí ? Je prostředí světem jako množinou tvořenou objekty, prostorem, stavy a procesy, nebo ho lze chápat jako prostor definovaný pomocí objektů a dynamizovaný pohybem, kterému by podle mne vyhovovalo Aristotelovo pojetí uskutečnění možnosti ? V prvním případě by se snadno daly zaměnit pojmy prostředí a svět, jak se to stává v běžné konverzaci. Asi bude lepší zůstat v druhé, abstraktnější rovině.Prostředí chápu jako prostor, který lze vnímat.

Vnímání prostředí je smyslovou reflexí, musíme mít tedy na paměti, že se jedná vždy o vnímání subjektivní. Nechci ale takto upírat prostoru objektivní existenci a dát mu statut subjektivního uspořádání, které se zakládá v osobní zkušenosti lidí, jak to činí v jiných formách Kant nebo Berkeley. Proto bych chápal prostředí jako prostor podmíněný a neoddělitelný od objektů - materiálních struktur.

Je vůbec možné myslet prostředí bez pomoci nějakých objektů? Mluvíme-li o kulturním nebo nekulturním prostředí, pokaždé mluvíme, i když se jedná o pojmy abstraktní, o prostředí, které tvoří objekty, lidé a vztahy mezi nimi. Abstraktní prostor se tedy stane prostředím, pokud mu dáme konkrétní podobu.

 

 

 

 

 

Je marné honit bycha ? aneb hypotetický blábol

Zpracoval: Ondřej Ruda

 

Bych je figurka veselá, ale zlomyslná. Bych je personifikací slovesného způ sobu podmiňovacího, je tedy nutné rozlišit dvě časové roviny onoho bych a pochopit tak schizofrenii Bycha. Pak se můžeme ptát, jaké jsou možnosti chytání této postavičky.

Podmiňovací způsob by v minulém čase mohl znít takto: Kdybych to byl věděl, byl bych to udělal jinak. V němčině se tomuto tvaru říká konjunktiv plusquamperfekta, tedy konjunktiv předminulý. Minulý nebo předminulý, cítíme z toho zcela jasně, že tento Bych je nenávratně ztracen a je marné jej honit, protože pokud se zamyslím, co bych kdybych, je to jen vzpomínka na něco z minulosti, co je dávno pryč.

Minulý čas, minulost nebo německé Vergangenheit, které by šlo doslovně přeložit jako prošlost nebo sešlost, je časem, o kterém víme, co a kdy přesně byl. Zlý Bych minulý je kdesi nenávratně ztracen a pochechtává se nad tím, že snad právě nyní cítíme lítost a mrzí nás naše stará špatná rozhodnutí, která ale nelze vrátit.

Ale pozor! Máme ještě Bycha druhého, lehce nejistého, přítomně budoucího. Je středa, krátce před devatenáctou hodinou. Kdybych teď dopsal tenhle slint o Bychovi, měl bych dnes vypracovaný další úkol na příští týden a mohl bych zítra trávit více času se svou přítelkyní. Kdybych napsal rychle všechno, co mi mozkovna plivne do tužky, mohl bych to ještě do fotbalu stihnout nacvakat do počítače, a pak bych měl pocit z dobře vykonané práce.

Jak tak civím do papíru a potím další řádky, aby to dalo minimálně normostranu, koukám na budík, že ten čas ubíhá najednou nějak rychle. Až budu zítra namáhat své otupělé mozkové buňky na překladových cvičeních, to se zase povleče jako šnek a já budu mít hlad. Pak zase zrychlí, já oběd zhltám a budu pospíchat na stolní tenis nebo kamsi jinam. Jakoby se ten gumový čas natahoval a zkracoval, jak se mu zrovna zachce. No i když... Pokud se na napjatosti gumy času podílím i já, potom bych se s Bychem mohl možná setkat.

Z toho, co jsem již napsal, je jasné, že si s ním asi moc nepokecám, protože čas setkání s Bychem bude malé nicotné teď. Než si ho všimnu a pomalé nervové reakce mi dovolí si to uvědomit, bude milý chechtající se Bych už zase někde v čoudu. Ale já už budu mít seminárku hotovou, nebudu tedy pociťovat lítost, ale naopak radost z toho, jak jsem pilný, takže i když Bycha nedohoním, nebude mne to pranic mrzet. Mohl bych si na té gumě našetřit trochu času, který jsem získal svou nevídanou pílí, a pokusit se na budoucího Bycha počkat. Samozřejmě zbytečně. Než bych řekl švec, byl by Bych opět minulostí. Nevím proč, ale vždycky bych nejraději sklouznul od ontologie k etice. Takže bych řekl, že Bycha je marné honit, ale kdybych pilně studoval a svědomitě se připravoval na semináře, neměl bych výčitky svědomí, a nahánění Bycha by mi připadalo nejen marné, ale hlavně bych řekl, že je to zcela zbytečné. No, stránka je plná. Kdybych ještě napsal něco o pohybu, nemusel bych se s tím trápit v neděli večer jako vždycky , a pak bych nemusel na semináři říkat, že to ještě nemám na disketě. Tak co bych o tom pohybu mohl napsat...