Troufám si tvrdit, že čas jako fyzikální veličinu ani jako metafyzickou kategorii vlastnit nelze. Je nám pouze dána schopnost jej vyplňovat, pořádat a využívat. Naše „vlastnění“ pak spočívá v prožití a realizaci věcí, které jsou do daného časového rámce situovány a vytvářejí jeho obsah.

„Nemít čas“ pak znamená, že časový rozvrh pro danou dobu je již zaplněn a není do něj možné včlenit cokoliv jiného, žádnou další událost nebo činnost. Toto zaplnění, jelikož se rozprostírá v budoucím, ještě nenastalém časovém horizontu, není aktuální, nýbrž pouze potenciální, ve formě možnosti, a to až do chvíle, kdy se stane právě prožívaným přítomnem.

Celé toto námi utvořené potenciální uspořádání budoucího času je konzistentní, harmonické, jasně strukturované a mající přesnou posloupnost, ale ještě nemusí být neměnné a jistě uskutečnitelné.

Jedna věc je totiž naše subjektivní představa o využití a rozplánování času, která počítá, že věci se budou mít tak a tak, ale druhý fakt je ten, že ony věci, okolí a vnější svět vůbec mohou mít představu zcela jinou.

Samozřejmě, že do našich plánů můžeme zařadit i jisté prvky počítající s čímsi nahodilým, ale i přesto se mohou přihodit nepředvídatelné události, které náš časový rozvrh zcela nabourají.

Tato změna však může nastat i mimo kategorický zásah z vnější, a to na základě našeho přehodnocení situace a priorit v průběhu celého procesu vedoucího k aktualizaci našich představ v toku času.

Takže, když Vám opět někdo oznámí, že nemá čas a bude stát zato, věřte, že ještě není vše absolutně dáno a ztraceno.