Silvie Sedláčková

JE UMĚNÍ A NÁBOŽENSTVÍ POZNÁNÍM?

V pozadí této otázky proti sobě stojí věda /se svým seriózním vědeckým poznáním/ a náboženství,umění,mysticismus /s jejich nepochopitelným,nevysvětlitelným vcítěním,nazřením/.Výčet závaž-

ných rozdílů mezi těmito dvěma postupy by byl dozajista dlouhý a navíc - srovnávat nesrovnatelné nebývá zpravidla zrovna to nejsdělnější.Kratší a stejně demonstrativní by bylo uvést,co mají společného.

Napadá mne jediný nesporný společný prvek pro oba "procesy" -

ten finální pocit,že člověk poznal,jistota,že je to tak,jak to chápe,evidence bez pochybností /ty se dostavují až v další fázi - a to ještě naneštěstí ne vždy: vědec může celá desetiletí zaslepeně lpět na své teorii a hledat pro ni nové a nové podpůrné důkazy,stejně tak jako nábožensky hluboce přesvědčený jedinec je hluchý vůči jakýmkoli korekcím/.

Hledat podobnost mezi procesem postupné výstavby vědecké teorie a tvorbou uměleckého díla - např. malba obrazu,i když průkaznější bude jako příklad užívat postup při psaní nějakého uměleckého textu,řekněme románu - to by bylo zcestné.

Umělec je pánem svého díla.Je tvůrcem zodpovědným vpodstatě /!/ jen vůči sobě samému.Nečeká se /ba naopak/,že by ctil nějaké zákony platné i pro všechny ostatní tvořící.Má svůj cíl promyšlený a zkonstruovaný předem,s nějakým poznáním během procesu tvorby se nepočítá.To je až příjemcova role,v případě románu čtenáře.Takto by se dala jako "poznání" označit leckterá prostá komunikace,proč to nazývat vznešeně uměleckým poznáním?

Termín "umělecké poznání" zavání spíš něčím blízkým onomu mystickému,náboženskému nazření.

Vědec nejenže zdaleka není pánem svého bádání,on stojí na opačném břehu - je jeho sluhou.Je povinnen ctít zákonitosti skutečnosti,znovu dokazovat a neúnavně ověřovat své poznatky.

Pracuje víceméně naslepo - metoda pokus-omyl.Pravda,stává se,že je veden jakousi intuicí nebo hledá nějaký blíže neurčený článek teorie,o kterém si je však jist,že existuje,i když netuší,jak vypadá /protože musí být něco,co plní funkce,které jsou prokazatelné v okolí onoho neurčitého bodu/,ale to je okolnost víc přitěžující než prospěšná,protože pak musí kontrolovat ještě i svůj entuziasmus.Takový vědec není navíc žádný individualista usilující o jedinečnost - musí ctít všechny ostatní dokázané a platné teorie /pokud neodhalí lepší/,není možné,aby zavíral oči před výsledky jiných bádání,jen aby mu ty jeho vlastní do sebe pěkně zapadaly.Pracuje pokorně v kontextu celé vědy - ale to zase ne,že bychom tady chtěli někomu upírat kusy geniality ...