Iva Šmejsová

Descartesovo pojetí ontologie

Základní body: Ontologické východisko- dualismus- rozlišení tělesné a duševní přirozenosti

Pojetí a důkaz Boha

Substance- existence- esence- mody

Poznání- kritéria pravdivosti

Metoda

 

Ad.1.

Úvaha druhá a šestá -

Lze pochybovat o všem, jen né o tom, že pochybuji, což je důkazem mé existence. Tak lze ve stručnosti shrnout Descartesovo přiznání existence člověku. Avšak bytí člověka respektive jeho ducha a bytí Boha přiřazuje jiným rovinám.

Člověka Descartes pojímal jako podstatu žijící na hranici dvou výstavbových rovin, světa hmoty a světa myšlení. Materii pokládal za bytostnou součást existence člověka a myšlení za jeho stálou specifickou podstatu. Člověk je však postaven před úkol najít vnitřní harmonii těchto dvou protikladných rovin. Descartův dualismus tedy tkví v rozlišení dvou substancí, a to tělesné jejíž základní vlastností je rozprostraněnost - RES EXTENSA a duševní s atributem myšlení - RES COGITANS. Připojuje k nim ještě třetí substanci Boha, ale o té se zmíníme až později. Tělo samo o sobě chápe pouze jako stroj a jeho činnosti jako přijímání potravy, chůzi či vnímání a myšlení se vztahují k duchu. Zvířata jakožto těla bez ducha jsou pro Descarta pouhými automaty. Nevysvětluje však nikde jak je tedy možné, že i ona přijímají potravu a vykonávají i další jiné funkce. Tělo je podle své přirozenosti vždy dělitelné, duch naopak. Vždyť nelze stanovit střed ducha. Jasně poznáváme ducha bez těla a zase tělo bez ducha. Zde Descartes vychází z názoru že pokud dvě podstaty mohou existovat jedna bez druhé pak se navzájem liší, z čehož usuzuje i nutnou odlišnost ducha a těla. Připouští však, že jsou mezi sebou navzájem nějak spojeny. Onen styk, ve své podstatě, psychického a fyzického umisťuje do šišinky mozkové. Z jejich nezávislosti dále plyne, že rozpad jednoho neznamená zánik i toho druhého, čímž Descartes připouští možnou nesmrtelnost duše.

 

Ad.2.

Úvaha třetí, čtvrtá a pátá-

Hned zpočátku je nutné přiblížit jakými způsoby Descartes Boha dokazuje. Stanovuje tři pouček: Boží existence se poznává z pouhé úvahy o jeho podstatě, Boží existence se a posteriori dokazuje pouze z toho, že jeho idea je v nás, Existence Boha se dokazuje také z toho, že mi sami, kteří máme jeho ideu, existujeme. A jakým způsobem je tedy dokazuje?

Pokud lze nějakou věc chápat, pak jedině ve formě její existence. Přičemž nutná a absolutní existence je jedině v pojmu bytosti nejvýš dokonalé, kterou je pro Descarta právě Bůh. Dále říká, každá věc má příčinu své existence. Z nicoty žádná věc vzniknout nemůže. Stejný požadavek tedy vyplývá i pro objektivní realitu její ideje. V případě ideje Boha však není realita zakotvena v nás, ale je obsažena jedině v Bohu samém. Což znamená, že v nás obsažená idea Boha, vyžaduje Boha jako příčinu, a proto Bůh existuje. Jak zdůvodňuje to, že k boží povaze patří jeho věčná existence, bude vysvětleno později.

Bůh je tedy pro Descarta bytost, jejíž idea je tou první a hlavní ideou vrozenou, bytost na které je vše ostatní bezpodmínečně závislé. Bůh stvořil nebe a zemi a vše, co je na nich. Je také jenom na něm, jak dlouho toto stvořené bude existovat, tj. jak dlouho to bude Bohem udržováno při životě. Je v něm také zakotveno veškeré naše poznání. Bůh je nekonečný a člověk je jen něčím mezi ním a nicotou. Descartes pokládá za nemožné myslet ho a poznat jeho úmysly. K vysvětlení tohoto názoru se dostaneme v dalším bodě.

 

Ad.3.

V knize Principy filozofie definuje Descartes substanci těmito slovy: „ Substancí nemůžeme rozumět nic jiného, než věc, která existuje tak, že ke svému bytí nepotřebuje žádné jiné věci“. A dále platí, že „ substanci, která nepotřebuje naprosto žádné věci, můžeme myslit pouze jako jedinou, totiž Boha“. Vše ostatní jsou tedy pouze substance relativní, tj. konečné. Jde o již zmíněné RES EXTENSA a RES COGITANS. O reálnosti substancí platí, že substance nekonečná má více reality nežli konečná a také, že substance mají více reality nežli jejich přívlastky.

V návaznosti na předchozí bod se nyní budu zabývat Descartesovým odlišením existence a esence, které souvisí s oním důkazem Boha. Existenci konečných věcí pokládá za nahodilou, ovšem existence Boha je nutná a absolutní. Dokazuje to na příkladu hory a údolí. Stejně jako nelze oddělit ideu hory od ideje údolí, nelze oddělit existenci Boha od jeho esence. Avšak hned dodává, že naše myšlení ještě věcem jejich nutnost existence neukládá. A tak je pro Descarta nemožné Boha myslit.

Dosti často se v tomto výkladu objevuje slůvko „ idea „ a tak jistě nebude od věci přiblížit si její význam. Sám ji v Úvahách definuje takto: „ Slovem idea rozumím onu formu kteréhokoliv myšlení, kterou si bezprostředně uvědomuji, a tím jsem si vědom právě téhož myšlení. Tak nemohu nic vyjádřit slovy - za předpokladu, že myslím to, co říkám - aby právě z toho nebylo s jistotou patrno, že je ve mně idea toho, co se těmito slovy označuje“. Rozlišuje ideje vrozené, získané a sebou samým vytvořené. Mezi vrozené patří, jak již bylo zmíněno, idea Boha a dále se jedná o základní poučky matematiky a geometrie.

V vztahu k idejím musíme mluvit také o Descartově koncepci „ realitas obiectiva „. Podle ní mají ideje nejen jsoucnost fenoménů mysli, ale jsou i oslabeným, zástupným jsoucnem vnějších věcí.

Posledním pojmem, o kterém v tomto bodě chci mluvit je pojem „ modi cogitandi „ neboli zvláštní způsoby myšlení. Bez nich jsme schopni pochopit jasně a zřetelně sami sebe, ovšem tyto schopnosti nelze pochopit bez nás. Jsme rozumovou substancí, s kterou jsou spojeny. Sloučením tělesného a duchovního pak vznikají zmatené mody myšlení jako například pocit hladu nebo bolesti.

 

Ad.4.

Úvaha první a čtvrtá-

Poznání není pro Descarta přímým stykem vědomí s předměty, ale uvědoměním si vlastních obsahů. Více než o hmotných věcech poznáváme o lidském duchu a ještě více o Bohu. Jasné a zřetelné poznání znamená vykazatelnost ve vědě. Takto lze na ideách pozorovat jen velikost nebo rozložení délky, šířky a hloubky; tvar, který vzniká z omezení tohoto objemu; polohu, kterou různá tělesa navzájem zaujímají a pohyb neboli změnu této polohy. Lze připojit substanci, trvání a číslo. Věc v nás tak nemůže vyvolat nic než smyslová data. Naše porozumění světu se pak děje interpretací smyslových dat naším rozumem, tj. duševním nahlédnutím.

A jak je to s pravdivostí našeho poznání? Pravdu Descartes chápe jako základní funkci bytí, bez níž by bytí nebylo. Smysly samy nám nemohou poskytnout naprosto pravdivé poznání, ale i pravdivost racionálního poznání je závislá na pravdivosti boží. Nezbývá než být přesvědčen, Bůh nás nechce klamat ( Descartes to popisuje mnohem důkladněji). Máme prý od něj danou schopnost, při jejímž správném použití se nemůžeme zmýlit. Existenci našich omylů vysvětluje naší potenciální účastí na nicotě. Omyly plynou také z naší omezené schopnosti správného soudu. Omyl není ve své podstatě nic skutečného, tzn. závislého na Bohu. Je podmíněn dvěma příčinami, schopností poznávat a schopností volit. Descartes v Úvahách píše „ vůle se rozprostírá dále než rozum, a proto ji nemohu udržet ve stejných hranicích, ale rozšiřuji ji také na to, co nechápu, a když je vůči tomu lhostejná, snadno se odchýlí od pravdy a dobra, a tak se mýlím a hřeším“. Bude- li tedy člověk dostatečně dbát jen všeho toho, co dokonale chápe, a oddělí to od ostatního, co postihuje méně zřetelně a jasně, dosáhne pravdy.

 

Ad.5.

 

Descartes se ve svých úvahách snaží postupovat logicky a užití matematických a geometrických postupů považuje za jediné možné a pravdivé. Víme, že na začátek poznávání staví rozumové pochybování a dále postupuje podle následujících kroků:

Za evidentní ( zřejmou ) ideu máme považovat jen takovou ideu, která je jasná (tzn. je přítomná, jestliže ji nazíráme) a která je zřetelná (tzn. s ničím ji nesměšujeme).

Každou řešenou otázku máme rozdělit na co nejvíce částí.

Svoje myšlenky máme vyvozovat v náležitém pořadí, postupovat od jednoduchých k složitým.

Máme činit tak úplné výčty a tak obecné přehledy, abychom si byli jisti, že jsme nic neopomenuli. ( viz. Dějiny filozofie II., Tretera Ivo )

Konkrétně v Úvahách postupuje výrazně metodicky v závěrečné kapitole. Nejprve definuje pojmy, pak vyslovuje postuláty a axiómata a nakonec v pořadí poučka důkaz stručně shrnuje důvody a důkazy pro existenci boží.

Použitá literatura:

René Descartes, Úvahy o první filozofii, Svoboda Praha 1970

Ulrichová Milada, Descartovo pojetí člověka, diplomová práce 1973

Filosofický časopis, roč.18, číslo 4,1970, Pojetí substance a pohybu v Descartově a Aristotelově filosofii, Sobotka