Nejdříve to bylo pojetí, které chápalo nekonečno jako něco hotového, předem daného, jako základní předpoklad jsoucna. Ale již Aristoteles mluví o dvojím nekonečnu (jako nekonečném dělení a jako nekonečném přidávání) a rozvíjí úvahy o existenci nekonečna v možnosti nebo ve skutečnosti. Dále se můžeme zmínit třeba o Zenonových aporiích, které nás také nutí přemýšlet o nekonečnu.

Je tedy nekonečno statické nebo dynamické? Je to něco neměnného, anebo naopak, existujícího pouze ve změně — ve věčném přidávání nebo dělení? A co je dokonalejší — nekonečno přímky nebo kružnice? Přímka ustavičně pokračuje, pořád k ní můžeme něco přidat. Jak je to ale s kružnicí? K té přece nelze nic přidávat. Je pevně vymezená a vyvolává v nás dojem uzavřeného celku, ze kterého není cesta ven, ze kterého se nelze dostat pryč. A to je ten kámen úrazu. Jakkoli dlouho bychom šli, nenalezli bychom cestu ven. Nejsem sice odbornice na neeukleidovskou geometrii, ale podle toho, co jsem o ní slyšela a četla, myslím, že právě něčeho takového se to dotýká.

Jak by to ale vypadalo, kdybychom do našeho přemýšlení o nekonečnu zakomponovali ještě čas? Pro takového šneka je přece vzdálenost Praha—Brno nepředstavitelně veliká a pokud bychom se na ni podívali z jeho úhlu pohledu, mohli bychom klidně říci, že je nekonečná. To by ale neplatilo, kdyby jeho život byl mnohonásobně delší. Na začátku 20. století byla pro běžného člověka nepředstavitelná vzdálenost ze Země na Měsíc. Souvisí tedy nekonečno s tím, co si dokážeme představit? To by asi bylo hodně subjektivistické stanovisko. A nebo z toho vyplývá to, že kdybychom se mohli pohybovat rychlostí větší než je rychlost světla, nekonečno by pro nás přestalo existovat? Možná, že ano, ale jenom v tom případě, kdybychom uvažovali o nekonečnu přímky. Pokud bychom se totiž pohybovali po kružnici, tak by nám naše rychlost asi nebyla nic platná, protože kružnice přece nemá konec.