Když se však nad tím hlouběji zamyslíme, uvědomíme si jistý fakt, se kterým se každý den setkáváme, to jest, že není minuta jako minuta. A to i navzdory tomu, že každá z nich ma zcela jistě přesně šedesát sekund. (V příjemném nočním podniku nám čas neuvěřitelně rychle letí, ale desetiminutové čekání na autobus nám připadá jako věčnost.) Tímto se ostatně zabýval již sv. Augustinus, který tvrdil, že čas měří člověk svým duchem. Kromě něj to byl také např. Henri Bergson, který odlišoval fyzikální čas od tzv. trvání.

Úvod bychom tedy měli za sebou a můžeme se vrátit k tématu. I zde si přibereme na pomoc příklad ze života. Kdo má v rodině malé dítě, jistě ví, že si pořád stěžuje na to, jak je malé a věčně se nás ptá, kdy už konečně vyroste. Zdá se mu, že dětství trvá nekonečně dlouho a roky přibývají hrozně pomalu. Dospělým lidem se naopak zdá, že léta letí, ani neví jak.

Jak nalézt odpověď na tento zdánlivý paradox? Možná to bude tím, že čas se liší podle toho, jestli ho vnímá naše tělo, nebo naše duše. V dětském organismu totiž všechny procesy — ať už chemické, fyzikální nebo biologické — probíhají velice rychle. V poměrně krátkém časovém rozpětí se uděje spousta změn. V období dospělosti — a zejména pak ve stáří — se životní procesy spomalují. Z toho plyne, ze za dlouhé období se uděje málo událostí. Všechno nám trvá mnohem déle a to v nás vyvolává pocit, že nic nestíháme. Vidíme tedy, že fyzikální čas vůbec není v souladu s naším vnitřním časem a můžeme opravdu přiznat pravdivou hodnotu výrazu: Co se v mládí naučíš, nestihneš ve stáří použít.