Dobře si pamatujeme z předmětů jako jsou matematika, fyzika, chemie atd., že u zkoušek se nás neptali jenom na to, jak to je, ale především, proč tomu tak je. A my jsme buď odpovědeli, nebo ne. Jenomže učiteli to většinou nestačilo a dál nás pronásledoval svými věčnými proč.

Je ovšem zřejmé, že nemůžeme donekonečna hledat příčiny věcí a jevů. Většinou se zastavíme, když se dostaneme na úroveň, která je elementární a všem zřejmá. Když se mě například někdo zeptá, proč se sloveso appeler píše v infinitivu s jedním l, ale v 1., 2., 3. osobě singuláru a v 3. osobě plurálu se dvěma l, jenoduše odpovím, že je tomu tak kvůli výslovnosti. Důvěřivě přitom předpokládám, že se mě nikdo nebude ptát dál, proč se to děje právě tímto způsobem a ne nějakým jiným. Zřejmě k tomu došlo v historickém vývoji, ale s absolutní jistotou nemohu říci prvotní příčinu. A tak je tomu i v ostatních oblastech vědy a v běžném životě. Mluvíme o něčem (ať už s úmyslem poučit někoho, nebo abychom prostě ukázali, jak jsme inteligentní, sečtělí a vzdělaní), ale postupně se odmlčíme, protože nemůžeme mluvit donekonečna a samozřejmě také nechceme ukázat, že dál o daném tématu nic nevíme.

Existují ovšem také řešení, ke kterým se spousta lidí uchýlí, když si neví rady. Je to např. tvzení, že prvotní příčinou všech věcí je Bůh, což vysvětluje vše.

Při zkoumání příčin a následků narážíme na mnohé nesnáze. Jak např. můžeme v oblasti mikrosvěta mluvit o události A, která je příčinou události B, když v mikrosvětě mluvíme jen o pravděpodobných výskytech a nejsme schopni ani říci, jestli jsou některé částice opravdu částicemi, nebo vlněním? (Tuto jejich dvojí povahu dokazují jisté fyzikální pokusy.)

Kauzalita je skutečně ošemetná věc. Kdyby např. nějaký "prosťáček" viděl ráno přeběhnout přes silnici černou kočku a večer by ve správách slyšel o výbuchu supernovy, mohl by snad z toho usuzovat, že kočka byla příčinou tohoto astronomického jevu. Nedošlo by mu ovšem, že výbuch se odehrál stovky let předtím, ale vzhledem k velké vzdálenosti jsme ho mohli pozorovat až teď.

Tento příklad je sice trošku přehnaný a možná málo pravděpodobný, ale myslím, že odráží fakt, že někdy je snadné pokládat za příčinu nepravý jev. Můžeme si tedy položit otáyku, zda máme věřit novověké vědě, že správně identifikuje příčiny všech jevů, které probíhají ve světě. Co když je to všechno jen fikce a skutečné příčiny se nalézají někde, kam nemůžeme ohlédnout?