Vyjdu z relační ontologie. To znamená, že žádný princip není transcendentní tomuto světu a ten není odvislý od substance. Prvky, věci, tedy musí mít zdroj pohybu v sobě. Existují v různě uspořádaných strukturách, které dále vytvářejí ještě více organizované struktury. Žádný z prvků není vláčen chapadly vyšší soustavy, ale má vlastní hodnotu, pohyb, směr. Složitější soustava se jen snaží všemožné výchylky jednotlivin vyrovnávat. Jeden princip je tu zřejmý. Oni jsou na sobě závislé a nakonec i na systému samotném. Každý člověk je hnán k sebeprosazování. Když je společenský systém důležitější než člověk, jedinec se stává otrokem. Takovou společnost budeme pokládat za chorobnou.

Objektivní realita není dokonalá a dokonalosti nikdy nemůže dosáhnout, ačkoli postupuje ke stále větší komplexizaci. Zde neplatí tvrzení "vše už tu bylo", ale "nic tu ještě nebylo" ve smyslu kvality.

Pokud jsou věci na "nesprávných" místech, může to mít pozitivní i negativní důsledek, tím označují vznik a zánik. Například jednotka svým vybočením ze systému může způsobit jeho zánik a dát vznik nové kvalitě.

Kdyby se svět stal dokonalým, vše by se zastavilo a zaniklo. Zanikla by nahodilost, která je součástí světa a v protikladu k zákonu.