Chtěl bych aspoň trochu popsat něco, co jsem objevil teprve před několika lety, a co bych nazval pohádkový syndrom. Hrdinové v pohádkách, které znám, museli splnit tři a více jednoznačných úkolů. Vždy nakonec došli cíle. Co bylo potom se odbylo pouze několika nic neříkajícími větami. Hrdinové nemuseli řešit drobné každodenní hlouposti a mně zabíralo hodiny je dořešit za ně. Až mě to přestalo bavit a podobné maličkosti jsem vůbec nebral v úvahu. Po splnění úkolu se v přestávce do dalšího mohl veselit, stal se moudřejší, zkušenější a postoupil na vyšší stupínek. Nikdo si tohoto faktu nemohl nepovšimnout. Tak jsem si život definoval jako černobílý svět s jasnou hranicí dobra a zla, ve kterém budu konat velké činy, jež se budou zapisovat do kronik. Vše ostatní bude mimo můj zájem. Jen možná, přiznávám, občasné kouknutí do zrcadla s otázkou "Na kolikátém jsem stupínku?".

Hořké proto byly chvíle, kdy jsem si po vyřešení malého problému uvědomil, že velice podobný problém jsem již vyřešil. Copak jsem nezmoudřel?

Zatoužil jsem po dokonalé paměti. Jako bezchybný rytíř se potulovat světem a napravovat špatné. Tímto jsem chtěl řešit zapomnětlivost, ne zapomnění národa (není myšleno jako abstraktní entita).

Tohoto pohádkového syndromu jsem se zbavil, když jsem ho u sebe objevil. A jaké tedy bude stáří? "Největší filozofové, myslitelé, věrozvěstové a tvůrci, pokud neumřeli včas, zblbli a je jen kecáním mluvit o dokonalé nirváně osmdesátiletého Buddhy, jemuž se nadýmaly vnitřnosti po houbách. Můžeme zajisté ctít u stařeckého Buddhy nebo zesenilněného Platóna jejich výkony a zásluhy z dřívějška, nemůžeme se však jako naivní svíčkové báby domnívat, že existují v stavu osvícení, spasení, nirvány či něčeho podobného. Přetáhne-li člověk prostě určitou fyziologickou mez, je pitomější než pětileté dítě. A jestli se Engels i na smrtelné posteli učil ještě devětadvacátému jazyku, pak je to jenom pádnou ilustrací toho, co říkám, a žádným projevem "nezdolného heroismu lidského ducha"" Pozn. č. 1.

Nebo se člověk těší na lyžařské radovánky v důchodu, kdy by měl mít nejvíce volného času, a mezitím vědci spočítají, že za 50 let nebude v Německu sníh. Pozn. č. 2.

Nebo se stáří nedožije, neboť kupříkladu v nejvyspělejší africké zemi, JAR, kde ročně přibývá přes půl miliónu nových případů AIDS, má průměrný věk do roku 2010 klesnout na 38 let. Pozn. č. 3.

Malé děti oplývají nezměrnou energií bez zkušeností, ve stáří má člověk moudrost, ale bohužel mu chybí síla a entusiasmus. Svět se prostě točí a já s tím nic neudělám.

Poznámka č.1.: Bodny, E.:Sklepní práce. Votobia, Olomouc, 1997. Napsané r.1972-3.

Poznámka č.2.: Podle agentury AP, MFDnes, 18.9.1999, s.10.

Poznámka č.3.: Tureček, T., MFDnes, 18.9.1999, s.11.