Co nás zajímá, když se zajímáme o pohyb?

 

Roman Švaříček

 

Aristoteles definoval pohyb jako přechod z možnosti do skutečnosti. Co vyplývá z faktu, že stav věcí na Zemi je velmi špatný, ať už myslím ekologii, otázku lidských práv, rasismus, …, ačkoli nám nechybí znalosti. Knihovny a vědecká pracoviště jsou přeplněné teoriemi, jež stačí uvést v praksi a situace se může změnit. Pohyb neexistuje? Letící fotbalový míč stojí?

Jakto, že člověk vidí svoji realitu jako něco jiného, než jaká je jeho skutečná realita. Je jaksi odtržen od skutečné bolesti a radosti. Zachytí vjemy pouze do určité vzdálenosti, následně provede roztřídění informací. Zde opět dochází k velikému zkreslení, které se stupňuje úměrně počtu operací s informací. Doktor, který tvrdí, že léčit je jeho posláním, kouří dvě krabičky denně. Nic s ním neudělá informace "Kouření způsobuje smrtelná onemocnění". Nedojde k převratné změně, ani k malinké. Není potřeba varujících a ohromujících čísel, protože ty podobně s člověkem nepohnou. K čemu by bylo říkat, že tam a tam postrádá tolik a tolik miliónů lidí základní prostředky k životu. Je evidentní, že člověk není schopen milovat všechny lidi, projevovat ke každému srdečný a vřelý cit, že si musí udržovat k některým lidem odstup. Nemyslím si ale, že by "odcizení" civilizovaného člověka a růst populace měly tak obrovský vliv. Nefungoval by systém ani v malých obcích o 100 obyvatelích.

Snad člověk neuposlechl bohyni v Parmenidově básni a vsadil na konkrétní zkušenosti a věří očím, které prý vidí jen chaos věcí, a uším, které slyší jen příboj zvuků. Možná si zjednodušil život takovým způsobem, že na nic nemá čas.

Hráči oblékají klubové dresy, nazouvají kopačky a vybíhají na hřiště. Běhají za míčem, jak jim dovoluje fyzička a talent, aby ho dostihli a co nejrychleji odkopli. Už při výkopu víme, že míč dopadne. Přiznáváme si konec nebo jen doufáme, že tam bude stát další hráč? Všimne si vůbec někdo během celého utkání branek? Jsou tam vůbec?