Postupně chci rozebrat celé zadání referátu. V otázce se předpokládá lidská schopnost měnit, zasahovat do událostí, měnit svět. Není v ní žádný náboj, např. etický. Důležité je, co si představíme pod „tím“. Nemohu to vyložit bez přečtení si druhé věty. Potom vidím, že se „tím“ nemyslí porouchaný automobil uprostřed pustiny, ani věčná otázka provázející kapající kohoutky. Je zde položena otázka, je-li vše ve světě nutné nebo nahodilé, existuje-li vnitřní příčina událostí nebo vnější příčina. Krajní teorie by znamenaly buď fatalismus: „Co se má stát, stane se“. Nebo naprosté rozčarování a zmatení, protože by neplatily žádné přírodní zákony.

Člověk touží po svobodě. Podle mého názoru ale touží po „svobodě v nesvobodě“. Chce mít volné ruce, přitom zároveň vědět, co má dělat. Člověk si potřebuje stavět jednu teorii vedle druhé, podobně jako u hry puzzle. Obraz, který si nakonec vytvoří, mu má být návodem, základním plánkem. K fatalismu se obrací jen ve vypjatých, krizových situacích. Člověk není lhostejným strojem.

Člověk vymyslel kulturu. Vybudoval společenský systém, který se mu zdál být nezbytný pro přežití. Utvořil určitá pravidla chování. Lidé by nedokázali přežít v systému, kde by přírodní zákony pozbyly platnosti. Do jaké míry ale musí být „potlačována“ svoboda jedince pro účel společnosti. Myslím, že společnost, aniž by přišla o své výdobytky, by mohla více povolit sevření. Obavy z rozpadu společnosti na subatomární částečky je neoprávněný. Člověk se přece nedělí na hloupého a chytrého, poučitelného a nepoučitelného.