Skutečně to tak vypadalo. Davy hlasitě provolávali: "Sieg Sein" a "Ať žije náš heideggerovský pobyt". V ulicích se zdarma rozdávalo Bytí a čas, děti si vesele hráli s různými příručními jsoucny a všichni se spokojeně ocitali, protože jak pravil král, nikdo se nemohl neocitat.

Všichni vesele bytovali k smrti a pili tolik piva, že by i organizátoři Oktoberfestu zrudli závistí. Fundamentálně ontologická idylka ale netrvala dlouho.

Na slavnost se totiž v přestrojení za přesvědčené heideggeriánce dostali agenti ze sousedního království. Byl to bystrozraký marxista, široký strukturalista, dlouhý analytik a indiferentní postmodernista. A samozřejmě jak to v pohádkách chodí, kuli pikle. Analytik chtěl okamžitě křičet, že král žádné šaty nemá, že lže jako když tiskne a přesvědčit tak lidi o jejich zaslepenosti. Marxista navrhoval vyčkat až se odhalí zákonitost vývoje a pak provést standardní revoluci. Strukturalista chtěl počkat až všichni lidé po vypitém pivu upadnou do kolektivního bezvědomí, tak aby mohl Heideggerovu strukturu přetransformovat. Postmodernista všechny návrhy vyslechl a připomněl, že i holý zadek lze svým způsobem chápat jako druh hávu, což by mělo za následek fakt, že král nelhal. Nakonec se ale přiklonil k marxistovi, s tím, že revoluce bude provedena až se naplní předpoklad o kolektivním bezvědomí. "Panové, jedno je jisté, král musí vládnout nebo zemřít" uzavřel diskusi marxista. "Sesadíme ho, prohlásíme za lháře a popravíme, bez ohledu na všechny ty opilce a na šaty nebo holý zadek". A tak šli.

Heidegger seděl na trůnu, zpit truňkem vlastního antropocentrismu a když ho naši čtyři hrdinové probudili tupě se zeptal, "To je vzpoura?". "Ne revoluce" odpověděl pateticky revolucí unešený marxista. "Končíme Martine, jsi přežilej," dodal postmodernista. Na to Heideggera vsadili do hladomorny. K ránu, když se obyvatelstvo začalo probírat z kolektivního bezvědomí, už všude visela nová hesla. "Sieg sein" bylo nahrazeno heslem "Heidegger je lhář - poprava dnes večer".

A tak se také stalo. Katovna jak naši čtyři intelektuálové nazvali svůj tribunál Heideggera jednomyslně odsoudila k trestu smrti filozofickým oběšením (seznam zločinů). A protože zatím nezemřeli, žijí čtyři intlektuálové spokojeně až dodnes, vždy jednou za měsíc na čétédvojce. A budou žít dlouho to mají jisté, heideggerovské bytí k smrti je přeci lež jak věž.