Ostrov doktora Borka (hmota je jen pojem)

Je morbidní a absurdní dekonstrukce jen pojem?

Gumový člun unášel Lyotarda zvolna od križníku Postmoderna, který majestátně rozrážel všechny vlny, které mu přišly do cesty. Jeho slabé a marné volání nikdo z posádky neslyšel a ani slyšet nemohl, loď už byla příliš daleko. Byl zoufalý. Hodina na otevřeném moři se zvolna podepisovala na jeho vyrovnanosti. Byla zima a François si začal uvědomovat, že podlehl stejně snadno jako král Heidegger v jedné pohádce (Dřív měl tu pohádku docela rád, četl jí také dětem a manželce). Nechal se zkrátka nachytat na špeku.

Až teď teprve nyní si začal uvědomovat, že sympatický klavírista milující Wagnera nebyl nikdo jiný než proslulý agent P. M, na jehož černém seznamu François figuroval kdesi v čelních místech. Jen stále nemohl pochopit, proč za ním shodil i člun, proč ho nenechal v tichosti utopit jako krysu. P. M. byl lidumil a rozhodně ne postmodernomil. François dobře věděl, že mu šlo vždy hlavně o POJEM. Možná mi tak chtěl jenom prodloužit útrapy, pomyslel si Lyotard, ale v tu chvíli spatřil přímo před sebou světla. Byla to výletní jachta, která měla na svém boku napsané jméno JOKR. V zoufalství a radosti začal nepříčetně volat o pomoc. Jachta se přiblížila...

Lyotard se probudil v příjemné místnosti. Nepamatoval si vůbec nic od chvíle, kdy se k němu na moři začal přibližovat jachta. Sotva se pořádně probral, otevřely se dveře, do kterých vstoupil člověk v bílém plášti a představil se: "Jsem doktor Bork, vítám Vás na mém ostrově a dovolte mi, abych Vás hned pozval na malou morbidní estrádu s názvem konec velkého filozofa. Pojďte za mnou."

Doktor Bork a Lyotard se posadili na křesla odkud měli pěkný výhled na dveře podivné cely a stejně podivnou železobetonovou zeď, která stála přímo proti cele. "Nebojte se bude to jen pouhá simulace, nic hmotného, pouze zrealizovaný pojem", řekl Bork, aby Lyotarda trochu uklidnil, protože laboratorní prostředí mu evidentně nedělalo dobře. "Začínáme", zvolal nadšeně Bork.

V tu chvíli se otevřely dveře cely a vyběhl z nich supící Richard Rorty. Rychlost s jakou se řítil proti zdi byla obdivuhodná. Za chvíli jeho hlava explodovala a zbytky Rortyho mozku, tkáně a lebečních kostí tak zaneřádily vše v okruhu 5 metrů. Křesla byla vzdálena 6 metrů. Má to dobře připravené pomyslel si Lyotard. "Nebojte ještě není konec", řekl do smrtelného ticha Bork.

V tu chvíli se před Lyotardem objevil tajemný P. M. v zelené kravatě. V ruce držel (jak jinak) červenou pilulku. Lyotard mu chtěl dát přes držku, ale v jeho snaze mu zabránil Bork. Bork a P. M. pak Lyotarda donutili spolknout červenou pilulku a odvedli ho do cely po Rortym. "Gauneři, žádná simulace", řval Lyotard jako smyslů zbavený (konec konců už taky byl smyslů zbavený). "Třeba to je simulace, vždyť ta zeď může být jen pojem, nemyslíš?", zeptal se provokativně Bork, aby urychlil Lyotardovo šílenství.

Lyotard upadl do zvláštní intelektuální agónie, ve které zápasil sám se sebou o to, zda hmota je jen pojem. Rozpoltil se. Nemohl to vydržet. Hmota je jen pojem, hmota není jen pojem znělo mu v mozku stále dokola a stále silněji. V tom se otevřely dveře. Lyotard uviděl zeď a okamžitě vystartoval. Bylo mu jasné, že to musí skoncovat. Uvidíme jestli narazím do pojmu, pomyslel si ještě. Takový smysl pro ironii v záchvatu šílenství nečekal. Začal se smát a zrychlil. Stačil ještě zaregistrovat jak na židli vedle Borka přihlíží Baudrillard. Pak narazil (fujtajxl). Představte si o zeď rozstříknuté mozky dvou postmoderních intelektuálů. Je to hmota a byly v tom pojmy. I když kdo to ví? Kruci doufám, že se teď někde neotevřou dveře.