Jak moc je kauzalita ontologicky významná? Moc. Je to poměrně jednoduchý a přitom často přesný nástroj k popisu jevů a věcí. Proč je věc taková a taková? Protože kdysi byla taková a taková a stalo se s ní to a to.

(Mimochodem: Všimněme si, že pokud se pokoušíme ontologicky popsat svět, vždy a nutně je náš popis celý velký komplex. A nejen že potřebujeme k náčrtu byť prostinkého jevu celou hromadu kategorií typu času, prostoru, pohybu a kauzality. My se i při rozboru těch nejjednodušších kategorií neobejdeme bez zmínky o těch ostatních.)

V minulých příspěvcích jsem naznačil, že s časem a prostorem (tudíž i pohybem) je určitá potíž. Pokud odmyslíme problém, co bylo před časem a prostorem, zbývá nám minimálně otázka, jak např. prostor nakreslit. Což myslím obrazně i doslova.

Zdá se mi, že kauzalita je ještě zrádnější. Určitou oblast jevů jsme schopni objasnit kauzálně poměrně hladce (momentálně si představuji hráče nad kulečníkovým stolem), jinou (lidská psychika - což je silně přírodní záležitost) kauzálně popíšeme jen za pomoci hrubého zjednodušení, se kterým se daleko nedostaneme.

Zrádnost kauzality vidím i v tom, že stejně jako čas a prostor je kauzalita lidmi takřka bezpodmínečně akceptována např. jako něco, na čem jsou založeny vztahy ve společnosti. Princip práva, zákonů je principem odpovědnosti. A tento je mechanismem kauzality. Ty jsi něco udělal a něco dalšího jsi tím způsobil. Zrádná je zde kauzalita proto, že za prvé: Soudce nevidí obžalovanému do hlavy, kde kauzální řetězec nemusí fungovat vždy tak, jak jsme na jeho funkci zvyklí z kulečníku. Za druhé: Soudce postoupí v odkrývání kauzálního řetězce zpět až po přípravu zločinu, řetěz si zde pro svůj účel ukrojí a víc ho nezajímá.

Což je po problému času další ontologická past pro etiku. Pokud jste neudělali něco, co jste měli, už vás někdo bije po hlavě s časem: „Měl jsi přece dost času!“ A je lhostejno, kolik času jste měli k dispozici a co se vám postavilo do cesty. Chladná ontologie na vás ušila něco, co vám dá etika sežrat, což je na druhou stranu dobře, protože jinak bychom se v ontologii neměli o co opřít, a pokud bychom se neměli oč opřít v etice, pak buď Bůh s námi. S kauzalitou se to má velmi podobně. V konkrétním momentě je ontologii zcela lhostejné, proč co kdo udělal. Důležité je, že někdo něco udělal, a proto to tak je. Jenže pokud máme důvěřovat etice, v konkrétním okamžiku nás rovněž musí nechat zcela chladnými, proč a jak se co stalo. Důležité je jedno: Kdo strčil do kulečníkové koule.

Jako u času nám tu ontologie šťouchá do etiky. A opět se etika nemůže uzavřít sama do sebe, vyplazovat na ontologii jazyk a vykládat, že ontologické problémy ji nezajímají. To etika udělat nemůže, začala by kulhat. Ovšem ontologie by se bez otravování etiky trochu nudila.