Nejsem si jist, zda máme zpracovat nějakou kompilaci a nebo se pokusit o vlastní, byť jistě v mnohém nedokonalou, úvahu na dané téma. Přes naznačené pochybnosti jsem se rozhodlpro druhou z možností.

První nejasnost, na kterou při tomto uvažování narážím, je možno vyjádřit otázkou, zda je vůbec možné poznávat? Zde se přikláním k názoru, že jistou možnost poznání máme. (Na hranice této možnosti se pokusím v následujícím textu ukázat.) Jako oporu tohoto tvrzení mě napadá uvést, nevím nakolik vhodně, Descartesův argument, který publikoval ve svém spisu, v českém překladu vydaném pod názvem Úvahy o první filosofii, konkrétně v jeho druhé kapitole. Autor ponechává stranou, co a jak poznáváme, a jako nepochybný, v souladu se svou metodou, stanovuje pouze samotný fakt, že poznáváme. Tento zavěr se mu stává podkladem pro důkaz vlastní existence - vyvozuje tezi, že jestliže poznávám, tedy jsem. Je třeba upozornit že Descartes redukuje veškeré způsoby poznávání na pouhé mody rozumu. V intencích autora, případně díla, které jsem výše parafrázoval by tedy výrok zněl: “ Není jisté, že např. vidím ( smyslově poznávám ), ale že si myslím, že vidím ( smyslově poznávám ). Je tedy jisté, že myslím, a pak nutně jsem.”

Dále bych se chtěl zaměřit na odhalení ( naznačení ) některých hranic či omezení poznání, ať už faktických, nebo mnou za takové považovaných.

V této souvislosti mi tanou na mysli otázky, týkající se objektivity poznání. Nejprve je třeba rozlišit dvě sféry. Sféru soukromou a sféru veřejnou, ať už budeme pod pojem “veřejnost” zahrnovat všelidskou společnost, nebo ještě něco, případně někoho dalšího. Ve sféře soukromé má podle mého názoru každý právo na cokoliv. Jakmile by ale toto “cokoliv” zasahovalo příliš

do privátní oblasti jiného individua či individuí, stává se věcí veřejnou, se všemi důsledky, které

z toho vyplývají. Někdo může odmítat například princip kontradikce, logická konzistence mu nebude kritériem pravdivosti poznání ( vycházím z předpokladu že za poznání lze označit i to co není pravdivé - co je to pravda?). Pokud mu toto “poznání” bude samoúčelným poznáním, poznáním pro poznání, které je bezpochyby jeho výsostně soukromou záležitostí, nebo ho bude užívat tak, že tím nikomu násilně (bez souhlasu dotyčného) nenaruší jeho soukromí, pak je takové poznání legitimní, protože soukromé. Ale ani ve veřejné oblasti neexistují, podle mého názoru, Pravdy. Všechno, co uznáme za “pravdu”, musíme, s vědomím vlastní omezenosti (meta-omezenosti všeho), prohlásit za platné s větší či menší ( i velmi vysokou ) pravděpodobností.

Je nutné nezapomínat na tuto omezenost. S tímto vědomím pak můžeme připustit oprávněnost jiných vidění světa a přistupovat pozitivně k mnohosti a rozmanitosti výkladů, učit se je respektovat nebo alespoň tolerovat.

Další omezení poznání vidím v jeho odlišení od poznání nadbytečného. V dnešním světě zahlceném informacemi je snad více než dříve nutné rozlišovat to, co je možné vědět ( poznat ), což v tomto kontextu nezahrnuji pod pojem “poznání”, od toho, co je relevantní vědět. Podobně to naznačil snad již Herakleitos ve své diferenci poznání, které nazývá mnohoučeností, od poznání pravého. Toto pravé poznání pokládám za objektivní a každému srozumitelné.

Je poznáním poznání samoúčelné? Pokud poznání nepřinese člověku nic jiného, než že bude “vědět” , lze je pak ještě nazvat poznáním? Snad ano, ale pouhou “soukromou polymathií”-nepodstatným věděním o mnohém.

V oblasti nadbytečného poznání pak platí pozitivní zpětná vazba. Čím více poznáváme, tím více se rozšiřuje náš obzor a roste množství otázek, na které dosud nemáme odpověď. Takové poznání je tedy relativně nekonečný ( skončí zřejmě spolu se zánikem svého nositele ) proces, který se exponenciálně rozrůstá.

své závěry. A tak, jakkoli sami popřeli možnost dosáhnout pravdivého poznání o čemkoli, vnucují nám pravdivost svého východiska, které pak aplikují na popření dogmatických, či metafyzicky spekulativních systémů. Samozřejmě, že na tomto místě mluvím o skepsi universální. Vedle ní však existují postoje, které jakkoli ze skepse vycházejí, nepřeceňují natolik její uplatnění v rámci svých závěrů. Zde by bylo možno uvést skepsi parciální, týkající se jen některých soudů či druhů poznání, relativní, tedy omezenou na možnost poznání v určitém čase, metodickou, sloužíci vlastně k potření skep tického postoje tím, že dokazuje jeho nemožnost, neboť skepticismus odporuje sám sobě, dále skepsi etickou, zpochibňující nárok na absolutní platnost etických hodnot a stáva se tak vlastně důležitým předpokladem tolerance, popř. skepse kritická, tedy vlastně nutná součást každého vědeckého postoje, jakožto prostředek kritiky vědeckých teorií.