Antonín Zelený

Umění a náboženství jako druhy poznání

Nejprve bude užitečné zamyslet se nad tím, co to vlastně umění a náboženství je. Pokusit se je definovat, případně zjistit jejich odlišnosti, a na tomto základě pak zkoumat, zda se jedná o druhy poznání.

Umění je charakteristické individualistickým pohledem na svět, vyžaduje velkou porci fantazie. V dnešní době, kdy neexistuje pouze jeden “povinný” styl, spíše právě naopak neuvěřitelná rozmanitost různých “-ismů” přičemž platí, že hranice mezi nimy jsou velice propustné, se dá říci,

že umění nemá pravidla a v plné míře zde platí “anythihg goes”. Za umění lze, pokud je to takto akceptováno, považovat cokoliv, čemu nechybí nápad

a originalita. Některé instalace a objekty jsou v tomto ohledu opravdu “paradigmatické”. Nebylo tomu tak ale vždycky. Abychom nemuseli chodit daleko, stačí vzpomenou na období socialistického realismu, který měl striktní požadavky, jak na obsah a formu díla, tak často i na autora. cokoliv z tohoto rámce vybočovalo, přestalo být oficiálně pokládáno za umění. Dnešní doba, alespoň se domnívám, že tomu tak je, zaujímá podstatně tolerantnější postoj. Teď si ale uvědomuji, že tento můj neumělý exkurs do problematiky dnešní role a možností umění, je poněkud nepatřičný, a to především svým rozsahem. I když mi počítač umožňuje nechat tuto nadbytečnou aktivitu jednoduše zmizet, je mi líto těch asi patnácti minut , které jsem jí stratil.

Ať tady tedy zůstane.Takže k věci:

Uměním je podle mého názoru i taková lidská aktivita, která nevede

k vytváření nějakého díla. Uvažuji zde umění v širším smyslu, jako specifické prožívání světa. Není, nebo alespoň jistě nemusí být, založeno na racionalitě, nemusí respektovat pravidla, kterými je vymezena věda ( logická bezrozpornost, verifikovatelnost výpovědí, zásada úspornosti myšlení...), jeho cílem není odhalení pravdy, popsání světa takového jaký objektivně je (resp. nemusí to být jeho cílem). Z toho mi vyplývá, že se např. oproti vědě vyznačuje odlišnou formální stránkou, metodou ( užívá uměleckých prostředků etc.).

Je podle mého názoru druhem poznání, má svá plus ale i svá omezení. Praktická strategie nebo technologie, založená na uměleckém, fantazijním

a citovém pohledu na svět, nemusí být z pragmatického hlediska vždy úspěšná. To ale platí asi pro každé poznání, které přesáhne meze čisté teorie.

Náboženství, podle mého názoru, vyplývá z lidské touhy po jistotě, absolutnu, metafyzice, už proto, že svět, ve kterém žijeme tyto hodnoty postrádá. nedokážu si to moc představit, protože sám nevěřím a to je asi k pochopení náboženství třeba. Je založeno na víře, víra nevyžaduje rozum ani empirii, nepotřebuje důkazy . Myslím si, že je to taky poznání.

Rozdíl mezi činností profesora ve vědeckém ústavu a při nákupu v samoobsluze

Na první pohled by se snad mohlo zdát, že zde jde o dvě zcela odlišné činnosti téhož člověka, uplatňuje se při nich také odlišné poznání? Vždyť ve vědeckém se takový profesor přímo podílí na vytváření nových a (ne vždy) zaručeně vyšších hodnot, popř. odhalování dosud neznáných charakteristik jsou cího, čímž je nám toto stále více přibližováno (aneb mince z váčku ironie). Jeho činnost zde je přitom přísně metodicky podepřená, uvozená analýzou východisek a projasněná stanovením předpokládaného cíle, kterého většinou není (často záměrně) dosaženo. Důraz bych zde položil na rozumové poznání, na schopnost abstraktní konstrukce v rámci spráce se symboly, ji miž jsme spoutali naši interpretaci jsoucího, a díky kterým se po této interpretaci také pohybujeme.

Naproti tomu v samoobsluze jde poze o uspokojení několika z našich základních potřeb. Jídlo je toiž vcelku ohromná věc, člověk a koneckonců i takový profesor se po něm cítí lépe. Co je však pro náš seminář gnoseologie podstatnější, je zdání převahy námi užívaného zkušenostního poznání oproti poznání rozumovému při vlastním nákupu. Zboží vybíráme většinou podle naší zkušennosti s ním. Nemyslím však že by tato převaha až tak markantní. Vyvstává zde samozřejmě také otázka hranic mezi zkušenostním a rozumovým poznáním.

Abychom se ujistili o významu naší rozumové rozvahy při nákupu namusíme chodit vůbec daleko. Stačí zajít do nejbližšího supermarketu. Problém začne u desetikorunové mince, již nadějný začátečník v oboru potřebuje k tomu, aby vůbec mohl použít nákupní vozík, pokračuje přes samovážící princip v oddělení zeleniny a korunován je u pokladny, kde se vlastně ani nedovíte co kolik stálo, neboť laserové oko tohoto přístroje vše vyčte z čárkového kódu. Navíc zde vystupuje další mnohdy existencionální problém : Jak nakoupit co nejlépe? Myslím, že toto rámcové nastínění problému postačuje k tomu, abychom si uvědomili, že i takové nakupování by si zasloužilo alespoň několik mnohostránkových odborných, popř. metodologických prací.

Navíc zde musíme uznat to s čím mlčky předem počítáme, že totiž prvotní lidské poznávání bylo rozhodně zkušenostní (zn.: topení pálí - nesahat). Pak je narušen primát, který jsme přiřkli rozumu na poli vědeckého ústavu, aniž by snad byl touto cestou snižován význam těchto institucí.