Antonín Zelený
Informace, šum a redundance v jazyce běžném a vědeckém
Přesná terminologie ve vědě je nezbytná.
Přesná terminologie mimo vědu je pedantství.
Multatuli
Běžný i vědecký jazyk primárně slouží k předávání informací. To je bezesporu jedna
ze základních funkcí jazyka. Čím se vědecký jazyk a informace kterou zprostředkovává liší
od jazyka běžného? Jazyk vědy by měl být v první řadě přesný, a to proto, aby se zúžila možnost neadekvátní interpretace vědeckého textu. Této přesnosti se dociluje užíváním odborných termínů, které jsou v rámci daného textu, případně v rámci vědy, nějak co nejurčitěji definovány, což má opět zamezit vágnosti ( ne vždy je tato snaha uspěšná protože samozřejmě není možné zastavit vývoj pojmů, které ve větší či menší míře mění v průběhu času své významy ). Některé vědy si vytvářejí doslova vlastní slang. Přejímají odborné termíny jiných vědních oborů a těm pak dávají nové významy. Jako příklad mě napadá termín “postmodernismus”.
K přechýlení významu dochází také při přejímaní cizojazyčných výrazů.
Zakladním problémem tedy je, že významy nejsou stabilní, jejich stabilita ale narůstá přímo úměrně stupni formalizace jazyka. Nejvyšší přesnosti v tomto smyslu dosahují např. jazyk formální logiky nebo matematiky. Výrazy těchto jazyků jsou přesně definovány stejně tak i syntax a vymezena je i možnost interpretace. Na druhé straně je ale tento jazyk vlastně informačně ochuzen a to právě na úkor přesnosti. V běžném jazyce se sice snižuje míra určitosti sdělení, ale na druhé straně nabízí mnohost informačních rovin a výkladů, která vrcholí v jazyce uměleckém, mystickém, náboženském atd. V poslední době se dokonce objevují úvahy, které hledají paralely mezi vědeckým a mystickým jazykem a poznáním ( F. Capra )
Ve vědeckém jazyce nemá pravděpodobně redundance ( nadbytečná informace ) místo.
Zcela nepřípustná je na úrovni formalizovaných jazyků. Naopak tomu ale je, podle mého názoru, například v jazyce uměleckém, kde jistě má svou informační, estetickou, ... funkci.
Proč se o některých věcech ve slušné společnosti nemluví
Ikdyž jsem si vědom, že by se tato úvaha měla zabývat spíše problematikou jazyka a jeho vztahu k poznání , nemohu si na samém začátku odpustit krátké zamyšlení nad tím co to vlastně taková slušná společnost je. Abych demonstroval, že takto pře dem avizovaný odklon od tématu vlastně ani odklonem není, mohu si svou vlastní otázku položit trochu jinak : "Co slušnou spo lečností vlastně nazýváme ?" Už zde vycítíme rozdíl mezi tím nazývat něco pro sebe, myšleno ve své vlastní řeči, tedy v di alogu který každý z nás sám se sebou vede, při rozvažování, a tím označovat něco pro jiné v řeči pro tyto jiné určené. Problém toho, zda je ztotožnitelný vnitřní jazyk každého z nás s jazykem ve smyslu jeho "komerčního" využití.
Položíme-li si tedy otázku po slušné společnosti pak nám ve vztahu k zadanému tématu velice paradoxně vyplyne, že takto označená společnost je právě ta v níž se o určitých věcech nemluví. Otázka první : " Proč ?" zůstává však prozatím nezod povězena. Pokusme se to změnit.
Znamená snad to, že se v určité společnosti o určitých vě cech nemluví, neznalost danných zapovězených věcí popřípadě témat. To přece rozhodně ne, ba naopak, právě proto, že jsou nám tak důvěrně až choulostivě znáná, nemluvíme o nich. Přesto o nich víme a co víc, víme také, že se o nich nemluví, alespoň ne ve slušné společnosti. Jazyk nám v tomto případě nezprostředkovává poznání přímo, ale oklikou, a to sice tím, že není použit a tak nás upuzorňuje na jistá tabu ve společnosti platící.
Otázka : " Proč se a o tom a o tom tam a tam nemluví ? " je tedy otázkou po původu těchto tabu, ptáme se vlastně na příči ny jejich vzniku. Zde mne napadá jedna možná odpověď, nikoli však jediná, že totiž tabu může v ranných etapách dějin lidské společnosti sloužit právě jako jistá záruka onoho objektivního a zcela neotřesitelného řádu, jehož hledání jsme si uvykli připisovat starým Řekům, z jejichž myšlení čerpáme podnes.
A snad právě proto se o některých věcech ve slušné společnosti nemluví.