Presumce viny v gnoseologii: nehledejte důkazy že to tak je, dokažte že to tak není

Původně, jak se mi to ostatně stává poměrně často, jsem v názvu tohoto problémového okruhu četl místo “presumpce viny” slovní spojení “presumpce neviny”. Bude to zřejmě důsledek významu presumce neviny, jakožto principu vyvracejícího legitimnost tvrzení, nepodloženého řádnými důkazy, který tato instituce má v občanské společnosti. Jinak řečeno, cokoliv nebylo prokázáno, jakoby se nestalo. Tento imperativ, s vědomím že můj pokus o jeho formulaci zde není jistě dokonalý, tvoří, podle mého názoru, jeden ze základů spolunažívání neparanoického zbytku populace.

Velkým problémem, v kontextu dnešní vnitropolitické situace navýsost aktuálním, je, zdá se, právě skutečnost, že pro mnohé je dostatečným důkazem i sebemlhavější zpráva v médiích, či nervózní, útočná argumentace politických odpůrců. V tomto případě je alespoň možnost obrátit se na nezávislé soudnictví, které i přes všechny obtíže, dnes s tím spojené, rozhodne o vině nebo nevině, tedy vlastně o dostatečnosti či nedostatečnosti předložených důkazů. Hlasy spochybňujíci verdikt soudu popíráním jeho nezávislosti neberu v potaz.

Ale zpět do relativně klidných vod filosofie. Jak je tomu tedy s presumpcí v gnoseologii ? Protože teď váhám, co mám napsat a času, který jsem si na tuto nepříjemnou aktivitu vyhradil rychle ubývá, pokusím se srovnat obě možnosti.

Pokud by v gnoseologii platila presumpce neviny, znamenalo by to, že by bylo třeba hledat důkazy pro tvrzení a dokud by uspokojivě neproběhla dokazovací fáze veškeré námitky proti by nebyly brány v úvahu. Problém je v ale v tom co to znamená “uspokojivě”. Kdy je možné říci, že je něco úpně, pozitivně dokázáno? Pravděpodobně to není možné říci nikdy, vždy musíme počítat s tím, že se objeví “něco”, co dokáže vše, co bylo dosud pokládáno za jisté, odsunout na smetiště dějin. Ve vědě platí zásada negativní instance, to znamená, že pokud se najde případ, který neodpovídá příslušné generalizaci, je třeba tuto generalizaci opustit