“Cogito, ergo sum” jako novorozenecký křik subjektu

 

Od chvíle, kdy se člověk stal člověkem, jako tvorem majícím vědomí, se datují pokusy, zprvu samozřejmě primitivní, o reflexi reality, která ho obklopovala. Postupně rostla míra abstrakce, které byl schopen a tak se zanedlouho zrodily v hlavách těchto dávných lidí první myšlenky náboženské a v nálezech se setkaváme s uměleckými artefakty, svědčícími o rostoucím intelektu člověka.

Vznikla filosofie a sní přišlo i tázání po poznání. Hledání pevného základu, jakési jistoty, která nám zajistí platformu k adekvátnímu poznání světa. Otázka “ co je nepochybné?” byla nutným výsledkem tohoto hledání. Pokud budu při analýze tohoto problému vycházet z vlastní četby, rád bych si povšiml především filosofických či literárních děl, která formálně můžeme zařadit do kategorie memoárů. Tato literární forma je, podle mého názoru, paradigmatickým výrazem filosofie jakožto hledání. Rád bych začal, abych se ocitnul na trochu pevnější půdě, poukazem na Vyznání Sv. Augustina. Kniha vznikala v bouřlivém ovzduší hroucení Římského imperia, za přechodu, jakkoliv pozvolného, k nové dějinné epoše, středověku. Období pozdní antiky je charakterystické myšlenkovým kvasem, který tuto dobu naplňoval. Augustin popisuje v první části tohoto díla svoje bloudění, intelektualní hledání pevné opory. K tomuto zvolil cestu do vlastního nitra. Pouze tam je možné najít. Nachází svou identitu v subjektu, a dále pokračuje až dochází k poslednímu základu, a to jedinému Bohu křesťanství.

Podobně dochází k myšlence subjektu později Descartes. Jeho dobu by bylo možné charakterizovat podobnými slovy, jako dobu, ve které žil Sv. Augustin. Descartes navíc okusil hrůzy a zmatky spojené s náboženským rozdělením světa a zejména s do té doby největším válečným konfliktem, třicetiletou válkou. Jeho spisy jsou také víceméně popisem jeho životní dráhy a především téhož intelektuálního hledání, které nalézáme u Augustina. V rámci metody, kterou formuloval explicitně ve svém útlém spise Rozprava o metodě se pokouší odvrhnout vše co není nepochybné. Touto negativní cestou dochází k vymezení jediné jistoty a v cíli své cesty do nitra duše nachází své vlastní já. Zrození subjektu je dokončeno a překvapeným světem se rozlehne jeho sebevědomý křik. Svět se náhle rozpadl na dvě nesouměřitelné oblasti. Res cogitans a proti ní svět rozprostraněné substance res extensa. Ale ani Descartes se v tomto bodě nehodlá, ba ani nemůže zastavit. Nutnost dalšího rozšíření, či spíše podložení předešlé úvahy, nelze, podle mého názoru,hledat pouze

v legitimním strachu z intolerantního prostředí nábožensky sfanatizované Evropy. Zřejmě cítil, že Já samo o sobě nemůže být hledaným pevným základem poznání. Směřoval tedy dále analogickou cestou a stejně jako Augustin nachází Boha. Nyní má teprve onu hledanou oporu, která je nezaměnitelným a nutným předpokladem jeho dalších úvah.