O tom, jak čas není

Máte chvilku času? Pokud ne, pak je to v naprostém pořádku. Čas totiž nemá nikdo. Protože čas neexistuje a nikdo ho mít nemůže. Neradím ovšem nikomu, aby hned zahazoval hodinky a zapomenul na kalendář. Ale to bych měl asi vysvětlit od začátku.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Bylo ještě něco před tím? Před tím byl prý věčný chaos, do kterého se na konci světa zase vše vrátí. Všechny mytologie, včetně té izraelitské, předpokládají nekonečné, do kruhu uzavřené plynutí času, během něhož se z chaosu něco rodí a opět se do něj po určité době navrací. Obraz univerzálního, na ničem nezávislého plynutí času se stává na tisíciletí součástí lidských představ o světě. Teprve později se objevuje myšlenka stvoření světa z ničeho a Augustinus nakonec dochází ke geniální formulaci: Bůh nestvořil svět v čase, ale s časem. Stvořením světa vzniká i čas, před stvořením nebylo nic, protože nebylo žádné před tím. I přes tuto úpravu však obraz času zůstává nadále v podobě univerzálního, absolutního plynutí stále stejných intervalů nanášených na přímou časovou osu. Neúprosné uplývání nemůže ovlivnit žádná událost v kosmu, ani smrt člověka, ani smrt celého vesmíru, čas plyne stále stejně a netečně dál. Tuto představu nakonec zafixoval i I. Newton ve své fyzice.

Einsteinova teorie relativity znamená konec tohoto absolutního času a moderní kosmologie vytvořená na základě této teorie popisuje vesmír jako rozpínající se útvar, který měl časový počátek v tzv. singularitě. Výbuch této singularity, Velký třesk představuje nejzazší bod, kam se dnešní teorie může dostat při sledování dějin vesmíru. A když se někdo zeptá, co bylo před Velkým třeskem, odpovídají kosmologové slovy sv. Augustina: Nebylo žádné před tím, protože čas vznikl se vznikem vesmíru. A současná fyzika pokračuje dál hledáním reálného přírodního děje, kterým by mohla dostatečně doložit plynutí času a jeho vlastnosti, především jeho směr a nevratnost.

Každé měření času a návrhy na jeho fyzikální základ mají společné jedno: pohyb. Měření času je srovnávání dvou pohybů, z nichž jeden nám slouží jako etalon. K zamyšlení zůstává, zda všechny typy pohybů jsou srovnatelné a převoditelné na jeden námi zvolený. Říkáme-li, že vesmír je stár 15 miliard let, tvrdíme, že můžeme porovnat pohyb našich hodinek s procesy v dějinách vesmíru, kdy ještě neexistovaly ani atomy. Jako bychom vyjadřovali stáří člověka délkou jeho vousů.

Jistě nikdo nepochybuje o tom, že na celkový stav lidského organismu má spíše než počet “fyzikálních let” více vliv množství a intenzita prožitých událostí. Pětiletý interval v lidském životě může být velmi různý. Mladý organismus se může podílet mnohem intenzívněji na mnohem větším počtu událostí, než organismus o desítky fyzikálních let starší. Mohli bychom tak poopravit jednu lidovou moudrost na varování: Co se v mládí naučíš, ve stáří již nestačíš použít.

Čas vlastně není. Jsou jenom události a jejich popis. Není ani tak důležité, jak dlouho se něco dělo, jako to, co všechno se odehrálo. Není podstatné kolik nám je let, ale kolik jsme toho stihli a stále ještě stíháme a pojem času nám slouží jen k tomu, abychom to mohli pohodlněji popsat.

S touto představou si můžeme intenzívněji uvědomit hodnotu věcí kolem sebe. Hodnoty nejsou jenom ekonomické, užitné, apod., ale každá věc je nenahraditelná v tom, že v sobě schraňuje celý minulý vývoj, který vedl až k ní, každá živá bytost v sobě opatruje všechny své předky a jejich činy, vše okolo nás jsou vlastně koncentrované události a děje, tj. minulost, kterou neumíme vrátit.

Augustin a moderní kosmologie nás přivedli na dobrou stopu. Kdyby se nic nestalo, nemohli bychom mluvit o čase. Nikoli plynutí času, ale události, které se odehrávají, určují dějiny vesmíru i nás samotných.