Předchozí * Další

2.0 4. Středověké pojetí společnosti
Počátky středověku
Aurelius Augustinus je považován za posledního velkého antického filozofa. Ale i jeho znalosti klasické filozofie měly své mezery. V dalším vývoji tehdejšího civilizovaného světa však nastává zřetelný úpadek vzdělanosti. Pro zachování jejích zbytků měly význam křesťanské kláštery, v nichž byly zachovány alespoň některé poznatky a některé knihy. Antické poznání však v nich bylo do určité míry omezeno v souladu se základním - náboženským - posláním těchto institucí. V klášterech se také vytváří nový systém vzdělání, který bude základem výuky po celý středověk. Zde má význam např. Boethius (asi 470-525), který se mj. zasloužil o rozdělení školských znalostí na trivium a quadrivium.
Konec římské říše je spojen nejprve s jejím rozpadem na západní a východní část (395 n. l.), přičemž východ se stává sídlem císaře, přenáší se do něj centrum moci a tedy i hlavní politický zájem. To vedlo k tomu, že obě dvě části měly značně rozdílný osud.
Východní část říše zůstala po dlouhou dobu kompaktním celkem s nepřerušenou řadou panovníků. Na západě říše zanikla (476) pod nájezdy barbarů a rozpadla se do několika menších a nestabilních útvarů. Jednota této části byla zajišťována spíše jen nábožensky, především díky vzrůstající převaze papeže. To se samozřejmě neobešlo bez problémů spojených s formováním ortodoxie i vztahu mezi světskou a duchovní mocí, které byly na východě do značné míry eliminovány tím, že tam bylo náboženství podřízeno světské vládě. Ale ani tam neprobíhal politický vývoj bez výkyvů a dočasná oslabení císařské moci, která se stále snažila uplatňovat svůj vliv i na západě, vedla k posilování západních panovníků.
Tento proces vyvrcholil roku 800, kdy byl na západě císařský titul obnoven Karlem Velikým (771-814). Karel vytvořil velkou říši, kterou nebylo možné spravovat osobně tak, jak tomu bylo dříve u států, kterým vládli menší germánští panovníci. Proto se Karel Veliký pokusil vybudovat základy státní správy, a proto si uvědomil význam vzdělání. Podařilo se mu shromáždit skupinu významných vzdělanců (často irských mnichů), kteří vytvořili školu, v níž se měli školit budoucí správní úředníci. S touto aktivitou císaře i jeho vzdělaných podřízených je spojen jev, kterému říkáme karolinská renesance.
Na rozdíl od renesance pozdější, karolinská renesance nepřežila smrt svého tvůrce a pozdější rozpad jeho říše (843).
Hodnocení středověku
Už renesance zavedla představu středověku jako temného věku mezi antickou a renesanční civilizací. Vylíčení kulturního úpadku potřebovala především proto, aby na jeho pozadí zdůraznila své (nesporné) kulturní výkony.
Toto hodnocení středověku bylo značně nespravedlivé. Jistě, zejména na počátku středověku k úpadku došlo. Byla umlčena klasická kultura, z měst zůstaly trosky, znalost čtení a psaní byla vyhrazena úzké vrstvě intelektuálů (duchovních) a ani ti často nebyli s to porozumět textu, který měli k dispozici. Přesto se ve středověku uchovaly a dokonce utvořily předpoklady ke kulturnímu vzestupu za renesance.
Středověk za nesmírně nepříznivých politických podmínek dokázal zpočátku alespoň zachovat zbytky antické kultury a později dokonce přinesl něco nového. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by možné vysvětlit kulturní rozvoj za renesance. Nové prvky, které se za středověku objevují, můžeme shrnout do třech okruhů:
1. Rozvoj zemědělské výroby za podmínek nevolnictví. Důkazem produktivity této výroby byla skutečnost, že se postupně zvyšoval počet obyvatelstva, což se projevilo mj. kolonizací.
2. V Evropě došlo k jistému vyrovnání kulturní úrovně. Je pravda, že země klasické antické kultury zaznamenaly hluboký pokles. V jiných částech Evropy však kultura pozvolna roste zejména díky působení klášterů. Křesťanství také postupně a s obtížemi prosazuje jednotný typ morálky.
3. Od přelomu 12. a 13. století se v Evropě setkáváme s kulturním růstem, který je do značné míry vázán na obnovu hospodářství a funkce měst. Objevuje se stále více městských škol a zakládají se první univerzity. V souvislosti s teologickými spory se rozvíjí nejprve logika a později i filozofie a počátky věd. Názorně je tento pokrok možno spatřit v architektuře, v níž vyrůstají nejprve románské a později gotické katedrály.
Středověk tedy nelze hodnotit jednoznačně negativně. Je svébytnou historickou epochou, v níž se přes potíže způsobené vnitřním rozpadem římské říše i vnějšími okolnostmi (stěhování národů a nájezdy Arabů, Vikingů, Normanů apod.) vytváří nový typ společnosti a tato společnost se rozvíjí. Je ovšem nutno přiznat, že srovnání jak s křesťanským východem, tak s arabskou kulturou není v té době pro západní Evropu příznivé. Rozvoj západní Evropy v dalších desetiletích a stoletích bude také spjat mj. s kulturní výměnou s arabskými státy, a to jak na blízkém východě, tak na Iberském poloostrově (křižácké výpravy a rekonkvista vedly mj. i k přejímání některých součástí arabské kultury) a s emigrací křesťanských intelektuálů z východu po porážce Byzance (1453)
Základní problém středověké společnosti
Po téměř celý středověk docházelo zejména na západě Evropy ke sporům mezi světskou a církevní mocí o to, kdo má tuto část světa ovládat. Papežství se odvolávalo na tzv. Konstantinovu donaci1, avšak světští vládcové byli ochotni uznat duchovní moc pouze v omezením měřítku a především podle momentální mocenské situace.
Na východě říše se tento spor neobjevil, nebo byl definitivně vyřešen ve prospěch světské moci: Byzantský císař zcela opanoval církev a spory mezi náboženskými proudy (např. obrazoborectví) císaři využívali pro posílení své pozice.
Na západě však byla moc císařů oslabena a tak papež získal relativní samostatnost a podle dané situace se spojoval s jednotlivými panovníky, hledal u nich ochranu, podporoval je za určité výhody a snažil se nad ně, pokud to okolnosti dovolily, vyvyšovat.
V 7. st. se díky tomu objevuje myšlenka božského původu státní moci, kterou formuloval Isidor ze Sevilly (560-636) a později Řehoř VII. (papežem 1073-1085 ). Podle této teorie je panovník chápán jako vyslanec boží na zemi. Je to spojeno s Augustinovou teorií státu jako důsledku prvotního hříchu. Stát je tedy božskou institucí a přečin proti státní moci je přečinem proti řádu stanovenému bohem. S tím se spojovaly i různé obřady související s královskou korunovací (pomazání apod.) nebo legendy týkající se královské moci: někteří králové měli např. zázračnou moc uzdravovat. Posvěcení státní moci však bylo zároveň spojeno s pokusem podřídit ji moci církevní. Teorie tu vycházela z analogie vztahu duše a těla: stejně jako tělo je podřízeno duši, měla být i světská moc ve státě podřízena vyšší moci duchovní, moci církve. Proto také byli církevní hodnostáři s to posvětit odboj proti světské moci, pokud se tato moc zdráhala přiznat moci duchovní to, na co si tato moc činila nárok. Panovník, který neplnil své povinnosti, jako je zachovávání řádu, ochrana slabých a trestání hříšných, mohl být svržen. K oslabení moci takových neposlušných panovníků sloužily mj. klatby. Kromě toho církevní moc vyžadovala zachovávání tzv. imunit: duchovní neměli podléhat světskému řádu, tj. neměli platit daně světskému panovníkovi, v případě zločinu byli podřízeni vlastním církevním soudům.
V roce 754 vytvořil francký král Pipin Krátký církevní stát mj. jako odměnu za církevní pomoc při dynastickém převratu. Do téže doby spadá vznik Konstantinovy donace.
Významnou etapou vztahu mezi církevní a světskou mocí byl i boj o investituru v 11. a 12. století (končí 1122), tj. o to, kdo má jmenovat církevní hodnostáře. Uvnitř církve byly tyto spory doprovázeny růstem papežské moci, což se periodicky projevovalo i bojem proti vnitřním zlořádům (např. kupování církevních úřadů - simonii), zavedením celibátu, vytvořením nových pravidel pro volbu papeže tak, aby tato volba byla svěřena pouze kolegiu kardinálů (1159). Ačkoli se na těchto změnách podíleli i někteří světští panovníci, kteří v silné a spořádané církvi viděli svou oporu, vedly tyto změny i k posílení snahy církve strhnout na sebe i světskou moc.
Význam posílení měst
Města v Evropě přetrvávala od dob antiky, avšak byla značně oslabena. Situace se začala měnit od 10.-11. století, kdy města začala sílit a byla i nově zakládána. Z té doby známe tzv. komunální hnutí, tj. snahu měst bránit se proti příliš náročným světským i duchovním vrchnostem. V komunálních hnutích se města pokoušela - často úspěšně - vybojovat si vlastní samosprávu.
Částečně proti městům byla zaměřena teorie trojího lidu, která v západní Evropě vznikala od 11. století. Podle této teorie existují ve společnosti tři základní složky, tj. lid, rytíři a duchovní, které mají přesně určené funkce a je hříchem pokoušet se toto rozdělení a určení měnit. I tato teorie se však ani mezi svými tvůrci nedočkala jednohlasného souhlasu. Objevil se např. rozpor, kdo má ve společnosti vůdčí roli. I když duchovní souhlasně tvrdili, že jsou to oni, rozhořel se přímo uvnitř jejich stavu zápas o hodnotu mnišstva a tzv. světského kněžstva (farářů apod.)
Teorie trojího lidu vyjadřovala zhruba strukturu středověkého obyvatelstva. Později, s dalším rozvojem měst a diferenciací jejich obyvatel, se do popředí dostaly teorie jiné, které uznávaly více skupin a snažily se určit jejich místo a funkce ve středověké společnosti. Teorie trojího lidu byla obnovena ve 12. st. v souvislosti s počátky vývoje francouzského národního státu2.
S rozvojem zemědělství i peněžního hospodářství rostlo také světské panství církve, která se postupně stala jedním z největších feudálů. Tento vývoj chápalo mnoho lidí jako zpronevěření se původním ideálům církevního života, tj. ideálu dobrovolné chudoby a demokratičnosti prvních křesťanských obcí. Proti tomuto ideálu se navíc stavěla skutečnost, že v průběhu vývoje došlo k rozdělení věřících na kleriky a laiky, přičemž i náboženská práva laiků byla omezována - ostatně také v souladu s teorií trojího lidu. (Např. existovaly církevní zákazy vlastnictví bible laiky.)
Jako kritika těchto skutečností se čas od času objevovala kacířská hnutí. Ve 12. století tato hnutí vycházela z měst. Nejvýznamnější mezi nimi byla hnutí albigenských a valdenských.
Hnutí albigenských se objevilo v jižní Francii (název má podle městečka Albi), která svou kulturou i hospodářstvím navazovala na skutečnost, že byla dlouho součástí římské říše a tím se lišila od Francie severní. Navíc, právě zde se projevil vliv katarského hnutí3, které albigenským předalo část svých charakteristik.
Albigenští odmítali stát a světské instituce. Dělili lidi na dokonalé, kteří měli podobnou úlohu jako kněží v křesťanství a kteří žili přísně asketickým životem, a věřící. Věřící mohli vést celkem normální život. Ti, kdo s hnutím pouze sympatizovali, byli označováni jako posluchači. Hnutí albigenských posílilo autonomistické tendence v jižní Francii, proto se proti němu spojilo jak francouzské království (sever Francie), tak církev. Byla vyhlášena svatá válka a albigenští byli krutě potlačeni.
V souvislosti s bojem proti nim vznikl roku 1215 dominikánský řád jako řád kazatelský. Dominikáni měli za úkol vyhledávat kacíře a snažit se je vrátit do lůna církve. V souvislosti s touto svou činností byli školeni především v argumentaci a jejich povinností bylo vzdělávat se. Také proto po určité době ovládli část univerzit. S jejich vyhledávací činností byl však také spjat vznik inkvizice.
Přibližně z téže doby (1223) pochází také františkánský řád. I on reagoval na změny v tehdejší společnosti a byl určitým - byť nepřímým - způsobem spjat s hnutím valdenských. Valdenští jsou pojmenováni podle svého vůdce Petra Vald se (zemřel asi 1206). Vznik tohoto hnutí odpovídal vzrůstající kulturní úrovni měst. Měšťané, zvláště velcí obchodníci a řemeslníci už museli mít alespoň základní vzdělání, aby mohli spravovat své záležitosti. Právě tito lidé se cítili nejvíce omezeni tím, že církev vyhrazovala způsob života, který byl pokládán za nejsvatější, pouze klerikům. Valdenští se pokusili o překlad bible do národního jazyka a dožadovali se povolení, aby mohli kázat. Obě tyto aktivity byly prohlášeny za kacířské. Odsouzení valdenství však nevedlo k tomu, že přání, která valdenští vyjadřovali, zmizela s nimi. Objevila se v aktivitě Františka z Assisi (1181/2 -1226), kterému se podařilo založit řád, jenž měl kazatelskou činností ve městech uspokojovat alespoň část požadavků jejich obyvatel na přiblížení se zbožnému životu. Františkánský řád nebyl na rozdíl od dominikánů řádem s přísnou disciplínou a někteří františkáni se pohybovali na hranici kacířství. Protože i františkáni, jako kazatelé, se museli vzdělávat na univerzitách, objevil se později určitý spor mezi univerzitami ovládanými dominikány (např. Sorbonna) a františkány (např. anglické univerzity).
Tomáš Akvinský
Ve 12. a 13. století došlo tedy v Evropě ke všeobecnému kulturnímu rozvoji. Začaly se objevovat zárodky národních států a panovnické dynastie posilovaly svou moc. Ve městech byly zakládány univerzity.
Nová společnost, která v té době v Evropě vznikala, byla diferencovanější než společnost raného středověku. Hospodářská aktivita a posílení peněžního hospodářství vedly k vytváření nových vrstev lidí s novými postavením, kulturní úrovní a zájmy. Takto diferencované společnosti už nevyhovovala teorie postavená na zjednodušeném augustinianismu. Bylo potřeba teorie, která by zachytila současný stav společnosti a odpověděla na otázky, které si tato společnost kladla, ať se už tyto otázky týkaly vztahu člověka a boha, člověka a přírody nebo mezilidských vztahů (např. celý komplex problémů související s peněžním hospodářstvím). Ve starověké tradici existovala postava, která by na některé tyto otázky mohla odpovědět, kdyby bylo ovšem její učení přeměněno tak, aby bylo v souladu s křesťanstvím. Touto postavou byl Aristoteles. Dosavadní scholastika se opírala především o jeho spisy logické. Prostřednictvím Arabů a díky zlepšenému jazykovému vzdělání se však dostávala do styku s dalšími jeho pracemi. Objevila se tedy snaha přizpůsobit Aristotelovu metafyziku (ale i teorii společnosti) vládnoucímu náboženství. Po několika ne zcela úspěšných pokusech zvládl tento úkol dominikán Tomáš Akvinský (1225/6-1274), který byl později prohlášen za svatého.
Tomáš Akvinský po sobě zanechal mnoho děl, z nichž nejvýznamnější jsou Summa teologická (Summa theologiae) a Summa proti pohanům (Summa contra gentiles). Ve své filozofii vytvořil hierarchický model vesmíru, ve kterém přibývá dobra ve směru vzhůru po linii: hmota-> rostliny a živočichové--> nehmotné bytosti (andělé). To je linie stvořeného. Nad tím spočívá bytí, které je od této linie zásadně odlišné, nestvořené a tvořící, tj. bůh.
Hierarchie popsaná ve světě stvořeného má podle Tomáše Akvinského svou analogii ve společnosti. Tam jde o hierarchii stavů, nad nimiž existuje ještě církevní hierarchie.
Společnost je řízena právem. Zde Tomáš Akvinský také uznává několik rovin: 1. Věčné právo, které je božské a je také známo jen bohu. 2. Přirozené právo se odvozuje od božského, projevuje se jako rozumné uspořádání a je přístupné lidskému rozumu. Teoreticky by spravedlivá společnost mohla být založena na tomto typu práva4. 3. Protože je však člověk slabou a hříšnou bytostí, nedokáže se přirozeným právem řídit, a proto potřebuje pozitivní (psané) právo, které je už vybaveno sankcemi za své porušení. Pozitivní právo je správné a spravedlivé jen tehdy, je-li v souladu s přirozeným, a tedy i božským právem. Pokud tomu tak není, je třeba danou formu pozitivního práva odmítnout.
V teorii společnosti se Tomáš Akvinský držel Aristotelových názorů. Odmítl starší teorii o prvotní rovnosti lidí, i když v této souvislosti musel zrelativizovat i význam prvotního hříchu. Vycházel z přesvědčení, že člověk je tvor společenský. Proto potřebuje ke své existenci stát. Jen životem ve společnosti a ve státě se může člověk přiblížit bohu. Proto Tomáš Akvinský připouští i nutnost uznávat i pohanský stát.
Potřeba vlády vyplývá pro Tomáše Akvinského z přirozené nerovnosti lidí. Na ní je založena i oprávněnost feudální hierarchie. Vládnout mají vynikající jednotlivci, kteří jsou vybavení smyslem pro spravedlnost. Poslouchat takovou vládu je příkazem jak božského, tak přirozeného práva. Jiná situace nastane, jestliže vládce porušuje příkazy božského práva. Potom Tomáš Akvinský připouští možnost vzpoury a svrhnutí vládce. Upozorňuje však na to, že lidé, kteří se do takového podniku pustí, musí uvážit, zda vzpoura nepřinese anarchii, která bude ještě horší než špatná vláda.
Tomáš Akvinský připouští existenci soukromého vlastnictví a otroctví a odvozuje je z přirozeného práva. To bylo v jeho době něco nového.
Tradiční středověké teorii společnosti byl Tomáš Akvinský poplatný tím, že neuznával suverenitu národního státu. Byl přívržencem názoru, že všichni světští panovníci jsou vazaly papeže a odvozoval jej od tradičního názoru o převaze duchovní (a věčné) moci nad světskou (a dočasnou).

1

Součást tzv. pseudoisidorských dekretálií, tj. skupiny dokumentů, které se hlásily do období 7. st. a před ně, avšak byly ve své většině vypracovány později (v 8. století). Konstantinova donace zachycovala údajný akt, ve kterém císař Konstantin předal papeži i světskou vládu nad západní částí římské říše. Jako falsum byly pseudoisidorské dekretálie odhaleny za renesance Lorenzem Valou (1405/7-1457).
2

Francouzské království tehdy totiž potřebovalo značné finanční prostředky jak na posílení administrativy a vojska, tak na luxusnější životní styl, který se tehdy zvláště při královských dvorech rozvíjel. Čerpal tyto prostředky od bohatých měšťanů - obchodníků a bankéřů, kteří si však v této souvislosti činili nárok na spolurozhodování o jejich využití. Tak se do vysokých královských úřadů dostali někteří lidé měšťanského původu, což vyvolalo nespokojenost šlechty, která tyto úřady chápala jako své "vlastnictví". Obnovení teorie trojího lidu mělo tedy odkázat měšťany tam, kam patřili, mezi lid.
3

Kataři byli kacíři, jejichž vliv přicházel z východu Evropy. Sami navazovali na manicheismus, což bylo náboženské hnutí známé ještě v římské říši (přišel s ním do styku i Aurelius Augustinus). Manichejci se odvozovali od svého zakladatele, Babyloňana Manese (215/6-276). Manes zdůrazňoval absolutní protiklad mezi duchem a hmotou, světlem a tmou. Manichejci odmítali pokud možno jakýkoli styk s hmotou, tj. také většinu světských ustanovení. V nejradikálnějších formách odmítali dokonce i rodinu a plození dětí. Ačkoli byli krutě potlačováni, přežívaly myšlenky, které z manicheismu čerpaly, v dalších formách, především ve formě původně bulharského katarství a šířily se po celé Evropě.
4

Analogicky Tomáš Akvinský chápe i zákony, které se objevují v přírodě. I pravidla, kterými se řídí příroda, jsou dána bohem a jsou přístupná lidskému rozumu. Člověk tak poznává boha z toho, co bůh stvořil. Důležité pro další vývoj je to, že se objevuje myšlenka zákonů daných přírodě bohem a člověkem poznatelných. Později, v 16.-18. století deisté přestanou uvažovat podrobně o vztahu mezi bohem a přírodou a soustředí se především na poznávání těchto zákonů. A Montesquieu podnikne analogický krok a bude ve společnosti hledat podobné zákony, jejichž objektivita by byla, stejně jako u zákonů přírodních, zakotvena v této božské zakladatelské činnosti.

Předchozí * Další