Je svět poznatelný?

První filosofové se upřímně snažili vytvořit obecně platnou teorii o světě, ale minimum přírodovědných poznatků mělo za následek, že si mnohé spíše domýšleli a vytvářeli tak obrazy velmi rozmanité, mnohdy si navzájem odporující. Zamyšlení nad touto situací je nutně přivedlo k otázce, zda je vůbec možné svět poznat. Nejsou to všechno jenom výmysly nebo nějaký zvláštní druh klamu? A každá odpověď našla své zastánce. Gnoseologičtí optimisté byli přesvědčeni, že svět se našemu poznání nijak nebrání a záleží jen na naší píli a schopnostech, kolik se toho o něm dovíme. Naproti tomu agnostikové tvrdili, že nemůžeme správně poznat svět. Mnozí se jistě pozastaví nad tím, jak si vůbec něco takového mohl někdo vážně myslet. Vždyť přece stačí vidět, slyšet, přemýšlet a je nám jasné, že se o světě něco dovídáme. Žádný agnostik také nezůstává u obyčejného tvrzení, že svět je nepoznatelný. Ono by ostatně bylo také logicky neudržitelné. Věta „svět je nepoznatelný“ je vlastně také poznatek, a tak popírá sama sebe. Agnostikové jsou mnohem důmyslnější a hovoří o omezenosti a hranicích našeho poznání či o jeho malé informační síle. Tvrdí, že při poznávání jen reprodukujeme slovy skutečnost a nemáme možnost odhalit její příčiny; to, co za příčiny považujeme, je podle některých jenom obyčejný zvyk. Prostě jsem si zvykli, že po určitém jevu nastane jev jiný, což samozřejmě vůbec neznamená, že jev první je příčinou toho druhého. Nebo zdůrazňují omezenost našich schopností, konečnost lidského rozumu, poukazují na hranice, za které se podle nich člověk nemůže dostat. Gnoseologičtí optimisté samozřejmě brání svou představu. Zdůrazňují třeba to, že když sami dokážeme některé jevy reprodukovat ve skutečnosti, doslova je vyrobit, že to není jen náhoda a zvyk, ale odhalení příčin, argumentují nesčetnými historickými příklady, kdy člověk neustále překonává svá pomyslná omezení a překračuje dosavadní hranice, nehledě nato, že už samotné určení jakékoli hranice předpokládá jistou znalost o tom, co je za ní. Jinak bychom to nemohli oddělit od toho, co je před ní. Ovšem tak, jako agnostikové nevyslovují žádné kategorické soudy, ale pouze zpochybňují, tak i optimisté jsou si na druhé straně dobře vědomi, že jisté fyzikální charakteristiky našeho vesmíru podmiňují zásadně možnosti poznat ho jakoukoli inteligentní bytostí. Jednou z takových podmínek je konečná rychlost šíření jakéhokoli signálu ve vesmíru. Poznávat můžeme jen to, odkud se k nám dostane informace. Nositelem informace je nějaký signál, například světlo. Ovšem rychlost světla je konečná, takže za konečnou dobu urazí jen konečnou vzdálenost a naše možnosti poznání vesmíru jsou ohraničené horizontem, ze kterého se k nám ještě mohlo světlo dostat. Tento horizont však nepředstavuje zásadní překážku v poznávání, neboť s tím, jak vesmír stárne, i tento horizont se neustále rozšiřuje.

Jiný problém představuje to, co bychom mohli nazvat “efekt světla v ledničce”. Když otevřete lednici, je tam světlo, když ji zavřete, světlo zhasne. Ale je to určitě tak? Přesvědčte se. Otevřete lednici, no ano, svítí se tam. Kde získáme jistotu, že je tam tma, když ji zavřeme? A moderní fyzika ukazuje, že je tomu tak i s velkou částí našeho světa. Když jej pozorujeme je jiný, než když si ho nevšímáme. Tím, že svět pozorujeme, vstupuje s ním do určitého vztahu, a tak ho vlastně i měníme a nikdy se nemůžeme dozvědět, jaký by svět byl, kdyby ho nikdo nepozoroval.