Alexandreis
... Král Filip byl v zemi řěcký
muž slovutný ve čsti svěcký;
po svém právu míše ženu,
v zboží, ve čsti porozenú;
Olympias - tak slovieše -
ovšem divné krásy bieše.
Daru má ot Boha mnoho,
když čstnú ženú daří koho;
kteráž z založenie kázní,
téj netřěba časté bázni.
Ustalý rád pitie sáhá,
zeschlým lúkám časna vláha,
čstná žena muži přědráha.
Po všě časy toho krále,
jež pokojní lidé chválé,
řěčská země v mířě stáše,
nepřátel sě nic nebáše.
Tehdy přijide čstná hodina,
králová porodí syna,
Alexander vzděchu jemu.
By syn vhod králevi čstnému;
nebo by juž na téj době,
jakož mu třěba po sobě
bieše ostaviti hlavu
svéj dědině na opravu.
Tehdy i po malém časě
králi zlá příhoda sta sě,
po niž upade vosidlo.
Posla ženu vjiné bydlo,
a ten, jenž ji provodieše,
Pauzoniáš - tak slovieše -
vzem sobě protivnú radu,
zavřě sě sní na svém hradu.
Kto sě móže toho střiece,
komužt porúčé své věci?
Nenieť nic tak protivného,
jakž nepřiezen člověka svého;
neb má o to potaz snadný,
ktož jest vkterém domu vnadný,
ten móž, když chce, býti zrádný.
By král vsmutce i vžalosti,
pyče poručené čstnosti,
až sě své rady doloži,
přěd tiem sě hradem položi.
Krátký čas toho vynide,
až král Filip ssvěta snide:
zradú to nepřietel doby,
smáolem lidí krále pobi.
Ach, člověče, kak si křivý,
kak jsi svéj hospodě lstivý!
Jehož ti čest vzdána všaká,
jenž ot tebe viery čeká,
toho hlavy tvój meč láká!
Kněz Alexander vtu dobu
spade vvelikú sirobu.
Otčíka juž nejmějéše,
matky také nevidieše;
jedno mieše mistra svého,
najvěčého světa seho,
jemuž jej byl král poručil,
by jej čsti, múdrosti učil.
Mějéše v sobě smysl mladý,
neumě sobě dáti rady.
Nepřietelé všidy vstachu,
svoji o něm nepodbachu.
Tak sě země zhubi všěcka,
jež prvé bieše plnečka.
Neby dosti ot bližných hořě,
až i s oné strany mořě
král Darius lidi vysla,
jiže tu zemi bez čísla
zbavichu každého dobra.
Ktož co móže, ten to pobra
koňmi, skotem, zbožím, rúchem,
jehož kto neslýchal sluchem;
jakž, což cizí nepojechu,
to vše po nich svoji vzěchu.


zurück zur Hauptseite