Dominika Prchalová

U nás málo známý, ale ve své době významný německý romantický básník, prozaik a dramatik Ludwig Tieck (narozen 31. května roku 1773 v Berlíně) se již za svého života dočkal právem přízviska „král romantismu“. Je považován za jednoho z nejplodnějších německých spisovatelů a po Goethově smrti za vůdčího německého básníka, o němž se mimo jiné ve svých denících zmiňuje Karel Hynek Mácha. V dětství a mládí překonával své vrstevníky: jako čtyřletý už uměl číst, od dvanácti let chodil do divadla, v patnácti napsal svá první dramata a souběžně pomáhal svým gymnazijním profesorům psát triviální povídky. Jeho dílo je neuvěřitelně rozsáhlé, sebrané spisy jsou čtyřicetisvazkové a obsahují básně, prózu, divadelní hry, pohádky i publicistiku. Proslul také coby překladatel, po Schlegelovi dokončil překlad veškerých her Shakespearových, zvládl dokonce i převod Cervantesova Dona Quijota a Dantovy Božské komedie (KUNDERA, 2004, s. 17–18). Na jeho odkaz navázala německá romantická škola a inspiraci v něm nacházeli také světoví umělci. Vedle bratří Schlegelů a Novalise patřil mezi špičky Jenské školy. Tieck byl také hojně čten a překládán, jeho díla byla vzorem i pro české literáty a zmínky o něm se objevovaly také na stránkách českých periodik.

Tieckův vztah k literatuře byl od počátku poznamenán touhou uniknout realitě a ve fantazii prožívat svobodu jako dobrodružství, které všední den odmítal. Prostřednictvím svého povídkového souboru Život básníka nás přivádí do světa fantazie, víl, skřítků, kouzel a pohádek. Tieck staví do kontrastu reálný svět proti fantazijnímu (snovému), svět dospělých a dětí, svět lidí a nadpřirozených postav. Jeho pohádková dramata v některých svých vývojových variantách rezignovala na obvyklý šťastný konec a nadpřirozené bytosti byly v ději často konfrontovány se světem lidí. Tieckovy pohádky byly původně určeny pro dospělé čtenáře, teprve posléze se zařadily do tvorby pro děti.

Jeho pohádky a povídky, z nichž některé dokázaly vzdorovat času, patří ke skvostům německé literatury. Začal psát jako vypravěč triviální literatury, s velkým citem vydával a přepracovával knížky lidového čtení. Je považován za zakladatele německé umělecké pohádky. Později psal romantizující umělé pohádky, povídky, romány i realistické novely, ve kterých prosvítají základy mýtu, přírody a člověka. Typický byl pro něj vášnivý vztah k umění, měl bohatou fantazii, psal i dramata, pohádkové hry a satirické veselohry.

Tieckovy pohádky (například o Skřítcích), milostné historky (o Mageloně), romantické hry (o Jenovéfě) i báchorkové satiry (o kocourovi v botách) bývají řazeny k vrcholným dílům německé romantiky. Romantismus však nebyl specificky německý fenomén, ale produkt společenských změn, které vzešly v 18. století z Anglie a Francie. Z Tieckovy tvorby je patrný vliv německého romantismu, který se rozvíjel po roce 1800, vycházel z lidových písní, zvyků a mezi jeho rysy patřily například vláda fantazie, touha po nekonečnu či obdiv k přírodě (BOSCH, 1962, s. 10–12). Novalis označil Tieckovy pohádky za „romantické fantazie z denního života“: „V Tieckových přírodních pohádkách se mísí líbeznost se strašidelností, podivnost s dětinstvím a mate fantazii až k poetickému šílenství, jež se může uvolnit a rozpoutat jen v našem nitru“ (KROLOP, 1974, s. 28). Rehabilitace knížek lidového čtení a pohádky se odehrála nejen v německém kontextu. Zatímco však jiní uchovali autonomnost pohádkového světa tím, že ho oddělili od empirické zkušenosti, Tieck obě sféry provázal – empirii neunikal, ale prostřednictvím pohádky její obraz ve fikčním světě svých děl významově zvrstvil a znejistil.

Na rozdíl od Goetha, který v roce 1795 uveřejnil v Schillerově měsíčníku Hóry prózu Pohádka s cílem „zjevovat náhle zaujatému čtenáři pomocí vzájemně se zrcadlících útvarů hlubší smysl, rozvíjet nadpřirozené dění v sobě uzavřenou hrou figur v autonomním pohádkovém prostoru ostře odděleném od skutečnosti“ (KROLOP, 1974, s. 17), se u Tieckových pohádkových příběhů zahájených Ekbertem s plavými vlasy iluze skutečnosti a referování k ní předem nevylučuje; je naopak podporována. Protože médiem tohoto znejistění je šílenství, které hraje v mnoha Tieckových pohádkách důležitou roli, byly shrnuty do jedné skupiny pod názvem „pohádky šílenství“. Iluze skutečnosti, kterou Tieck udržuje až do konce, propůjčuje zpočátku všemu, co se dá vyložit jako chorobná halucinace, naléhavou referenci k realitě (k aktuálnímu světu), ve kterou musí uvěřit i čtenář. Mechanismus viny a trestu tohoto „šílenství“ tedy zůstává průhledným pro podstatnější hloubkovou vrstvu životního strachu z budoucnosti, kterým byl vybaven už Karel z Bernecku. Otázky, kde je hranice mezi snem a světem, fantazií a realitou, co je to vlastně skutečnost a zda vůbec existuje, se staly nerozluštitelnými hádankami.

Mezi nejnápadnější ustálené obsahové prvky pohádkového světa patří rámcová konvence, že dobro vítězí nad zlem. V klasické pohádce je jasné, co je dobro, co je zlo, kdo je hříšný a kdo spravedlivý i proč tomu tak je. Co tedy pohádka může a chce poskytnout především, je útěšný obraz uskutečněného štěstí a bezpečí kompenzující komplikovanost a rozpornost reality. Tato idylická poloha dominovala především v poetice biedermeieru. Jednolitým idylismem se však možnosti pohádky zdaleka nevyčerpávají, v jiných variantách najdeme v onom šťastném rámci prvky, které jej záměrně narušují. U Tiecka je klasické pohádkové schéma znejasněné, vyslovuje se nepřímo pomocí sugesce. V pohádkách se často realizuje princip zla, kromě postav kladných se v pohádkách vyskytují také postavy záporné a porušením nějakého zdánlivě bezvýznamného zákazu se mění štěstí v utrpení.¹ Hrdina se často může zmítat ve spárech a úkladech mocných a zákeřných nepřátel (i živlů). Princip zla vychází z životní zkušenosti. Svět, ve kterém žijeme, se příliš neliší od toho pohádkového. Táž fikce zla, která oživuje děje pohádek, prostupuje i náš skutečný život (LORMANOVÁ, 1986, s. 88).

Drsných strašidelných rysů, jež byly odedávna přirozenou součástí pohádkového žánru, najdeme dost i ve sbírce bratří Grimmů pod nánosem Wilhelmových úprav i vývoje, v němž se pohádka až do svých moderních podob postupně kultivovala. Pod těmito vrstvami najdeme motivy nebezpečí i úzkosti, které krystalizovaly v jisté typizované obrazy: zavržené dítě v lese, propast, jeskyně, vodní hlubina, dravé zvíře (obluda, drak), krutá vražda (motiv rozčtvrcených těl a usekaných údů), dokonce i kanibalismus či incest. Přítomnost těchto motivů v pohádkových příbězích svědčí o tom, že v možnostech žánru nebylo jen uspokojovat potřebu štěstí a bezpečí líčením pozitivních idylických obrazů, ale i neutralizovat úzkosti (STROMŠÍK, 1994, s. 74–75).

V osvícenském Berlíně můžeme pozorovat zálibu v hrůzostrašnosti a zaměňování hry se skutečností. V dílech německé romantické školy se objevuje tzv. romantický naturalismus, který se jako literární jev projevoval mimo jiné právě hrůzostrašnými motivy: „Předpokladem hrůzostrašného žánru je vždy svět plný hrůz s nepřemožitelnou nelidskostí, topící se ve zlu, jehož neodstranitelnost dokazuje každodenní zkušenost.“ (BERKOVSKIJ, 1976, s. 146). Již ve škole Tiecka jeho učitel Rambach seznamoval se strašidelnými romány, když mu umožnil, aby se podílel na jejich produkci. Senzační náměty si Tieck neopatřoval pouze četbou, ale brzy se je naučil sám vymýšlet (PETER, 2006, s. 285). Rané výtvory Tieckovy tvorby – povídka Abdallah (plná výstřední fantastiky, s níž jsou popisovány zločiny a vraždy) a drama Karel z Berneku – jsou obměnou hrůzostrašného žánru, který se záhy po jejich vydání stal důležitou součástí romantické poetiky. Poezie zámku Berneku spočívá v jeho pochmurnosti, strašidelných detailech jeho způsobu života a krajiny. Ve svých prvních pokusech pěstuje Tieck tento žánr kvůli jeho hrůzostrašnosti, jejímž prostřednictvím chce za každou cenu dosáhnout nevšedních emocí. „V rozvinutém romantickém umění hrůzostrašné nakonec rozleptává a omezuje krásné, čímž je neguje“ (BERKOVSKIJ, 1976, s. 195).

Ačkoli pohádka nepatří mezi klasické hrůzostrašné žánry, jako jsou například gotický román či drama,  němečtí autoři ve svých pohádkách jejich motivy často ztvárňovali. Hrůzostrašný svět je děsivý proto, že je definitivně hotový, bez naděje na další vývoj. U Tiecka tkví podstata jeho hrůzostrašného světa v tom, že „světlo převrací v šero, zdravé na nemocné a šílené, organické v mrtvé a krásné na hrůzné“ (BERKOVSKIJ, 1976, s. 242). Tieckova pohádka Ekbert s plavými vlasy je plná děsu – hrůzy z osamělosti. Ekbert žije s Bertou, která utekla staré čarodějnici, zabije svého přítele Waltera, jemuž svěřil své tajemství. Berta umírá, zatímco jemu se v rozličných proměnách zjevuje zavražděný. V závěru Ekbertovi čarodějnice odhalí, že v každé postavě to byla stále ona, která mu vyčarovala lidský svět, a že Berta byla jeho sestra. Ernst Fischer Tieckův pesimismus vykládá tak, že „žádný lidský svět neexistuje, ale jenom přízraky nebo samota“ (FISCHER, 1966, s. 129). Stejný „hrůzostrašně romantický princip“ platí také pro Kleistovo drama Rodina Schroffensteinů (Die Familie Schroffenstein), ve kterém postava čarodějnice Uršuly považuje smrt za nedopatření či pekelný žert, když ďábel zamaže tváře lidem uhlím a oni se poznají teprve v přísvitu smrti (FISCHER, 1966, s. 130).

Runová hora, jejímž žánrovým základem je prostá pohádka, představuje Tieckův návrat k hrůzostrašnému žánru, který se od základu změnil. V romantické poetice je zvykem spojovat jednoduchý příběh pohádky s komplikovanou tematikou prostého života. Prostřednictvím příběhu k nám doléhá celý hrůzostrašný svět, tma a hrůza zde zasahují nejhlubší nitro. Život lidské duše a přírody je narušen, příroda je raněna člověkem, aby z ní těžil. Tieck se navrací k tématu uražené přírody, které je patrné již v díle Novalise. Ze země je vytrhnuta rostlina i s kořenem a příroda budí hrůzu, jako by utržila ránu, podobá se živému tělu. Tieck těží ze symboliky temné rostliny alrauny, která je výrazem nemoci a zla: „Rostliny, byliny, květy i stromy, co jich jen všude je, jsou jedinou velikou ranou, která se hýbe a v bolestech svíjí, jsou mrtvolou někdejších nádherných kamenných světů, skýtají našemu oku děsivý obraz rozkladu“ (TIECK, 1974, s. 79). Ono zmrtvolnění a znepřátelení živé přírody znamená odcizení světu, který hrdinovi přináší niternou destrukci a osobnostní zkázu: „Odcizení Tieck postihuje formou poetickou, prostřednictvím významové šifry a pohádkové alegorie s varovným poselstvím, jež zálibu v mrtvé kráse a opojení mamonem nahlíží jako zhoubnou deformaci lidské přirozenosti vedoucí k zatracení“ (MRAVCOVÁ, 2007, 21). Člověk již netouží po životě v přírodě, ale ničí ji a dobývá z ní jen neživé – zlato a kov. Hrůzostrašný svět je u Tiecka bývalým krásným světem: „…krásné se stává temným a odpudivým, třebaže skrze ošklivé prosvítá dosud krása“ (BERKOVSKIJ, 1976, s. 241).

Příroda, která nepřetržitě obklopovala a ovlivňovala denní život lidí, našla právě v pohádkách bezprostřední obraz. Její mystická celistvost se stala ústředním motivem německého romantismu. Celek přírody se jevil jako kouzelná pohádka, kterou se romantika pokoušela převyprávět v domnění, že tímto proniknutím do tajemných hlubin přírodního života musí dospět ke svému cíli. V tom nás však příroda klame. Její démoničnost se ozývá již v prvních dětských pohádkách, „romantika, která si chtěla ponořením do přírody vydobýt mír, si odtud přinesla strašidla a děs“ (BRATRÁNEK, 1995, s. 14).

Pro mnohé německé romantiky byla příroda tajemným zjevením, jehož zázračná znamení toužili rozluštit, aby mohli pochopit její podstatu. Nejvýrazněji vystupuje do popředí noční stránka přírody v Tieckových pohádkách, jejichž námětem je oddání se přírodě. Ekbert s plavými vlasy i Runová hora ústí v šílenství, „v tuto nejhlubší roztržku člověka se sebou samým, která je nutným následkem jeho odpadnutí od duchovního středu“ (BERKOVSKIJ, 1976, s. 15). Podle Tiecka má i příroda lidskou duši a člověk sám je rovněž její součástí. Tieckovo chápání úděsu, který vyvolávají přírodní živly, bylo průpravným stádiem k vytvoření fantastické literatury, jejímž zástupcem se stal E. T. A. Hoffmann. Tieckův pojem „lesní samota“ (Waldeinsamkeit) se stal poznávacím znakem německé romantiky. Les byl považován za symbol bloudění, putování i snění. Romantikové přírodu oduševňovali a zobrazovali, v oživování přírody spatřovali prostředky, jak zesílit význam přírody v její reálnosti, což je často interpretováno jako romantická fantastika. Romantická touha po dokonalém spojení s přírodou byla značně rozpolcená. Romantikové viděli v přírodě cosi démonického, vtahujícího do sebe člověka a „Tieck, Brentano, Möricke, Heine i mnozí jiní romantikové pěli o smrtící moci přírody-svůdkyně, která už nebyla jednoduše jen ‚dobrem‘, protikladem k lidskému dílu, ale stala se – hluboce nakažena ‚zlem‘ – lůnem rozkoše a zkázy“ (BERKOVSKIJ, 1976, s. 198).

O Tieckově interpretaci a aplikaci démonických motivů toho již bylo napsáno mnoho. Německý autor Busch ve své publikaci Das Element des Dämonischen in Ludwig Tiecks Dichtung uvádí, že Tieckovy démonické prvky mají původ v hororové literaturě a v interpretaci mystických filozofů. Fascinaci tajemnem v Tieckovi probudil jeho přítel Wackenroder. Většina Tieckových námětů je sice neoriginální, ale jeho zpracování jsou jedinečná. Vodní víly, které lákají neopatrného člověka do hlubin, pracovití elfové, jejichž přítomnost sice přináší kraji hojnost, který ale po jejich odchodu uvadá, jsou témata známá již z děl jiných spisovatelů. Tieck nahradil klasické pohádkové záporné postavy démonickými silami, jejichž účinek spočívá v tom, že jsou nehmatatelné. Například motiv hor pro Tiecka představoval „romantickou neznámou“ – v jeho pojetí neměly hory žádné reálné geografické ukotvení, byly vnímány jako součást prostředí mezi realitou a fikcí. Stejně jako v případě Berty v příběhu Ekbert s plavými vlasy byl strach z hor instinktivní a spojený se světem samotným: „Neboť dosud jsem u nás v nížině nikdy nespatřila hory, a už jen to slovo, kdykoliv jsem je jako dítě zaslechla, budilo ve mně hrůzu“ (TIECK, 1974, s. 44). Myšlenka nevykoupené, démonicky zmatené přírody byla včleněna také do Tieckovy pohádky Runová hora, ve které připisuje Kristiánův otec přírodě negativní čarovnou sílu, pouhý pohled na ni působí zkázu: „Měl ses vždy střežit pohledu na hory, vyvarovat se ho“ (TIECK, 1974, s. 79). Démonická síla přírody vychází přímo z ní bez jakéhokoli smyslového spojení. Zde je teror jak nevysvětlitelný, tak nevyhnutelný, démonismus přírody je účinnější než přítomnost nadpřirozeného zjevení. Stejné povědomí o hrůze přírody se objevilo i v motivu lesa, ať už to byly dětinské obavy Ondřeje a Marie z tajemného lesa ve Skřítcích, nebo pocity, které Franz Sternbald pociťoval při objevování lesa (TRAINER, 1964, s. 59–60).

Stejně jako Tieck také Němcová ve svých pohádkách uvádí nejen nadpřirozené, kouzelné prvky (čarovný proutek, fantazijní svět), ale také hrůzostrašné (kostlivec, kletba, boj, tajemství, varování, zobrazení smrti, násilí, surovost). Oba spisovatelé také využívají motiv zákazu: „Všude můžeš chodit, všude se podívat, jen do šestého pokoje nechoď, sice bude zle s tebou“ (NĚMCOVÁ, 1950 s. 150). V Tieckově pohádce Skřítkové i v předchozí rozebírané pohádce Němcové Jak Jaromil ke štěstí přišel jsou ústřední postavy vázány slibem mlčenlivosti, mají zákaz vyzradit tajemství, které obestírá jinak lidským očím skrytou říši skřítků. Stejně jako Jaromila, tak také Marišku čeká přes všechny útrapy a životní zkoušky šťastný konec, těsně před upálením Marišky se zjevuje postava krásné paní (proměna její kmotry), která jí navrací její děti. Mariška, aniž by cokoli tušila, svým mlčením zlomila kletbu: „Já jsem ta stará babička, já jsem ten kostlivec, kterého jsi v šestém pokoji viděla. Kdybys byla se přiznala, nebyla bys mě nikdy vysvobodila a na věky nešťastnou zůstala. Že jsi dostála slovu, vysvobodila jsi mne, a sebe i své děti do smrti šťastnými jsi učinila. Já jsem jednoho mocného krále jediná dcera. Ohyzdný čarodějník si mě zamiloval a přestrojen za bohatého prince o mou ruku žádal. Já ho však brzy prohlídla a ruku jemu odepřela. Za to mě zaklel v škaredou babici a každou dvanáctou hodinu v kostlivce proměnil“ (NĚMCOVÁ, 1950 s. 150). V Tieckových pohádkách znamená porušení zákazu smrt a zkázu, postavy Němcové i přes své provinění dostávají druhou šanci.

Ačkoli je romantická tvorba Ludwiga Tiecka dnešnímu čtenáři méně známá, v Německu své doby patřil mezi uznávané literární osobnosti a byl právem označován za „krále romantiky“. Tieckova tvorba se stala důležitým inspiračním zdrojem pro světové umělce a dala impuls k vytvoření fantastické literatury, jejímž zástupcem byl například E. T. A. Hoffmann. Na jeho odkaz navázala německá romantická škola, umělcova literární tvorba se stala vzorem i pro české literáty (Božena Němcová). Tieckovo dílo bylo sledováno, překládáno i napodobováno. Zmínky o něm se objevovaly také v řadě českých novin a časopisů (Česká mysl, Přehled, Čechische Revue, Novina, Literární rozhledy a další). V deníku Večerní vyražení dokonce roku 1832 vycházela na pokračování jeho pohádka Skřítkové (v té době pod názvem Sídlo kouzelníků). Jeho jméno vyzdvihovali přední čeští umělci: Arne Novák, Otokar Fischer a další. Svým literárním a myšlenkovým odkazem se stala inspirací nejen pro soudobé básníky svého národa, ale též předchůdcem novoromantiků a francouzských symbolistů.

Bibliografie

BERKOVSKIJ, N. Ja. Německá romantika. Překlad Růžena Grebeníčková. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1976.

BETTELHEIM, B. Za tajemstvím pohádek: proč a jak je číst v dnešní době. Překlad Lucie Lucká. Vyd. 1. Praha: Portál, 2017.

BOSCH, E. Dichtung über Kunst bei Ludwig Tieck. München: E. Bosch, 1962.

BRATRÁNEK, F. T. K explikaci pojmu krásna. Vyd. 1. Praha: Česká společnost pro estetiku AV ČR, 1995.

BUSCH, W. Das Element des Dämonischen in Ludwig Tiecks Dichtung. Delitzsch: C. A. Walter, 1911.

DVOŘÁK, K. Ke genezi pohádky B. Němcové Jak Jaromil k štěstí přišel. In: DVOŘÁK, K. Mezi folklórem a literaturou: studie z české a německé folkloristiky. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1994.

FISCHER, E. Původ a podstata romantismu. Překlad Alexej Kusák. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1966.

FORST, V (ed.) Lexikon české literatury. Vyd. 1. Praha: Academia, 1985.

GIESE, A. Die Phantasie bei Ludwig Tieck – ihre Bedeutung für Menschen und sein Werk. Hamburg: A. Giese, 1973.

HAVRÁNEK, B. K stylu Národních báchorek a pověstí Boženy Němcové. Naše řeč 1954, roč. 37, č. 3–6, s. 86–91.

JANÁČKOVÁ, J. Od romantismu do symbolismu. In: LEHÁR, J. a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. doplněné vydání. Praha: Lidové noviny, 2008.

KROLOP, K. Král romantiky. In: TIECK, L. Život básníka. Překlad Hanuš Karlach. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1974.

KUNDERA, L. Noc a sen a modro: literatura německého romantismu. Vyd. 1. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004.

LORMANOVÁ, J. – KOREC, J. Božena Němcová, paní našeho času: sborník studií o Boženě Němcové v literatuře, dramatickém umění a hudbě. Vyd. 1. Praha: Panorama, 1986.

NĚMCOVÁ, B. Jak Jaromil k štěstí přišel. In: NĚMCOVÁ, B. Národní báchorky a pověsti. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1950.

NĚMCOVÁ, B. O Marišce. In: NĚMCOVÁ, B. Národní báchorky a pověsti. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1950.

NOVÁKOVÁ, L. Proměny české pohádky: k historii žánru ve čtyřicátých letech dvacátého století. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2009.

PRCHALOVÁ, D. Recepce tvorby Ludwiga Tiecka a místo vybraných pohádek v českém literárním kontextu 19. století. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, 2018. Vedoucí magisterské diplomové práce Mgr. Zuzana Urválková, Ph.D.

PROPP, V. Ja. Morfologie pohádky a jiné studie. Překlad Miroslav Červenka a Hana Šmahelová. Vyd. 1. Jinočany: H&H, 2008.

SIROVÁTKA, O. Německé pohádky Grimmových následovníků. In: MOSER-RATH, E. Německé lidové pohádky. Překlad Zdeněk Štolba. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1976. 

STROMŠÍK, J. Od Grimmelshausena k Dürrenmattovi. Kapitoly z německé literatury. Vyd. 1. Jinočany: H&H, 1994.

ŠMAHELOVÁ, H. Návraty a proměny: literární adaptace lidových pohádek. Vyd. 1. Praha: Albatros, 1989.

TIECK, L. Nadbytek života. Překlad Blažena Baušová. Vyd. 1. Hradec Králové: Melichar, 1910.

TIECK, L. Život básníka. Překlad Hanuš Karlach. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1974.

TIECK, L. Ekbert s plavými vlasy. In: TIECK, L. Život básníka. Překlad Hanuš Karlach. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1974.

TIECK, L. Runová hora. In: TIECK, L. Život básníka. Překlad Hanuš Karlach. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1974.

TIECK, L. Skřítkové. In: TIECK, L. Život básníka. Překlad Hanuš Karlach. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1974.

TIECK, L. Pohár. In: TIECK, L. Život básníka. Překlad Hanuš Karlach. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1974.

Mgr. et Mgr. Dominika Prchalová vystudovala obory Estetika, Český jazyk a literatura na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Nyní pokračuje v doktorském studiu oboru Estetika na téže fakultě a zkoumá estetické aspekty pohádek v dílech vybraných autorů.

Kontakt: 428875@mail.muni.cz