Osvědčené kvality

Michal Viewegh: Bůh v renaultu. Druhé město – Martin Reiner, Brno 2017.


Po knížkách, v nichž se módní autor, kdysi na českém knižním trhu nejprodávanější, do cizích jazyků silně překládaný, vyrovnával s životním ohrožením a pokoušel se o spisovatelský a lidský restart (Můj život po životě, 2013, Zpátky ve hře, 2015, Biomanžel, 2015, Melouch, 2016 – bylo toho opravdu dost – jako v horečce vyprodukoval Mistr řadu věcí, z nichž Zpátky ve hře se mi zdálo nejproduktivnější a nejnosnější), přichází nyní s povídkovou sbírkou a vypadá to na poměrně obsáhlý, kompaktní celek, opět takřka vždy s Oskarem. Vše připomíná tak trochu Updikeův cyklus o Králíkovi, kdyby to nebylo přece jen rozostřenější, rozptýlenější na straně jedné, a umanutě soustředěné na vlastní ego na straně druhé. Pořád je to dobré, ale chybí tu nějaká nová energie, stále to čerpá z jednoho okruhu problémů a témat, jimiž jsou autorova samota, single život, hledání a nacházení náhražek, a hlavně únava z toho, co žil a co žije. To neznamená, že se tu nenajdou jiskřičky restartu, ty však brzy vyhasnou a zůstává prázdno; to je také silná poetická kategorie, ale musí se s ní dále nestereotypně pracovat. Nejsem si jist, zda to Viewegh v přítomné povídkové sbírce dokázal. V povídce Ruce jde o podobenství dotýkající se oblíbené metatextovosti, nebo u Viewega spíše kvazimetatextovosti (téma psaní, postava spisovatele a nakladatele), ale také ženských ňader, podprsenky a všudypřítomné oslabené potence, často pak uměle vybuzované. V povídce Křováci v neděli únava a otupělost, jinde (Fuck off) ani lyžování v Dolomitech nepřináší uvolnění, ale spíš zranění, napětí a zase vědomí vlastní insuficience. Ani nová žena v životě Oskara není to pravé ořechové, snad jen titulní povídka přináší oživení, neboť vypravěčova potence se značně posílí a prožívá dlouho očekávaný orgasmus, když mu řidička z kolony udělá radost a vymočí se před ním – dnes to už za hranicemi dobrého vkusu asi není, nejsem si jist. Hra je Vieweghovou doménou jako Kunderovou nebo předtím Nabokovovou, ale ti to ve stáří poněkud upravili; nazval bych to obecně pokusnictvím, které se ovšem obrací proti původci, jako již ve Směšných láskách a Žertu blahé paměti. Moc jsem se nenasmál ani nad povídkou Šestý den prohibice; není to k popukání, když vlastní stát a jeho vláda nejsou schopny zajistit, aby občané nebyli permanentně zabíjeni jedem, a když někde pod zemí pravděpodobně dále dřímají stovky tun skvělého zabijáka připravené se ocitnout na stole třeba servírky, jak se už stalo. Ale i to je u Viewegha jen pozadí barové sexy konverzačky. Snad Konkrétní nabídka nabízí revitalizaci, obnovu, byť groteskní, snad i čtenářské oživení, potom úhyb od slovesného umělce k herci (Těsně vedle!) a pořád posedlost prezidenty a znaky veřejného uznání (Akt křesťanského milosrdenství). To, co mě oslovilo nejvíc, není Testovací den s motivem volva, bývalky a opileckého šoférování, ale Umění vypnout: věčně zapnuté mobily, které přinesly do lidského života více znejistění, a hlavně ta spisovatelova kožená taška na pravém boku, s níž v podstatě srostl, neboť v ní má doklady, peníze a kreditky. Je to až fobie, ale oprávněná, fobie, která není chorobou jedince, ale našeho degenerativního věku všeobecného rozpadu: „S jistou nadsázkou by se dalo říci, že ona hnědá kožená taška tvořila součást Oskarova těla – nikoli organickou, neboť s ním pochopitelně nebyla srostlá, ale kdyby v budoucnu plastičtí chirurgové uměli vytvořit brašnu na peněženku a doklady z umělé kůže, která se už dnes používá například k léčbě popálenin, a dokázali ji na způsob klokaní kapsy přišít k lidskému tělu, Oskar by bezpochyby patřil k prvním čekatelům na operaci.“ (s. 158). To je přesné, tak to už dnes je, nebo brzy bude v podobě čipu. Viewegh ještě plně v tomto povídkovém souboru nerestartoval, ale jasně vykolíkoval – znovu a úspěšně – svůj terén: povídky, exhibice, zdravý egocentrismus, smysl pro detail a pozorovací talent. To může být dobrým základem další etapy jeho tvorby s centrem ve stárnutí a stáří.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2020
  1. Neobvyklá upřímnost a jak dál? (Ivo Pospíšil)
1 | 2019
  1. Translatológia ako interdisciplinárna veda (Tomáš Hamar)
2 | 2018
  1. Zásadní kniha o tvaru české poezie (Ivo Pospíšil)
2 | 2016
  1. Ukrajinský spisovatel na Slovensku Ivan Jackanin (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Otevírání oken (Ivo Pospíšil)