Tomuto světu už nerozumím…

SÁNEROVÁ, H. Quelques morceaux d’images et de pansée. Essai. Paris: Les Éditions La Bruyère, 2017.


Jak jsem kdysi o autorce napsal v recenzi na česky publikovaný „nepravý deník“ Próza dnešního času, reflexe a samota (POSPÍŠIL, 2014, s. 293–296; SÁNEROVÁ, 2013), Hana Sánerová, vlastně Hana Voisine-Jechová (beletrii píše pod svým dívčím jménem), rodačka z Humpolce (roč. 1927), vystudovala slavistiku a komparatistiku v Praze a Varšavě a potom pracovala na Univerzitě Palackého v Olomouci; po konfliktech osobních a politických odchází roku 1976 do Francie, kde do roku 1995 působí v Tours a na Sorbonně, pěstuje komparatistiku a českou literaturu; bohemistiku jako samostatný obor ostatně na Sorbonně založila. Je organizátorkou mezinárodních konferencí, autorkou knižních monografií, překladatelkou z polštiny do češtiny (Słowacki, Żeromski), lví byl její podíl na překladech české literatury do francouzštiny. Krásnou literaturu sice píše od studentských let: jen v posledních 10–15 letech vydala francouzsky pět knížek, je tedy francouzskou prozaičkou. Značnou pozornost vzbudily její původně pro Francii koncipované Dějiny české literatury, kniha ve střední Evropě dosud nedoceněná (VOISINE-JECHOVÁ, 2005; viz naši studii POSPÍŠIL, 2008, s. 107–114).

Tato próza, tedy Několik kousků obrazů a myšlenek – se té předchozí velmi podobá. Autorka se ve vysokém, chtělo by se napsat požehnaném věku, obrací k záznamům myšlenek a reflexí, samozřejmě vzpomínek, ale spíše záznamů toho, jak vnímá současný svět; jako literární vědkyně mezinárodní pověsti píše ovšem často o literatuře. Struktura těchto esejů (původně je „essai“ ve franc. pokus) je stabilní: jsou zde scelující kapitolky, vlastně spíše odstavce coby záznamy autorčina života v pokročilém věku (ročník 1927): Un soir (Večer), Le lendemain (Zítřek), Un autre jour (Další den), La semaine suivante (Příští týden), Quelques heures plus tard (O několik hodin později), také Un soir beaucoup plus tard (Večer mnohem později), Après une promenade en montagne beaucoup plus tard (Po procházce na horu mnohem později). A potom se názvy jednotlivých „kousků“, tedy fragmentů různě proměňují a stále se vracejí. Je to kompoziční symbol věčného návratu, cyklického opakování. Opakují se i partie z citované české knihy, bolestné úvahy o emigraci, nechuti k návratu do země, kterou už ani nepoznává. Je tu také hodně vystřízlivění z kultury a umění: umění není všemocné a nemůže člověka zjemnit do té míry, jak by bylo třeba. Jak to tehdy v české knize napsala? „Člověk je cizinec, když nežije v zemi, kde se narodil, v zemi svých předků a lidí mu blízkých, tam, kde se mluví jeho mateřským jazykem. Exil je tragický, neboť člověk miluje místo, kde se narodil a které byl nucen opustit. Je přirozené, že miluje svou vlast, musí ji milovat. Mám se stydět za to, že tyto pocity nesdílím? Ale nesdílím je skutečně? A přisuzuji je druhým lidem neoprávněně? Nelze si to ověřit.“ Děsí se kultu technologií, ale jinak popisuje i svou účast na různých konferencích i ve svém milovaném Polsku, kam byla často zvána (VOISINE-JECHOVÁ, 2016; viz naši recenzi její sumarizující polsky psané knihy POSPÍŠIL, 2016), ukazuje na své zapojení do vědeckého života města nad Seinou a samozřejmě literaturu, která je vlastně hlavní hrdinkou jejích zápisků českých i francouzských. Zde je více obecných zamyšlení, ale jsou tu i věci takříkajíc intimní, vztahové, hledání přátelství, samota tíží, ale je tu současně hrdé osamění, na němž si autorka stále zakládá. Úvahy o tomto světě nejsou ani tu povzbudivé, rozpad tradičních struktur, které nejsou nahrazovány něčím jiným, stejně funkčním, rodina už neexistuje, hodnoty, jež vyznávala autorka a celé generace, už odešly do nebytí, ale něco přece jen zůstává, i když naděje zbylo málo. Svět jak jej znala, včetně Francie a Paříže, už neexistuje. Nakonec věta: „Le monde où j’ai vécu n’existe pas. Mes amis sont morts…Et moi? Ai-je encore quelque chose à faire?“ (S. 208). Mám ještě něco dělat nebo: stojí to vůbec za to, má to nějaký smysl, když svět, v němž jsem žila, už neexistuje a moji přátelé jsou mrtví?

Próza prof. Hany Voisine-Jechové/Sánerové je výtvor statečné, hrdé ženy, která vykonala velký kus práce. Je to výpověď silná, je to konfese důstojná, ale smutná. Jako lidský život vůbec.

Literatura

POSPÍŠIL, I. Próza dnešního času, reflexe a samota. VLADÁR, J. – MURÁNSKA, N. (eds) Almanach Nitra 2013 (14. ročník). Nitra: Mesto Nitra, Nitrianska odbočka Spolku slovenských spisovateľov, Filozofická fakulta Univerzity Konštantína Filozofa v Nitre, 2014, s. 293–296.

SÁNEROVÁ, H. Zlomky nepravého deníku. Praha: Nakladatelství Andrej Šťastný, 2013.

VOISINE-JECHOVÁ, H. Dějiny české literatury. Praha: H & H, 2005.

POSPÍŠIL, I. Česká literatura a její mezinárodní souvislosti. K českému vydání knihy Hany Voisine-Jechové Dějiny české literatury. Slavica Litteraria 2008, roč. 11, č. 1, s. 107–114.

POSPÍŠIL, I. Chvála klasické komparatistiky a jejích přesahů. Slavica litteraria 2016, roč. 19, č. 2, s. 223–225.

VOISINE-JECHOVÁ, H. Spojrzenia komparatystyczne z różnych stron. Białystok: Uniwersytet v Białymstoku, Instytut Filologii Polskiej, Zakład Teorii i Antropologii Literatury, Towarzystwo Literackie im. Adama Mickiewicza, oddział Białystocki, 2016.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2017
  1. Proti zapomnění (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Ten, který byl (Ivo Pospíšil)
2 | 2015
  1. Pojišťovny ve službách hákového kříže (Ivo Pospíšil)
  2. Uhnutiny uhnutý (Ivo Pospíšil)
1 | 2015
  1. Moudrost starých Čechů. Komentovaná edice s navazující exilovou polemikou (Ivo Pospíšil)