Niterná reflexe současnosti

STRAKA, J. Cizí země. Próza. Praha: Cherm, 2018.

Autor (roč. 1972) je vzděláním psycholog, v posledních letech se věnuje literatuře; byl postupně vědeckým pracovníkem na UK v Praze, redaktorem literárního časopisu, ale také knihovníkem. Psychologické vzdělání se promítá i do jeho básnických a prozaických textů, mj. a …jiné časy (1994), Hotel Bristol (2004) a Město Mons (2005). Přítomná próza je pozoruhodnou niternou sondou do přijímání současné reality s pozadím od 90. let minulého století. Nelze o ní asi napsat více nebo přesněji než v doslovu Mapy, které se pod prsty rozpadají napsal Jan Štolba. Jde v podstatě o problém vytvoření díla, které by mělo výpovědní hodnotu o naší době tak, jako mělo ve své době dílo Arbesovo, Haškovo, Kafkovo nebo Čapkovo, resp. Páralovo, Kunderovo nebo Vaculíkovo – nejde ovšem o veškerá díla zmíněných autorů, ale spíše o díla emblémová (s. 205). Text je tu charakterizován jako introvertní, jako jemně odstíněná reflexe polistopadové reality, jako – říkám zase já – rozostřený obraz doby, která není homogenní, má své vývojové peripetie a přináší i mnoho zklamání. Štolba knihu popisuje tak, že je to „kniha idealisty, jehož doba převálcovala. Kniha vzdělaného, idealistického altruisty, jenž byl odhodlán dávat, zatímco dobu ovládli ti, co chtějí především brát. Cizí země je nenápadná česká tragédie z časů, jež nenašly důvod přát citlivým a noblesně umírněným, ale naopak se rády kořily otravně průrazným, bezohledným a ke všemu odhodlaným. Tragédie doby, jež veškerý idealismus, dobově řečeno, smetla se stolu“ (s. 214). Myslím, že sám Straka takto explicitní není: „Už vlastně nemusíme. Nemusíme nic. Dlouhá léta jsme se cítili nějak povinováni. Nevěděli jsme často ani čím, ale tak nějak to bylo. Teď už to necítíme. Nejsme domácí, ani emigranti. Jdeme jaksi dál. Nacházet místa, bloudit vesnicemi. Žijeme nepojmenovaně, protože nevíme, jaký by to název mělo mít“ (s. 160). Takový je Strakův text: lyrizovaná próza, prostě úvahy a reflexe nořící se hlavně do pocitových detailů – a ty je možno interpretovat různě. To, co je asi nepopiratelné, je deziluze, odcizení a lhostejnost, podivný neklid, jenž cítíme při pohledu na lidi od sebe nekonečně vzdálené nad prsty přilepenými na telefonech, kteří nenajdou ani čas ani důvod pro rozhovor s dítětem, jež na ně z kočárku tupě zírá; doba, v níž se ztratila sounáležitost mezi lidmi i celými generacemi v očekávání nějakého vnitřního zvratu. Neboť záchrana tohoto světa nespočívá – jak na to implicitně Straka ukazuje – v násilných vnějškových aktech, ale ve vnitřní povlovné proměně. Ale jak? Neboť Straka nezkoumá příčiny tohoto vývoje, například kořeny situace konce 80. let minulého věku, ani průběhu 90. let, spíše emocionální důsledky toho, co zklamalo očekávání. Nenachází kořeny všeho už v samém počátku, spíše nachází konsekvence a to, jak je cítí. V tomto smyslu je Strakova kniha lyrické prózy oním proslulým „A“, po němž by se slušelo říci „B“. Nevím, zda to od spisovatele tak niterného a jemného lze vbrzku očekávat.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2019
  1. Publikace Světlany Alexijevičové v českém překladu (Dana Ferenčáková)
2 | 2018
  1. Cenná dokumentace (Ivo Pospíšil)
  2. Levoboček: Původ T. G. M. tentokrát jako beletrie (Ivo Pospíšil)
2 | 2016
  1. Veronika Šikula vo svete príbehov (Viera Žemberová)
1 | 2014
  1. Na písme zostalo (Martina Petríková)