García Márquez na počátku své dráhy

MÁRQUEZ, G. M. Devadesát dnů za železnou oponou. Přel. Mariana Machová. Praha: Odeon, 2018.

Gabriel García Márquez (1927–2014), autor románů a povídek, hlavně však Sta roků samoty (1967), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1982), byl jako mladý novinář v 50. letech minulého století v tehdejším Československu. Původně byl sice pozván do SSSR na světový festival mládeže a studentstva, ale během této cesty ji rozšířil na tehdejší sovětské satelity, NDR, Polsko, Maďarsko a Československo, Berlín byl tehdy ovšem ještě volně průchozí. Jeho novinářská pozorování jsou přesná a reálná. Pozoruje rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, změny, které vyvolávají už jiné mentality, ale hlavně jiná minulost, jiné tradice (jiné chování lidí v Praze, pěkné oblečení – novinář narazil na podstatný hiát v druhé polovině 50. let, asi na totéž, co bylo vidět v druhé polovině 30. let v SSSR, hlavně v hlavním městě Moskvě – ovšem nebýt politických procesů roku 1937: tedy důraz na konzum, zábavu, módou byly americké filmy, soukromý život – viz „poezie všedního dne“). Lidé v Praze, píše, reagují stejně jako v kterékoli kapitalistické zemi: „Praha vstřebala ty nejnestravitelnější vlivy, aniž příliš ztloustla nebo si uhnala žaludeční vředy, je průnikem mezi skvěle zachovanou starobylostí a tou nejstřízlivější přítomností“ (s. 53). A dále: „Potloukali jsme se po Praze několik dní a nenarazili jsme na žádný zřetelný signál, z kterého bychom nabyli dojmu, že nejsme v některém západoevropském městě. Vládne tu přirozený spontánní pořádek bez dohledu ozbrojených policistů. Je to jediná socialistická země, kde lidé nepůsobí jako pod stálým nervovým vypětím a kde člověk nemá neustálý pocit – ať už falešný nebo správný – že ho sleduje tajná policie. Sovětský vliv je těžké rozpoznat, i když se říká, že čeští vůdcové jsou Moskvě nejoddanější. Na lokomotivách a na veřejných budovách je rudá hvězda, nepůsobí však uměle. Neviděli jsme jediného sovětského vojáka. Moskevský mramor a drtivá cukrářská výzdoba nevytlačily architektonickou jednotu. Vládne tu silná a dynamická národní povaha, která se projevuje v každé drobnosti a která vylučuje dojem oné dobrovolné úskočné oficiální servility, kterou jsme viděli ve východním Německu a kterou jsme později měli nalézt v Maďarsku […] Mezi studenty, s kterými se nám podařilo se setkat, jsme zaznamenali především starost o vlastní vědomosti a pramalý zájem o politiku. Upřímně vyjadřují nespokojenost s kontrolou zahraničních publikací a s násilnou izolací země. Někteří – se zjevným politickým přesvědčením – se domnívají, že cenzura je nutná v jiných lidově demokratických zemích, ale v Československu je naprosto zbytečná" (s. 54–56). Zmiňuje tu i jemného, nervózního překladatele García Lorcy (byl to asi Lumír Čivrný, 1915–2001, muž podivuhodného osudu, který v té době už nedělal politickou kariéru, byl spisovatelem na volné noze). To je jistě zajímavé i pro nás dnes a náš pohled na vlastní minulost. Zajímavé je pozorování na srovnávacím základě, třeba srovnání Československa a Polska: „Přes tyto domácí neshody je zjevné, že Československo a Polsko jsou jediné socialistické země, které upírají zrak směrem na Západ“ (s. 76). Samozřejmě komplexní pohled na jednotlivé země je dán dobou pobytu a také navštívenými místy: u Československa je to absence Slovenska, jinde, např. v Polsku, vidí jen velká města, v SSSR zase jen Moskvu s jejím mauzoleem, všímá si také vyrovnání se Stalinovou dobou. García Márquez odjel z Kolumbie jako své vlasti do Evropy v létě 1954 jako reportér bogotského deníku El Espectador a pobýval zde do prosince 1957, jak uvádí překladatelka. V doslovu Jaroslava Fialy se upozorňuje i na to, což je z uvedených citátů zřejmé, že novinář jako silně levicový si přesto všiml rozdílů, viděl problém Berlína a Německa, popsal i slabiny sovětského systému, i když mohl vidět jen málo a především mu unikl SSSR vesnický, nemluvě o gulazích apod. – jejich odhalování bylo v samém začátku – jeho bystrý pohled nicméně neomylně zachytil změny, které vedly k „zlatým šedesátým“. Hispanoameričtí levicoví intelektuálové, často přímočaří a otevření, se od lidí sovětského typu podstatně lišili: García Márquez samozřejmě nemohl znát minulost popisovaných zemí, a tedy postihnout hlubiny těchto rozdílů, nicméně jeho absence dogmat je i tu patrná. Je tu však ještě jedna věc: zdá se, že se v těchto skicách již ukazuje to, co spisovatel rozvinul později ve svých prozaických dílech: novinářský čich a kalkul, jenž mu umožnil anticipovat módní literární vlny směřující k magii a mytologii, pohyb na hraně toho, co je dobově platné a co již míří k novým horizontům. Tato schopnost estetického kalkulu mu koneckonců pomohla získat světovou proslulost a s ní i Nobelovu cenu. Ony novinářské kořeny jeho prózy si nad stránkami jeho cestopisu z 50. let minulého století silně uvědomujeme: nejsou zjevné ani tolik faktograficky, ale spíše jako metoda.

Psáno pro Slovenské pohľady.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat