MARKOVIČ, P. Slovenský literárny klasicizmus a preromantizmus. Prešov: Filozofická fakulta Prešovské univerzity, 2020.

Zájem současné literární vědy o literární historii, i když v jiném než tradičním pojetí, je markantní všude. Pokus o nové literárněhistorické koncepce a nová metodologická kritéria jejich utváření, nové periodizační struktury do jisté míry mění tradiční schéma vývoje národních literatur. Patří mezi ně i předkládaná práce Pavla Markoviče. Autor se již v nejlepším světle projevil v řadě studií jako znalec klíčového období slovenského literárního vývoje, kdy se utvářejí základy poetiky slovenské literatury a jejího směrového a žánrového paradigmatu. Téma práce je tedy velmi aktuální a metodologicky stěžejní, neboť právě v tomto období, které autor vytyčuje zhruba 70. lety 18. a 30. léty 19. století, kdy se odehrává něco velmi podstatného pro vznik novodobé literatury na Slovensku, dokonce bych řekl, že svébytné slovenské literatury, i když tehdy ještě zatím neexistoval obecněji přijatý model spisovné slovenštiny. To u řady autorů, zejména těch klíčových, jako jsou Jan Kollár nebo Pavel Josef Šafařík/Šafárik, vede k tomu, že jsou pokládáni za autory dvojdomé, tedy česko-slovenské, přičemž jazyk bývá pokládán za rozhodující; v případě Šafaříka jde také o německy píšícího slavistu, v podstatě zakladatele literárněvědné slavistiky (jeho dílo o řadu let předchází slavné pařížské přednášky Mickiewiczovy, které ho bohužel již použitou francouzštinou, i když sám polský básník se za ni omlouval, zastínily). Autor došel k zajímavé periodizaci tohoto období vycházeje ze správné představy, že jednotlivé směry a poetiky se zde vyskytovaly v podivuhodné směsici. Literatura psaná tehdy většinou česky nebo s použitím češtiny etnickými Slováky nebo slovenská literatura psaná v různých jazykových podobách se tak blíží literatuře české, která má však mnohem starší, v podstatě gotické kořeny (když pomineme zakládající období do 14. století), a také ukrajinské, a dokonce bych řekl, že svým způsobem i německé, neboť Německo, v té době rozdrobené, se stávalo součástí západoevropského areálu až od hnutí Sturm und Drang, zejména zásluhou J. W. Goetha. Ostatně osa Východ – Západ tehdy vedla z Terstu do Kielu, Německo (Prusko a polofeudální státy, rozptýlené pozůstatky Svaté říše římské národa německého, formálně podřízené císaři ve Vídni) ležely ve střední Evropě, na Západě dosahovalo do francouzské vlivové zóny v Porýní, Sársku, Alsasku a Lotrinsku, a na Východě hluboko do Baltie, kde ovšem naráželo na moc švédskou a hlavně ruskou. Směsice vlivů a směrů zasáhla tedy celý areál střední Evropy a jednotliví autoři, jak Markovič názorně ukázal, nesli ve své poetice stopy různých jevů a neváhal bych říci, že nejen barokních, ale ještě i humanisticko-renesančních, až po osvícenský klasicismus a jevy preromantické. To je také příčina toho, že romantismus v našich obou literaturách v jeho skutečné podobě existuje opožděně, vlastně až od 30. – 40. let 19. století. Jestliže odmítneme teorii o opožďování těchto literatur za západoevropským vývojem jako metodologicky neplodnou, zůstává nám možnost přehodnotit periodizaci tohoto období, ale i jeho jednotlivých poetik. To, že poetiky této doby jsou smíšené, není v Evropě výjimkou. Když se podíváme na vývoj vůdčích literatur té doby, tedy francouzskou a anglickou, zčásti německou, polskou a rozvíjející se novou ruskou, vidíme, že tyto jevy se tu podobají. Markovič se přidržel spíše vnitřní diferenciace tohoto klasicisticko-preromantického období a hodnotil je podle hledisek západoevropských, ale my bychom mohli aplikovat i vlastní autochtonní hlediska vycházející z jiné vývojové trajektorie dané národní literatury. Ono vnitřní členění/periodizaci velmi oceňuji (osvícenský klasicismus, napodobování antiky, vrcholný klasicismus a romantizující klasicismus), ale současně by jistě bylo možné vytvořit vlastní, autochtonní periodizaci vhodnou pro výše zmíněné literatury, jež by vycházela z jejich vlastního vývoje, neboť zdaleka ne vše byla imitace a epigonství: ze střetání různých poetik vznikaly i původní hodnoty. K tomu autor koneckonců i zde svým způsobem směřuje, když bere v úvahu především vývojové specifikum slovenské literatury. O slovenském klasicismu bylo napsáno poměrně hodně studií, ale Markovič se mezi nimi neztrácí, neboť přináší svůj vlastní pohled, jejž signalizují již názvy jednotlivých kapitol, resp. problémových okruhů, jež korunuje analytickými portréty dvou tří až čtyř klíčových protagonistů – Jana Kollára, Jána Hollého a P. J. Šafaříka/Šafárika. Autor vychází z tzv. autorského statusu, jenž ukazuje na Janu Kollárovi a Jánu Hollém. Všímá si protikladu univerzality a regionalismu v slovenském klasicismu a především specifických okruhů, jež dlouho zůstávaly v pozadí badatelského zájmu: memoáry a cestopisy; jinak také poukázal na problém slovanské vzájemnosti a jeho klasicistickou podobu, zkoumal dobovou literární kritiku, dvojdomost básníka P. J. Šafaříka a vyústění epochy v díle Karola Kuzmányho, ale to už jsme se jeho eposem Běla (1836) ocitli na samém konci tohoto poetologicky složitého období. Je to přesně ten rok, kdy vychází jediné dílo pravého českého romantismu – Máchův Máj.

Ne všechny podněty metodologické, k nimž se autor obrací, přinášejí podstatné poznávací zisky: to se týká jak synopticko-pulzačního modelu, od něhož jsem si kdysi také hodně sliboval. Diskusní je sám pojem „preromantismus“: víme, kdo ho vytvořil, jak vznikl, ale neznáme ani jeho rozsah, ani jeho hranice v celoevropském rámci, je to pojem hodně neurčitý. Jinak řečeno: to, co překračuje hranice klasicismu v české a slovenské literatuře, ale i jinde, může být už přímo národní varianta romantismu nebo důkaz jeho absence nebo slabé prezence v národní literatuře. Slabě osvojený romantismus se pak ve vlnách vrací: to je i příklad slovenský i český; posunuje se k neoromantismu, moderně a avantgardě. To je asi slovanské specifikum, snad kromě ruské literatury. To, co se nabízí jako další boční „okno“ tohoto typu bádání, co se samo nabízí přímo ve výkladu jednotlivých kapitol – silnější srovnávací a žánrová linie. Jednak je tu slovenská literatura poněkud uzavřeným celkem: to je ovšem vlastní většině slovenských bádání, která jsou plně soustředěna jen na slovenskou monádu (výjimky potvrzují pravidlo), které se ovšem promítají i do didaktické praxe vysokoškolské. Tedy více využívat nejbližší komparaci s literaturou českou, ale také s maďarskou, německou i jinými slovanskými.

Ivo Pospíšil