BAR, P. Diplomacie, právo a propaganda v pozdním středověku. Brno: Masarykova univerzita, 2017.

1) Kostnický koncil

Téměř v žádné škole nechybí známý obraz Václava Brožíka (1851–1901) z roku 1883 „Mistr Jan Hus před koncilem Kostnickým“. V pozadí pod baldachýnem zasedá král Zikmund Lucemburský (1368–1437, římsko-německý král od 1411) a v popředí stojí dva sokové: představitel papežského stolce a Jan Hus. Školáci získávají dojem, že je to Hus, kvůli němuž se sjeli církevní hodnostáři do Kostnice. Nikoliv. Církev se v té době potýkala především s problémem, kdo vlastně stojí v jejím čele.

Nakonec došla trpělivost i králi Zikmundovi, který si s trojpapežstvím nevěděl rady. Chtěl-li, aby se stal císařem Svaté říše římské, potřeboval jen jednoho muže z těch tří, aby mu jako papež vsadil císařskou korunu na hlavu. Dopisem z 30. 10. 1413 tudíž sám vyzval ke svolání církevního koncilu a vyřešení církevního schizmatu.

Představitelé církve se tedy sjeli do Kostnice na břehu Bodamského jezera a v listopadu 1414 byl sněm zahájen. Následoval tvrdý boj mezi stoupenci jednotlivých papežů, mezi papeži a vzdoropapeži, a především mezi kritiky církve a jejími zastánci, až nakonec situace vyústila ve známá ozbrojená střetnutí husitů s křižáky. Samotný koncil dospěl ke svému závěru až v dubnu 1418 a během té doby se jeho několika zasedání postupně zúčastnilo na šest set církevních hodnostářů spolu s civilním doprovodem a také hosté, kterým byl například i kyjevský pravoslavný metropolita.

Na koncilu byly diskutovány otázky nadřazenosti koncilu nad papežem, problémy hereze a přijímání podobojí, šíření víry mezi pohany a spravedlnost a nespravedlnost náboženských válek.

Vyřešení svého hlavního problému – tedy nalezení jediného představitele katolické církve – se církev dočkala až po zatčení vzdoropapeže Balthasara Cossy (1370–1419), který jako Jan XXIII. zasedal na papežském stolci od r. 1410 až do 31. 5. 1415. Přibližně v té době došlo k odsouzení kacířů Jana Husa (1370 – upálen 6. 7. 1415) a Jeronýma Pražského (1379 – upálen 30. 5. 1416).

Teprve po dosazení Husova nejtvrdšího odpůrce Otty Colonny (1368–1431) do čela církve dne 11. 11. 1417 pod jménem Martin V. se církev sjednotila a potvrdila, že čeští kacíři byli právem upáleni jako heretici. Dne 1. 3. 1420 papež Martin V. vydává bulu, v níž chválí vymýcení kacířské tradice husitů a viklefovců a zatracuje přijímání podobojí. Po přečtení jeho buly ve Vratislavi dne 17. 3. 1420 se pak formuje první křižácká výprava do Čech, která je nakonec potupně poražena v bitvě na Vítkově 14. 7. 1420.

2) Polská delegace

Mezi účastníky na Kostnickém koncilu byla přítomna i polská delegace, vedená církevními představiteli Mikulášem Trabou (1358–1422), Jakubem z Kudrwanowa (1350–1425) a Ondřejem Laskarzycem (1362–1426), jejímž členem byl také rektor Krakovské univerzity Pavel Wlodkowic z Brudzenia (kolem 1370–1435) a rytíři Zawisz Czarny ze Starého Garbowa u Sandoměře (1379–1428) a Jan z Tuliszkowa (zemřel 1426).

Pavel Wlodkowic zřejmě znal univerzitního mistra a kazatele Jana Husa z doby svých studií na Karlově univerzitě, kde se sám stal magistrem v r.1393. Osobně se přátelil s dalším pražským teologem Maříkem Rvačkou (žil na přelomu 14/15.stol., magistrem svobodných umění na pražské univerzitě od 1387) a byl tedy o dění v Čechách průběžně informován. Lze předpokládat, že Pavel Wlodkowic jako člen polské delegace a zároveň rektor Krakovské univerzity v letech 1414 až 1415 kolegiálně soucítil s Janem Husem. Jistě musel pociťovat obavy nejen o Husův lidský osud, ale rovněž o osud instituce, v jejímž čele Hus stál. Konflikty uvnitř církve se nutně musely přenést do univerzitního kolektivu, což si jistě uvědomovali všichni zainteresovaní. Hus byl, jak známo, od října 1409 do r. 1410 rektorem Karlovy univerzity v Praze, a právě na půdě tohoto vysokého učení se odehrály ostré ideové střety.

3) Situace v Čechách

Už v roce 1408 král Václav IV. z rodu Lucemburků (1361–1419, českým králem od 1378) spolu s pražským arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Hazmburka (1376–1411, arcibiskupem od 1403) vyvíjel na univerzitu nátlak, aby se zřekla Viklefova učení, čemuž se však univerzita nepodřídila, i když arcibiskup Zbyněk Zajíc šel příkladem a spálil Viklefovy spisy na svém dvoře 16. 7. 1410.

Dekret kutnohorský, vydaný Václavem IV. již 18. 1. 1409, situaci univerzity zkomplikoval o to víc, že z Prahy odešel velký počet německých studentů. Když pak byl zvolen Hus rektorem univerzity 17. 10. 1409 a zejména když během odpustkové kampaně r. 1412 ostře vystupoval proti odpustkové bule papeže Jana XXIII (jednoho ze vzdoropapežů, na papežském stolci 1410–1415), byla situace již neudržitelná.

Rozhořčení husitské šlechty po upálení Jana Husa v červenci 1415 vedlo k tomu, že 2. 9. 1415 se 450 osob podepsalo pod stížný list Kostnickému koncilu a odeslalo ho do Kostnice. Dne 20. 2. 1416 naopak Kostnický koncil vydal půhon na všechny, kdo se podepsali pod stížný list. Navíc česká a moravská husitská šlechta se sešla v Praze 5. 9. 1415 a ustavila svůj branný svaz, načež katolická šlechta reagovala podobně a dne 1. 10. 1415 zřídila svůj vlastní obranný svaz na zasedání v Českém Brodě. Vášnivé spory rozdělily český národ na dva tábory a na obzoru byla válka.

Pražská univerzita nestála stranou. V září 1416 se univerzita usnese na osvědčení o Husově bezúhonném životě a zašle ho koncilu. Naopak Kostnický koncil koncem r. 1416 vydá nález proti pražské univerzitě, kterým má být její činnost na neurčitou dobu zastavena pro příchylnost k husitství. Univerzita se nepodřídí a naopak dne 10. 3. 1417 vydá Deklaraci o přijímání podobojí i světskými osobami, což znamená definitivní rozchod s církevními dogmaty a s koncilem jako s církevním vrcholným orgánem.

4) Stanoviska polské delegace

Lze vyvodit, že o všech zde zmíněných událostech v Čechách byla dobře informovaná i polská delegace, jejíž členové, a tedy i Pavel Wlodkowic (1370–1435) se jistě iniciativně pídili po čerstvých zprávách. Důsledky, které tyto církevní konflikty přinesly pražské univerzitě, jistě mohl očekávat rovněž on sám jako rektor univerzity v Krakově (rektorem 1414–1415).

Stejně jako Pavel Wlodkowic poznal Čechy i Zawisz Czarny, který společně s českými dobrovolníky bojoval proti Řádu německých rytířů v bitvě u Grünwaldu (14.7.1410). V této bitvě vedl čtvrtou korouhev s asi patnácti sty Čechy a Moravany Jan Sokol z Lamberka (asi 1355–1410), který však v tomtéž roce zemřel. Traduje se, že bitvy se zúčastnil i Jan Žižka z Trocnova (1360–1424). Zawisz Czarny byl považován za neporazitelného bojovníka ve vojsku polského krále, ale padl v bitvě s osmanskou říší u pevnosti Golubac na Dunaji v Srbsku v r. 1428.

Není tedy s podivem, že během bouřlivého jednání církevního sněmu v Kostnici rytíři Jan z Tuliszkowa a Zawisz Czarny z Garbowa jako nebojácní a církvi nepodřízení členové polského poselstva cítili povinnost vstoupit do sporu o Jana Husa. Učinili to argumentem, že nelze dopustit porušování Zikmundova ochranného glejtu, kterým se král zavazoval k bezpečnému pobytu Jana Husa v jeho zemi. Tím se připojili k protestům těch představitelů české šlechty, které byly předloženy králi Zikmundovi na jaře roku 1415. Husovi stoupenci vnímali Husovo zatčení a věznění jako Zikmundovu věrolomnost.

Pavel Wlodkowic, který v Kostnici reprezentoval polskou intelektuální elitu, přednesl na koncilu několik traktátů, v nichž pojednával jak o právu nevěřících na svou vlastní vládu a majetek, tak o problému spravedlivých a nespravedlivých válek, který s tím souvisel. Dovozoval, že by nemělo docházet k násilnému obracení na křesťanskou víru, což byla zvláště aktuální otázka v Litvě, kde Řád německých rytířů obhajoval svoji expanzi údajným šířením křesťanství.

Už o století dříve, v roce 1321, se dostal k papežskému soudu spor mezi Řádem německých rytířů a Polskem kvůli obsazování východního Pomoří a řád jej prohrál. Kontroverzní papež Jan XXII. (1244–1334, papežem 1316–1334) sice zřídil soudní dvůr, ale v jeho statutu stálo, že zahájení soudního jednání nastane až po složení patřičné finanční částky. Je nasnadě, že výše této sumy také zvyšovala naději na úspěch stěžovatele, nicméně za každým výrokem soudu stála autorita papeže.

O devět let po tomto soudním sporu řád znovu zaútočil na Polsko a svůj zájem o území Žemiatska – tedy litevskou Žmuď – odůvodňoval šířením víry mezi pohany. Účinnou hrází, postavenou řádu do cesty, se stala až personální unie, uzavřená mezi Polskem a Litvou r. 1386.

V tomto roce zakladatel Jagellonské dynastie Vladislav II. Jagello (žil asi 1351–1434, litevský kníže od 1377 a polský král od 1386 do smrti) se rozhodl oženit s dědičkou polského trůnu Jadwigou (Hedvikou) z Anjou, což bez přijetí křesťanské víry nebylo možné, takže Vladislav II. Jagello přijal křest a stal se katolíkem.

Na tomto příkladu polského krále Pavel Wlodkowic dokládal, že je nejen možné, ale především žádoucí mírumilovné soužití národů s různým náboženským vyznáním. Škodlivé by bylo naopak násilné obracení na víru, neboť pod nátlakem se nelze uvědoměle rozhodnout a najít k víře vřelý vztah.

5) Přítomnost pravoslavného metropolity

Teze Pavla Wlodkowice byla důležitá nejen kvůli vztahům prusko-polsko-litevským, ale též kvůli poměru Polsko-Litevské unie vůči jejím vlastním pravoslavným věřícím. Záměrem polského krále Vladislava II. Jagello a litevského velkoknížete Vitolda (1354–1430, od 1401 litevský velkokníže) bylo, aby pravoslavní věřící, žijící na jejich území, byli sjednoceni s římskou církví. K tomu mělo napomoci jednání s pravoslavným kyjevským metropolitou Řehořem (Grigorijem) Camblakem (1365–1420), který byl vyslán do Kostnice v únoru 1418. Řehoř Camblak byl Bulhar a svá kázání tedy psal bulharsky. Jelikož neovládal latinu, na pomoc při jednání na koncilu mu byl přidělen pražský teolog Mařík Rvačka. Audience Řehoře Camblaka u nově zvoleného papeže Martina V. (zvolen 11. 11. 1417) za přítomnosti krále Zikmunda, hnězdenského biskupa Mikuláše Traby a plockého biskupa Jakuba z Kudrwanova měla vést k sjednocení polských katolíků s pravoslavnými věřícími, přičemž Martin V. měl být považován za nejvyššího pontifika. Řehoř Camblak však s papežem Martinem V. jako hlavou církevní unie nebyl srozuměn, další domácí reprezentanti pravoslaví s unií rovněž nesouhlasili, takže jednání vyzněla naprázdno.

6) Polské války s Řádem německých rytířů

Vítězné války s teutonským řádem z počátku patnáctého století umožnily, aby Polsko úspěšně rozvíjelo svou státnost. Války s Řádem německých rytířů byly završeny Toruňským mírem r. 1466, kdy moc řádu byla významně podlomena. Polsko získalo Gdaňské Pomoří a západní pobřeží Visly – tedy Královské Prusy s městy Toruň, Chelmno, Chojnice a Marienburg (Malborg). Ztráta hradu Marlborgu byla pro řád nejvíce bolestivá, protože se jednalo o sídlo velmistra.

Jelikož Jagellonská dynastie se v tomto procesu úspěšně prosadila a osvědčila a král Kazimír IV. z rodu Jagellonců (1427–1492, od 1440 litevský velkokníže a od 1447 polský král) se projevil jako schopný vládce, roku 1471 byl povolán i na český trůn nejstarší Kazimírův syn Vladislav Jagellonský (1456–1516), který roku 1490 usedl navíc na trůn uherský a přesídlil do Budína. Polsko zažívalo svou významnou dobu rozmachu.

7) Šíře témat, projednávaných na Kostnickém koncilu

Z výše uvedeného je patrné, že na Kostnickém koncilu tedy bylo otevřeno mnoho různorodých otázek, z nichž ty, které se týkaly mezinárodního práva, dokázaly nejvíce rozčeřit hladinu. Jednalo se nejen o boj Polska a Litvy s Řádem německých rytířů, které křižáci odůvodňovali tím, že Litva přijala křesťanství jen naoko, ale ve skutečnosti nadále dodržuje pohanské zvyky. Nejednalo se také jen o poměry na východě Evropy, kde menší knížectví spolu soupeřila o prvenství často za pomoci tatarských chánů, ale na koncilu byla též věnována pozornost západní Evropě, kde v r. 1407 došlo k zavraždění mladšího bratra francouzského krále Karla VI. (1368–1422, vládl od 1380). Bratr krále Karla VI. – Ludvík Orleánský, přišel o život 23. 11. 1407, čímž vypukla válka mezi Burgunďany a Armagnaky a přiživila tak stoletou válku Francie s Anglií (1337–1453)

Ostré ozbrojené konflikty jak na západě, tak na východě Evropy jistě volaly po utlumení dostatečně autoritativním orgánem. Šlo také o dodržování takových pravidel, která by zvyšovala důvěryhodnost mezistátních smluv. Ilustrativním dokladem problematičnosti spojeneckých svazků ve východní Evropě může sloužit situace, kdy Vladislav II. Jagello (asi 1351–1434), ohrožovaný uherským králem Ludvíkem I. Velikým (1326–1382), chtěl zajistit své hranice jak smlouvami s Řádem německých rytířů, tak s tatarskými nájezdníky. Počátkem roku 1380 tedy tajně uzavřel mírovou dohodu s chánem Mamajem, ale jeho dva starší nevlastní bratři po linii společného otce Algirdase – tedy polocký a pskovský kníže Andrej (1320–1399) a brjanský i starodubský kníže Dmitriij (zemřel 1399) – se rozhodli bojovat proti Mamajovi na straně ruského knížete Dmitrije Donského (1350–1389).

Bitva se strhla 8. 9. 1380 na Kulikovském poli, poblíž Donu, kde Dimitrij Ivanovič Donský, kníže moskevský, vladimirský a novgorodský, drtivě porazil mongolsko-tatarská vojska Zlaté hordy. Později tatarský chán sice znovu dobyl a vyplenil Moskvu, ale v 15. století kvůli neschopnosti zvládnout příliš rozlehlé území se Zlatá horda postupně rozpadala, ruská knížata se vymaňovala ze závislosti na hordě, až konečně moc moskevských knížat natolik zesílila, že postupně vytvořila Ruskou říši.

V této bouřlivé době vratkých státních útvarů, zajišťovaných nestálými spojeneckými smlouvami, snad měl být církevní koncil tím místem, od něhož se očekávalo všeobecné uklidnění a dojednání shody mezi evropskými národy. Tato očekávání však zřejmě překračovala možnosti instituce, jakým byl církevní sněm. Místo poklidného vyřešení rozbrojů církev naopak konflikty buď podporovala nebo přímo či nepřímo vyvolávala. I kdyby se koncilu podařilo dosáhnout názorové shody tím, že by se do věroučných výkladů vložili osvědčení rétoři teologických fakult, příznivého výsledku nemuselo být dosaženo. Větší naději na úspěch mohly poskytovat fakulty právnické v případě, že by zpracovaly všeobecně uznávaný a závazný právní řád.

8) Právní aspekty problémů

Krakovská neboli Jagellonská univerzita, založená 1364, jejímž rektorem a profesorem byl zmíněný Pavel Wlodkowic (žil 1370–1435), vychovávala pro státní správu řadu studentů. Zatímco fakulta svobodných umění měla jen jednu katedru a lékařská fakulta dvě katedry, právnická fakulta vyučovala studenty na 8 katedrách. Král Kazimír III. Veliký – poslední Piastovec (1310–1370, vládl od r. 1333) ji považoval za natolik důležitou, že poskytl univerzitě místnosti ve svém sídle Wawelu v Krakově. Po znalcích práva však požadoval, aby zpracovali právní kodex.

Tak zvaný Vislický statut byl sborníkem zákonů, který byl nejdříve přijat pro Velkopolsko na sejmu v Pjotrokově r. 1346. Dále pak byl vypracován zákoník pro Malopolsko a ten byl schválen na sejmu ve Vislici r. 1347. Oba zákoníky byly poté spojeny do jednoho celku v r. 1368. Byly psány latinsky a obsahovaly jednak zásady hrdelního práva a jednak pravidla pro placení renty, která se změnila z naturální v peněžní. Zákoník umožnil unifikaci práva v celém státě a tím pomáhal překonávat jeho rozdrobenost.

Záměry Piastovců a jejich potřeba vymezit zákonný rámec státních institucí korespondovala s toutéž potřebou Karla IV. (1316–1378, českým králem od 1346, císařem Svaté říše římské od 1355). Tento český král a římský císař, jak známo, byl iniciátorem sepsání svodu právních zásad pro volbu římského krále, tzv. Zlaté buly, což bývala taková panovníkova listina, která byla opatřena zlatou pečetí. Prvních 23 článků bylo schváleno říšským sněmem v Norimberku v lednu roku. 1356 a dalších 7 sněmem v Metách v prosinci téhož roku. Touto listinou České království získalo soudní svrchovanost a pravidla Zlaté buly platila až do zániku Svaté říše římské r. 1806.

Méně šťastnou ruku měl Karel IV. s přijetím zákoníku Majestas Carolina, který šlechta bojkotovala. Omezoval totiž její libovůli a posiloval rozhodovací moc krále. Projednávání zákoníku v padesátých letech 14.stol. se protahovalo, až nakonec šlechta zákoník zamítla na generálním sněmu roku 1355. Teprve ve druhé polovině 14.stol. vznikla kniha zemského práva, tak zvaný Řád práva zemského (Ordo iudici terrae). Oproti návrhu Karla IV. tento právní kodex vyjadřoval větší respekt k právu obyčejovému, dotýkal se i práva majetkového a podrobněji popisoval soudní praxi.

Zmíněný proces vývoje právního řádu úzce souvisel se stavem výuky na Karlově univerzitě. Jak známo, Karlova univerzita byla založena nadační listinou Karla IV., vydanou 7. 4. 1348, ale též bulou papeže Klementa VI. z 26. 1. 1347 (žil 1291–1352, papežem od 1342, původně učitel Karla IV.) Přízeň papeže umožnila, aby Karlova univerzita otevřela i teologickou fakultu na rozdíl od Krakovské univerzity, která ji postrádala pro nevůli papeže Urbana V. (žil 1310–1370, papežem od 1362 do smrti) Větší připoutání Karlovy univerzity k procesům, odehrávajícím se v církvi a zejména na půdě teologické fakulty, se však časem ukázalo jako její nevýhoda.

9) Jan Hus a Pavel Wlodkowic

Osudy profesorů obou univerzit – tedy Pavla Wlodkowice, který byl rektorem Krakovské univerzity v letech 1414–1415, a rektora Karlovy univerzity Jana Husa z let 1409–1410 se rozcházejí v následcích, kterými každý z nich zaplatil za svou kritiku církve a za své názory na stav společnosti. Jeden z nich byl právník, druhý teolog. První z nich si život uchoval, druhý nikoli. Smrt Jana Husa rozpoutala husitské války, jeho polští souputníci a zastánci by však také neměli být Čechy zapomenuti.

Autorem knihy „Diplomacie, právo a propaganda v pozdním středověku. Polsko-litevská unie a Řád německých rytířů na kostnickém koncilu“ je brněnský historik Mgr. Přemysl Bar, Ph.D., pracovník Historického ústavu FF MUNI (nar. 1979). Domnívám se, že zásluha badatele Přemysla Bara je nejen ve velmi detailním zpracování zvoleného tématu, ale především v tom, že dění na Kostnickém koncilu zkoumal a popsal v širokých mezinárodních souvislostech.

V září 2021

Literatura

BAR, Přemysl. Diplomacie, právo a propaganda v pozdním středověku. Brno: Masarykova univerzita. 2017.

ČORNEJ, Petr a kolektiv. Dějiny zemí koruny české. Praha: Paseka. 1992.

DOLENSKÝ, Antonín, ed. Nový velký ilustrovaný slovník naučný. Praha: Gutenberg.1929.

DORAZIL, Otakar. Světové dějiny v kostce. Vimperk: Papyrus. 1992.

IVANOV, Miroslav. Kdy umírá vojevůdce. Praha: Panorama. 1982.

RAHNER, Karl, VORGLIMLER, Herbert. Teologický slovník. Praha: Vyšehrad. 2009.

ŘÍMAN, Josef, ed. Malá československá encyklopedie. VI., Š-Ž. Praha: Academia. 1987.

WANDYCZ, Piotr S. Střední Evropa v dějinách. Praha: Academia. 1998.

ЯЦИМИРСКИЙ, А. И. Григорий Цамблак. Очерк жизни. Санкт-Петербург. 1904.

Dana Ferenčáková absolvovala Filosofickou fakultu brněnské univerzity v r. 1960 a v r. 1991 na Masarykově univerzitě získala titul Mgr. Byla zaměstnaná jako učitelka, redaktorka, příležitostná logopedická asistentka a písařka na dráze. Rovněž působila jako překladatelka, tlumočnice a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a má ráda květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz