Arnošt Vašíček: Strážci tajemství. Pátrání po neznámých učitelích lidstva. Mystery film, Ostrava 2024. ISBN 978-80-87730-70-6.

Známý český záhadolog proslulý i beletrií, romány, scifi, televizními a filmovými scénáři, stejně jako hodnotnými dokumentárními snímky, o němž jsme v SP mnohokrát psali, vydal novou knihu, v níž do jisté míry shrnul to, o čem již pojednal v minulosti, ale současně vše rozšířil a uvedl tu nové informace a nové hypotézy a úvahy. To se vždy dobře čte a přitahuje zvědavost a zvídavost čtenářů, zvláště když se ukazuje, že mnoho z toho se ze sféry spekulací, za něž jsou tito autoři často „odměňováni“ různými balvany apod. jako nevědečtí dezinformátoři, došlo sluchu i vědeckého mainstreamu a politiků, zejména v USA, které odtajnily část archívů k veřejnému zkoumání a whistleblowerům se dostalo vážného slyšení v Kongresu. Nelze rýsovat unáhlené analogie, ale jak to tak bývá: řada objevitelů minulosti byla také pokládána za šarlatány, než se ukázalo, že jejich „šílené“ hypotézy měly něco do sebe.

Vašíček složil svou knihu jako triptych z částí Mimozemšťané na úsvitu věků, Tajuplné objevy a Stále tajemná Atlantida. V prvním triptychu se zabývá řadou problémových okruhů a uvádí je výrokem Frederica Soddyho, nositele Nobelovy ceny za chemii, který vychází ze známé hypotézy o náboženstvích a legendách, jež reflektovaly existenci dávných civilizací, které se vyvinuly před miliony nebo statisíci lety a beze stopy zmizely. Autor a jemu blízcí záhadologové vidí zbytky těchto jinak zmizelých stop i v tzv. nepatřičných nálezech předmětů, které do příslušné vrstvy a doby nepatří; ve Vídni byla před časem uspořádána o nich výstava; jiní zase tvrdí, že je to důkaz cestování v čase atd. Jak známo, existuje skupina badatelů, kteří v nekonečném seriálu na kanále History Ancient Aliens (nepřesný, ale působivý český překlad Vetřelci dávnověku) toto a jiné dokládají, nutno říci, že kvalifikovaně a dosti zdrženlivě. To, že stopy i nejvyspělejších civilizací beze stopy mizejí, je dávno známé, tvrdí se, že stačí několik set let, po tisíciletích už nezbude nic, o milionech let nemluvě – ztracené městské aglomerace v amerických pralesích, které jsou objevovány na bázi tepelných rozdílů ze vzduchu pomocí nových technologií, jsou dobře známy. Takže nás ani nepřekvapí autorovy výroky o šokujících vývojových skocích, za nimiž měl stát nějaký zásah zvenčí, fyzický, genetický experiment apod. Jde např. o obry, architekty z neznáma; za tradičními výklady jsou často skryty technologie, na které přicházíme až ve chvíli, kdy je sami ovládáme. Bohové jsou astronauti, stotunové kamenné bloky posouvaly jiné technologie nebo obří postavy, tajemná monstra a zprávy, podivné sochy nebo vyobrazení odkazující k bytostem odjinud, magie, ale také figurky podivných bytostí, které se jako vejce vejci podobají dnešním představám o mimozemšťanech, a hlavně fakt, že neznáme nejen ani nejbližší vesmír, ale ani naši Zemi, její nitro a hlubiny oceánů, různé portály a přestupy do jiných světů, tajemné prostory, hory, jezera.

S tím je spojena i druhá část triptychu, tajemné objevy městských kultur, např. v dnešním Turecku nebo Jižní Americe, celé zmizelé civilizace a podzemní města svědčící o úkrytech, nebezpečích a válkách, objevy logogramů nejen sumerských a staroegyptských, tajemné město Göbekli Tepe, jeho vznik a zánik, podivná zobrazení pololidských bytostí ještěrovitých tvarů, reptiliánů, tajemné písmeno „T“, ještě zajímavější tašky, které údajní bohové jakoby povinně drží na reliéfech v Asýrii, Egyptě, Turecku, v Americe – a když to na fotografiích vidíme, je to vskutku šokující, čeho jsme si do té doby nevšimli – ptačí monstra, kříženci člověka, ptáka, býka, kult ptačích mužů, figurky dvojčat.

Třetí část pojednává o Atlantidě jako civilizaci, která nebyla dosud objevena, ale jejíž stopy jsou roztroušeny po celé Zemi, ať již její místo leží někde ve Středozemním moři, Atlantiku, Karibiku nebo i jinde kolem japonských ostrovů. Jinak řečeno: atraktivní četba, syntéza již poznaného a vysloveného, shluky promyšlených hypotéz, a hlavně svěží pohled na člověka, svět a vesmír, nespoutaný školskými schématy, které se nám pomalu rodí před očima a stěhují se ze senzačních spisků oceňovaných jako šarlatánské do seriózních vědeckých časopisů. I taková kniha je nepřímým důkazem toho, že lidstvo stojí na rozcestí, z něhož už není návratu: kam se dá, lze jen hádat. Vašíčkovy knihy, včetně této, představují fact i fiction, mají jistě i estetickou, didaktickou a zábavnou funkci, ale především provokují k přemýšlení, a to je v dnešní unifikační době vzácné. Jejich vnější podoba, grafická úprava a spousta fotografií jsou – jako u Vašíčka vždy – jejich „povinnou“ výbavou, kterou mají čtenáři rádi.

Psáno pro Slovenské pohľady

Ivo Pospíšil