Podoby slovenskej prózy. Ed. Matej Masaryk. Univerzita Komenského, Bratislava 2024. ISBN 978-80-223-5889-7 (tlač), ISBN 978-80-223-5890-3 (online).

S podporou grantu VEGA (jak jinak?) vychází badatelský sborník o slovenské próze 19.–21. století na počest historika literatury prof. Ladislava Čúzyho, který je, jak patrno, oblíbencem relativně mladých generací slovenských literárních vědců, jež tento svazek vytvořily, a nutno říci, že docela invenčně. Jak nám prozradí autorské medailony a někdy i kusá osobní znalost, jsou to ročníky 60.–90. let, přičemž výjimkou je ročník 1947 (František Koli), 1965 (Dana Hučková) a 1967 (Dagmar Garay Kročanová), blízko starším je roč. 1973 (Miloslav Vojtech) a 1970 (Peter Darovec) – je to pěkně až záviděníhodně věkově rozvrstveno, takže bychom ani nemuseli postřehnout rozdíly v generačním vidění, ale pozornému zraku nemohou uniknout. To, co všechny tyto slovenské literární vědce spojuje, je láska k uzavřené analýze, a hlavně tzv. interpretaci, což je způsob někdejšího novokritického (dávný a známý angloamerický New Criticism) pečlivého, pozorného čtení (close reading), jenž dodnes do značné míry ovládá literárněvědnou praxi některých amerických univerzit. To s sebou přináší značné zisky, ale zanechává i určitá bílá místa. Jednou jsem se jednoho kolegy ptal, proč si jako téma svého konferenčního vstoupení vybral Vojnu a mír, když se speciálně románem a ruskou literaturou nezabývá. Odpověď zněla: je to interpretace a interpretovat se dá všechno. S tím ne zcela souhlasím. Především je tu značná metodologická a prostorová uzavřenost výzkumu a někdy i monotónnost výkladu, ale nechci generalizovat, jistě to neplatí všude. Jsou tu stopy interní, dílem i externí literární komparatistiky (srovnávání v rámci jedné národní literatury, v tomto případě slovenské, překračování jejích hranic směrem k meziliterárnosti) a trocha genologie, tedy chybí tu silnější mezinárodní kontextovost a s tím spojená razantnější mezinárodní rozhleděnost. Stačí se podívat na jmenný rejstřík a seznamy použité literatury; často se interpretace začínají odehrávat takříkajíc na zelené louce. Z toho vyplývá i jistá absence širšího okruhu teorií žánrových nebo narativních. Nic proti tomu: tyto věci jsou asi stejně implicitně obsaženy v konkrétních interpretacích a ona uzavřenost znamená také silnou koncentraci, kýženou fenomenologickou intencionalitu a „uzávorkování“ (Einklammerung), a navíc při obrovském nahromadění rozličných monografií, studií apod. se zdá nemožné vše postihnout, ale chtělo by to vymezit alespoň relativně úzký kruh takových koncepcí mimo Slovensko, i když jde v podstatě výlučně o slovenský literární materiál: jednak se slovenskou literaturou zabývají i jinde, jednak jsou tu obecné polohy, jež by se neměly zcela ignorovat. Tolik preludium k bohatě strukturované kolektivní monografii, která se vyznačuje tím – a to je její patrně největší síla – že „mapuje“ spíše „neklasická“, zasutější díla slovenské literatury a jako celek buduje osobitou literárněkritickou a literárněhistorickou mozaiku, svérázného průvodce spíše poloskrytými, spodními proudy slovenského písemnictví vyznačeného období.

Předchozí charakteristika se poněkud dotýká již úvodní poučené stati Marty Fülüpové o teorii přírodní obraznosti Ľudovíta Štúra v díle Jána Kalinčiaka, neboť v ní asi chybí (a toho jsem si v tomto kontextu v řadě studií všiml už vícekrát) alespoň odkaz na skvělou publikaci Dmytra Čyževského (snad jsem se nepřehlédl), asi takto koncipované jediné monografii o Štúrově filozofii života vůbec z doby první Slovenské republiky (1941), snad s výjimkou Dupkalova spisu Štúrovci a Hegel (1996, 3. vyd. spolu s Lukášem Peprným, 2021), ale ten tu také – pokud se nemýlím – absentuje. Přitom jde v případě D. Čyževs’kého o klasika slavistiky, rusistiky, ukrajinistiky, teorie literatury, muže, jenž zasáhl do bohemistiky, polonistiky, slovakistiky, komparatistiky atd., a o němž nedávno napsal skvělou pětisetstránkovou rusky psanou monografii známý varšavský profesor ukrajinského původu Roman Mnich („Recepční estetika“ Dmytra Čyževského, 2021). Jinak svěží interpretace a textová aplikace, včetně kontextu slovenské literární vědy (Čúzy, Bílik, Haľák, také Andrej Mráz z roku 1936, později autor německy psaných dějin „literatury Slováků“ z roku 1943). Image Černé Hory (Montenegro) v cestopisné próze Svetozára Hurbana Vajanského z pera zkušeného badatele Miloslava Vojtecha prezentuje dokonalou znalost materiálu a kvalitní interní komparatistiku (Kukučín/Kukučin), ale chybí mi tu silnější mezinárodní nebo alespoň slovanský kontext: téma Černé Hory a obecně Balkánu se přece vyskytovalo především v české literatuře (vývoz českého kapitálu, budování Chorvatska jako rekreační zóny); je to téma obrovské a takřka kultovní a vyskytuje se přibližně od 30. let 19. století – Josef Holeček, Ludvík Kuba, Ignát Hořica, Václav Žáček, František Šístek). Jedna asi naivní marginálie: Už jsem se na to vícekrát slovenských kolegů ptal, ale odpovědi se mi nedostalo, i když důvody k otázce tu snad jsou: proč „Vajanský“ nahradil „Hurbana“? V české literatuře se analogicky může uvést Karel Havlíček Borovský, jehož jméno se často zkracuje na K. H. Borovský, ale to se samozřejmě odmítá, neboť spisovatel, novinář a politik se jmenuje Havlíček a přídomek je podle rodné obce. Ocenil jsem odkazy na starší britskou produkci, poněkud mi tu chybělo odvolání na slovenský sborník z roku 2018 (Svetozár Hurban Vajanský. Na rozhraní umenia a ideológie, autoři Mikulová, Hučková, Holý, Szabó, Holec, Draganová, Bystrzak), pokud jsem se nepřehlédl – možná by se tam něco inspirativního našlo.

Spoluautoři přítomného svazku, i když jejich záměr jistě nebyl přísně literárněhistorický či evoluční, se nemohli nedotknout problému vývojových zvláštností slovenské literatury – podobně jako nelze opomenout specifické vývojové trajektorie české, ruské, maďarské, srbské a jiných literatur střední, jihovýchodní a východní Evropy – vzhledem k modelu západoevropskému. To se týká i další studie Kristíny Krajanové o modernistických či pseudomodernistických románech K. F. Urbanoviče, E. Holéczyho a P. Kompiše. Stejně jako u realismu je tu výrazný fázový posun a ovšem smíšenosti směrové a poetologické. Podobně do značné míry objevná je studie Zuzany Kubusové o tzv. výrazové složce Jilemnického románu Víťazný pád, i když užívá i v českém prostředí módního spojení „v dotyku“ (zde: s poetikou avantgardy), např. Kudrnáčova antologie Česká literární kritika v dotyku se strukturalismem z roku 2003, nebo na Slovensku Rybákova edice „v dotyku s Pavlom Straussom“ aj. Přínosné je hledání souvislostí mezi expresionismem a poetismem již vzhledem k tomu, že expresionismus, možná poněkud opožděně, byl v české literatuře v neustálém kontaktu s tradicí německou a módní skandinávskou i s hlavním městem českého expresionismu Brnem a divil bych se, že by tu nebyla žádná souvislost se slovenským literárním vývojem. I v tomto kontextu, ale i ve svazku obecně mi chybí nějaká podstatnější zmínka o Leopoldu Mazáčovi a jeho EMSA – to bylo pro slovenskou literaturu zcela zásadní a Mazáčovy zásluhy o rozvoj moderní slovenské literatury jsou nepochybné a bohužel leckde nedoceněné a spíše upozaďované, včetně role Elánu přeneseného po vzniku Protektorátu Böhmen und Mähren a Slovenské republiky 14. a 15. března 1939 do Bratislavy – i o tom se nereferuje vždy v úplnosti. Slovenská a česká komparatistika by se zvláště v případě Čecha Jilemnického, pohřbeného ve východočeském Letohradě, a poetiky expresionismu nabízela. Urbanovo pojetí nahého člověka v Živém biči podává klasik slovenské literární vědy František Koli. I zde by se nabízela notorická paralela s „nahým člověkem“ Kamila Bednáře z jeho Slova k mladým (1940). Sociální tematice a také ženské otázce se věnuje ve své novele Jesť Gejza Vámoš (1901–1956) a právě ten je objektem zkoumání Dagmar Garay Kročanové, která se zabývá její poetikou. Znovu se potvrzuje smíšený modus slovenské prózy první poloviny 20. století (realismus, naturalismus, dekadence, expresionismus) – s tím se budeme muset smířit, jak to pregnantně autorka uvádí v závěru své studie, ani didaktická funkce literárního artefaktu není v přítomném svazku opomenuta. Dana Hučková zkoumá poetiku morality prózy Búrka (1931) Jána Čajaka. Ukazuje se, že i žánry patřící spíše do dávné minulosti jako jsou moralita nebo exemplum, stejně jako jinde idyla či elegie nebo óda jsou kdykoli k vyzvednutí. Nakolik se na tom podepsalo to, že Čajak patří k tzv. menšinové literatury (Vojvodina), zůstává otevřené. Editor svazku Matej Masaryk na materiálu románu Janka Alexyho (1894–1970) Hurá! (1935) zkoumá limity autorových uměleckých ambicí a tzv. autenticity, v jeho díle to tolik nešustí papírem, odvozuje svoji tvorbu přímo z reality, a proto se mu svého času vytýkala slabá úroveň, to, co Masaryk nazývá tvarovou rozpačitostí, aby došel k obvyklému závěru o autorově realismu a prvcích moderny. To, co je podnětné, je právě spor nedostatečné, možná i záměrně nedostatečné uměleckosti a takřka literatury faktu, čímž Alexy anticipuje převažující trend dnešní světové prózy. V próze Margity Figuli Víchor zkoumá Jana Števlíková mužsko-ženské vztahy v kontextu autorčiných jiných děl i jiných autorů (Tatarka), přičemž dochází k závěru, že se tu projevuje kontinuita se slovenskou modernou a tzv. druhou modernou (tento na Slovensku již obvyklý termín nepokládám za zcela funkční). Zajímavé poznatky přináší Mária Stanková ve studii Lukavické zápisky – svedectvo doby? pojednávající o prózách Hany Ponické (1922–2007). Je to sice komplexní pojednání, ale jeho jádrem je žánr a metoda tvorby stojící opět na pomezí fact a fiction. Karol Csiba analyzuje opět víceméně komplexně prózu Jána Johanidesa Najsmutnejšia oravská balada, ale zejména tematiku a narativní strukturu. Jelikož v celém svazku jako by se projevovala tendence „aliae linguae non leguntur”, nenajdeme tu zmínky o podobných dílech světové literatury (těch je opravdu dost) vystavěných na generačním principu gründerského rodu, a to je asi škoda, neboť by se tím hermeticky uzavřená skladba studie alespoň pootevřela a nasvítila jiné rysy autorova prozaického umění či neumění. Nápaditě si počíná Peter Darovec v rozboru subverze tradiční pohádky v slovenském postmodernismu na díle Dušana Tarageĺa (roč. 1961; v literatuře se jednou píše s měkkým “l”, jinde nikoli). Studie ukazuje na plodnost slovenského postmodernismu i ve smyslu žánrových transfornací, což je vzhledem k intertextualitě běžné, ale zde jde o originální postup a jako subverze jde o zvláštní případ žánrové inverze, která se vyskytuje i v řadě děl klasického realismu 19. století – někdy také se subverzivními znaky. Důležité téma do svazku vnáší Beáta Hanesová ve zkoumání motivu expatství (to je terminologický problém: snad by bylo vhodnější “expatriatství”, i když je tu místy nebezpečí sémantického posunu, aby byl zřejmý kořen slova, angl. “expat” od “expatriate”, pro označení osoby na expatriant, těžko říci). Téma či motiv souvisí i s globalizací, novodobým kosmopolitismem, cíleným oslabováním národních států, mizením státních hranic a ovšem důsledky koncepcí postkolonialismu, jevů, které by se však neměly mechanicky přenášet na Evropu nebo přesněji střední Evropu (Češi a Slováci jako kolonizátoři, i když neměli kolonie, ale údajně jich využívali obchodně – to už by bylo hodně přehnané a hlavně zastíralo roli skutečných koloniálních říší, Velké Británie a Francie, což se občas projevuje i v anglickém termínu “empire mentality”). Autorka zkoumá dvojitou povahu motivu “expatství” v próze Zusky Kepplové 57 kilometrov od Taškentu. Výklad i to, co z něho vyvozuje, jsou přesvědčivé. Celkově k svazku Podoby slovenskej prózy 19.–21. storočia: dobrý mezigenerační výzkum a silné slovo mladé a mladší generace.

Psáno pro Slovenské pohľady, rozšířená verze pro Slavica litteraria 2025, č. 1.

Ivo Pospíšil