Dvě knihy vzpomínek
První z nich je kniha Paula Spiegela (1937–2006) Opět doma? Vzpomínky (Brno 2008. 221 s., 5 foto). Autor později ještě napsal knihu o základech židovství Kdo jsou Židé (Brno 2007, 228 s.). Ve Vzpomínkách líčí celý svůj život. Když mu byl rok, byl jeho otec Hugo, obchodník s dobytkem, jako Žid za „křišťálové noci“ 9. 11. 1938 do krve ztýrán nacisty s výhrůžkou smrti. Našel proto asyl pro sebe a pro svou rodinu u lidumilného řezníka v Bruselu. Dcerka Růženka se však na ulici neznámému muži prořekla, že je Židovka a byla jím ihned odvlečena a za několik týdnů usmrcena v plynové komoře v Osvětimi. Též otec se dostal do koncentráku. Matka z obavy o synka Pavla jej umístila v placeném úkrytu. Zde se mu zle dařilo. Potom na belgickém venkově u laskavé zemědělské rodiny. Když se Paul dozvěděl od místního faráře, že je Žid, myslel si, že je to nějaká poskvrna. Kladl si otázku „Jsou křesťané lepší lidé?“ Sebevědomí se mu pozvedne, až když na jeho pokřik vstříc americkým osvoboditelům „I am german Jew!“ (který ho naučila matka) ho vezme do náruče americký tankista‑černoch a obdaruje ho dosud nepoznanými dobrotami – čokoládou a jižním ovocem. Otec zázrakem přežije a sejde se se ženou a Paulem v rodném Warendorfu. Na Růženku čekají marně. Paul nikdy nedopustí, aby se rodiče dozvěděli strašlivou jistotu.
P. S. pak popisuje svá studia na gymnáziu a v obchodní škole a řadu zaměstnání (nakonec si pořídí uměleckou agenturu), i řadu funkcí v židovském společenství.(Stal se posléze předsedou Ústřední rady Židů v Německu). Jeho hlavním zájmem bylo obnovení židovského života v poválečném Německu, což podmiňovala důsledná demokratizace státu, na jehož půdě se zrodil vražedný rasismus – nejen vůči Židům. Židé byli vystaveni utrpení i po válce. Židy nikde nechtěli. Proto chtěli zůstat v Německu a vybudovat zde židovské obce, instituce, organizace, tisk. Vznikající stát Izrael však byl proti tomu, protože chtěl posilovat své postavení přílivem Židů z diaspory. Nabízel všem domov. Pro mnohé bylo nepochopitelné, proč někteří Židé chtějí žít v zemi svých vrahů. Židovský světový kongres židovské organizace v Německu dokonce zakázal. Ovšem „úplný odchod Židů z Německa by znamenal nejen dodatečný úspěch Hitlera a jeho antisemitských pomahačů, kteří chtěli Německo zbavit Židů jejich vyvražděním, ale byl by to také nepřípustný pokus zapomenout na více než dvoutisícileté dějiny Židů v Německu. Bez nich by nebylo myslitelné moderní židovství, sionismus a stát Izrael“. (s. 98). Proto – podle P. S. (s. 197) – nelze omezovat židovství jen na holocaust a klezmer hudbu.
Naštěstí čelní politikové měli kladný vztah k německým Židům. Adenauer (CDU), po svém zvolení kancléřem v r. 1949, v rozmluvě se židovským žurnalistou Karlem Marxem (!) obhajoval nutnost materiálního odškodnění Židů v Německu a v Izraeli. A tak byla v září 1952 uzavřena Lucemburská dohoda (o odškodnění ve výši tří miliard marek). Když později – zvláště v r. 2000 – neonacisté hanobili židovské hřbitovy, pokoušeli se zapálit synagogy a útočili na Židy, vyzval kancléř Schröder (SPD) k „povstání (vzpouře) slušných lidí“ proti neonacistům.
Zajímavě se autor vyjadřuje ke kolektivní vině, kolektivnímu studu a kolektivní odpovědnosti (s. 35–36) a ke vztahu německých Židů a ostatních Němců. Za přečtení zde stojí jeho projev 9. 11. 2000 v Berlíně ke shromáždění 300 tisíc lidí (mluvil i prezident Rau) (s. 200–202) a jeho projev na přísaze vojáků Bundeswehru v r. 2001 (s. 213–215).
Jako červená niť se celou knihou táhne otázka /Jsou němečtí židé/ Opět doma? Aby se tak cítili, to záleželo na čelných politicích, na aktivitě nejširší demokratické veřejnosti a i na německých Židech samých, aby všichni pokračovali v úsilí o „demokracii pro všechny“.
Kniha je vybavena předmluvami P.„S. a prezidentky Ústřední rady Židů v„Německu Ch.„Knoblochové, jež převzala tento nejvyšší židovský úřad po Spiegelově smrti. Úvodní slovo připojil také evangelický farář a spisovatel J.„Šimsa. Závěr napsala E.„Dobšíková. Spolu se synem Pavlem přeložili obě knihy.
Druhou knihou je kniha Jaroslava Mezníka (1928–2008) Můj život za vlády komunistů (Brno 2005. 329 s.), v níž autor – historik líčí svůj život v letech 1948 až 1991/92.
Ač buržoazního původu (otec v roce 1941 zemský prezident Moravy, zatčený v témže roce gestapem, unikl jim v Kouničkách sebevraždou, matka majitelka několika činžáků), dostal v r. 1948 kladný posudek z gymnázia, protože jej s ním projednal člen akčního výboru. Proklouzl – po „vítězném únoru“ – i na brněnskou Filozofickou fakultu: „Kdybych byl na vysokou školu přijat před r. 1948, nejsem si jist, zda bych prošel prověrkami studentů, k nimž došlo na podzim l948 a na počátku r. l949. Kdybych se hlásil na VŠ v letech 1949–195l, sotva bych se na ni dostal. (‚kádrový případ‘).“
Založil skupinu Socialistické podzemní hnutí – psali protikomunistické nápisy, vyráběli plakátky „Masaryk – ne Lenin!“, „Nezapomeňte na smrt Jana Masaryka!“ Na vojně sloužil u TP (Technických praporů) jako havíř. Zpívali sokolskou píseň „shodit svoje okovy“. Kritizoval neregulérnost voleb. Na otázku po 21. srpnu prověrkové komisi odpověděl, že byl překvapen – víc z něho nedostali. V létě 1968 stihl dosáhnout na titul docenta. Vyhozen pak z Historického ústavu ČSAV měl nastoupit 31. 1. 1972 do Státní vědecké knihovny, ale místo toho byl zatčen. Při prohlídce v jeho pracovně našli jednu samizdatovou písemnost a gramofonovou desku s textem P. Tigrida. Jako spoluautor „Malého akčního programu čs. hnutí za demokratický socialismus s obnovou demokracie“ byl obviněn z podvracení republiky a odsouzen na tři a půl roku. Na Borech podpořil Šabatův dopis Husákovi a stal se spoluautorem poselství politických vězňů na Borech mezinárodnímu mírovému kongresu v Moskvě. Poselství napsané na cigaretovém papíru a zabalené do staniolu Z. Vašíček propašoval při návštěvě své manželky polibkem do jejích úst. V Moskvě je přečetla jedna Švýcarka. Vyvolalo to velký rozruch, ale ministr B. Kučera tam prohlásil, že u nás žádní političtí vězni nejsou.
Odseděl si celkem dva roky, deset měsíců a 24 dní. Ač jeho dcera měla právo jako absolutní jedničkářka dostat se na střední školu bez přijímaček, ředitelka ZŠ‑komunistka zařídila u ní dvojku z matematiky, aby se na SŠ nedostala. Sám J. Mezník mohl pracovat jen jako pomocný dělník v Transportě Brno, vyrábějící výtahy. Když byl navržen jako jeden z nejlepších pracovníků na ocenění, oceněn nebyl, ba naopak vyloučen z ROH, protože se zjistilo, že podepsal Chartu 77. Spolu s jinými odeslal protest proti Šabatovu zatčení Socialistické internacionále, která zakročila u naší vlády. Snažil se ve volnu nadále pracovat jako historik. „Pokryvače“ mu dělal F. Matějek a Mezníkova druhá žena, historička a archivářka Irena Hrabětová. Většina jeho studií z osmdesátých let však vyšla v samizdatových sbornících. V r. 1988 založil s jinými Masarykovu společnost. Přihlášky do ní formulovali opatrně: „Souhlasím se snahou o založení Masarykovy společnosti. Bude‑li Společnost založena a úředně povolena, rád se přihlásím.“
Po brutálním zásahu policie proti studentům 17. listopadu 1989 v Praze herec F. Derfler odvezl Mezníka a Šabatu k jazykovědcům manželům Jelínkovým, kde dali dohromady a rozmnožili provolání k brněnskému obyvatelstvu. V únoru 1990 se Mezník stal opět vědeckým pracovníkem Historického ústavu ČSAV a navíc poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění. Svou knihu vzpomínek končí slovy: „Pro mne bylo nejdůležitější, že se zhroutil po více než 41 letech komunistický režim.“
Mezníkovy vzpomínky jsou ovšem mnohem bohatší než jsem zde mohl ukázat. Obsahují například podrobný popis práce v dolech, jeho putování po archivech, chytré způsoby konspirační práce, Mezníkovy polemiky – např. k dokumentu Charty „Právo na dějiny“ – atd. Nepostrádají ani humor (předvolání jeho ženy Ireny na StB, nebo předvolání historika F. Šmahela, anebo výzva faráře Šimsy Stbákům v Lelekovicích, že jim Dr. Mezník udělá odbornou přednášku, když „se tak zajímají“ o vykopávky, atd.). Ocenit třeba nejen celé zajímavé vzpomínky důsledného antikomunisty, ale mj. i to, že poctivě prohlašuje, zač se i stydíval (že se dal zaplést Stbáky do většího hovoru, nebo někdy v něčem byl nucen ustoupit).
Prof. PhDr. J. Mezník, CSc. zemřel 28. 11. 2008. Rozloučení s ním se konalo 5. 12. 2008.
Mohlo by vás z této kategorie také zajímat
- Non omnis moriar (František Všetička)
- Poslední z Bermudského trojúhelníku (František Všetička)
- Vzpomínka na prof. Stanislava Žažu (Ivo Pospíšil)
- Odešel polonista, slavista a dobrý člověk Jarmil Pelikán (Ivo Pospíšil)
- Vzpomínka na Janusze Korczaka (Markéta Páralová Tardy)