Ivo Pospíšil

„Nejdůležitější je sebehodnocení“ – řekl mi z dnešního hlediska, kdy se v sebehodnoceních přímo topíme – trochu konvenčně Daniil Granin (1919–2017) v březnu 1990. Dne 4. července 2017 tento ruský/sovětský spisovatel (vlastním jménem German) ve věku 98 let zemřel. Zmínku o jeho smrti zaznamenaly Lidové noviny. Nebudeme spisovatele hodnotit podle jeho vnějších znaků, tedy nakolik byl vůči sovětskému režimu loajální a nakolik opoziční (jistě by se to nehodilo ani u mnohých našich uměleckých celebrit), jakým stranickým a státním funkcionářem byl nebo jak se vyjadřoval k intervenci pěti států Varšavské smlouvy v bývalém Československu – byl členem KSSS a velkým spisovatelským funkcionářem, poslancem, nositelem sovětských řádů, ale to byl v té zemi i jinde kdekdo a mohou se za to odsuzovat, např. i někdejší antilukašenkovský emigrant Vasiľ Bykav (1924–2003), u nás nejpřekládanější běloruský spisovatel. Granin dostával vyznamenání, svévolně si upravil životopis, jak zjistili ruští badatelé, ale to je u spisovatelů, ale i u jiných, dost běžné. Granin byl hlavně spisovatel, který se k své profesi propracoval vlastní pílí; rozhodně bych nechtěl prorokovat, co z jeho tvorby přežilo nebo přežije – je to však určitě solidní svědectví své doby s mnoha přesahy – možná se k tomu všemu budeme někdy zase vracet, a to nejen z důvodů uměleckých, má to cenu dokumentu, ale i varování. Byl u nás jedním z nejpřekládanějších ruských/sovětských autorů, zajímavé jsou i jeho poslední věci, z jeho díla zůstane asi více, než si je dnešní český intelektuál ochoten připustit, ale to bychom ho museli více číst a nespoléhat se na současnou mainstreamovou českou recepci ruské literatury, kterou určují 1–2 lidé. Jak uvedeno, Granin si ve svém životopise leccos přibarvil, jeho válečná líčení nejsou autobiografická, jak se myslelo; byl sice za války v armádě, ale většinou v zápolí, sám to pozdě, ale přece, přiznal. Jeho narození a život do roku 1941 je také značně zamlžen, jako rodiště dokonce uvedl fiktivní město, takže fabulátorem, jak vidno, se stal mnohem dříve, než vyšla jeho prvotina. Když pomineme jeho pokusy zcela učednické, zjistíme, že impulsem pro Granina, jakož i pro řadu jeho takřka generačních druhů, jako byli Grigorij Baklanov (1923–2009), Jurij Bondarev (1924, 93 let), Vasiľ Bykav, ale také nedávno zesnulý Jevgenij Jevtušenko (narodil se roku 1932 ve stanici Zima na Sibiři, zemřel v roce 2017 v olejářském městě Tulsa ve státě Oklahoma; jako by se v těch dvou údajích zračila celá jeho křiklavě rozporná životní dráha) nebo Robert Rožděstvenskij (1932–1994), bylo odsouzení Stalinovy diktatury, 20. sjezd KSSS a tajný Chruščovův projev, jenž vyvolal lavinu společenské kritiky. Granin tehdy píše román Průkopníci (Iskateli, 1954, tedy Hledači) a dobově hojně kritizovaný Vlastní názor (Sobstvennoje mnenije, 1956). Povinnou četbou rusistů přelomu 60. a 70. let minulého století byl jeho román Letím do bouřky (Idu na grozu, 1962), přeložen do češtiny byl i jeho román Po svatbě (Posle svaďby, 1958). Dalo by se říci, že Granin byl spolu s Bondarevem, Baklanovem a Bykavem jedním z nejpřekládanějších rusky píšících sovětských prozaiků. Granin se držel v podstatě jednoho širokého tématu, a to osudů tvůrčího myšlení v nepřejícné společnosti: nejprve sleduje mladé lidi, kteří narážejí na odpor okolí, a potom na tragické životní osudy vědců: tím vlastně explicitně vyložil – aniž to asi chtěl – některé z příčin zániku jeho šestiny světa podobně, jako to ukázali ve své Zvláštní zprávě č. 4, vydané u nás až roku 1990 Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Přesto věřil, že se jeho země zmítaná krizí katastrojky nerozpadne. V tom ho však jeho intuice zklamala. Svou „státotvornost“ ukázal Granin i v kritických románech Zubr (1987), pouštěl se i na tenký led citlivých problémů minulosti (Krásná Uta, 1970; Jmenovec, Odnofamilec, 1975) – v podstatě vše důležité máme z Granina do roku 1989 i česky. Poslední vydaný český Granin je z roku 1989 (soubor povídek Dávné stopy nekončí) z jeho tvorby po roce 1990 už nebylo vydáno nic. Granin byl jistě sovětským spisovatelem v plném významu tohoto sousloví, byl prominentem, cestoval volně po celém světě, i když jistě méně než Jevtušenko, a psal o tom. Řadu textů věnoval práci spisovatele, jeho eseje Posvátný dar nebo Třináct schůdků, Dvě tváře pojednávající o F. M. Dostojevském, A. S. Puškinovi a F. V. Bulgarinovi, později i o L. N. Tolstém patří k tomu nejlepšímu. Svůj spisovatelský vývoj spojil s Leningradem/Sankt-Petěrburgem. Cenné jsou i jeho memoáry Vrtochy mé paměti (Pričudy mojej pamjati, 2009) a Všechno trochu jinak (Vsjo bylo ne sovsem tak, 2010), romány Útěk do Ruska (Begstvo v Rossiju, 1994), Můj poručík (Moj lejtěnant, 2011) a Spiknutí (Zagovor, 2012). Téma tvůrčí práce vrcholí v jeho novele Přerušená stopa (Oborvannyj sled, 2000). Snad stojí za zmínku i to, že jako pětadevadesátiletý promluvil v německém Bundestagu o německo-sovětské válce a blokádě Leningradu. O tom měl vypovídat plné právo: je spoluautorem Blokádních deníků s běloruským prozaikem a dokumentaristou Alěsem Adamovičem (1927–1994). Byl i sovětským politikem, poslancem, funkcionářem Svazu sovětských spisovatelů, nositelem vyznamenání sovětských, ale i ruských od Jelcina a Putina i řádu církevního, před rokem 1990 mu vycházely Sebrané spisy. Charakterizoval jsem jeho tvorbu v řadě recenzí a pojednání roztroušených na stránkách tehdejších československých novin a literárních časopisů,¹ později částečně soustředěných ve svazku textů Spálená křídla.² Vyzvedl jsem tehdy i nyní to, co ho podle mého názoru přežije, neboť i když se to dnešním novinářům třeba nezdá, určité obsahy a postupy mohou najít své čtenáře i kdykoli v budoucnu: nezávislost lidského rozumu a spojení beletrie, literatury faktu, krásy a intelektu; z toho všeho je také patrné, do jakých souvislostí jsem jeho tvorbu kladl. V polodokumentární polobeletristické tvorbě jsou nejzdařilejší eseje o spisovatelích, v ryze uměleckých textech spíše střední epika, delší povídky a novely, jako jsou Neznámý a Stopa ještě nezmizela.

Materiály z jeho návštěvy Brna, včetně mého rozhovoru s ním v prostorách Muzea města Brna na brněnském hradě Špilberku, kam mě pozval tehdejší ředitel Dušan Uhlíř, v březnu 1990, kdy přijel, jak řekl, za svým přítelem Alexandrem Dubčekem, ukazují Granina jako přemýšlivého, sebereflektujícího muže, tehdy ještě plného naděje. Od té doby uteklo mnoho vody a stav našeho světa Granin ještě stačil na konci života zahlédnout a dokonce zčásti i umělecky reflektovat (viz náš tehdejší rozhovor a další texty: „Nejdůležitější je sebehodnocení“ – říká Daniil Granin. Rovnost 27. 3. 1990, s. 5; Člověk chce milovat. Brněnský večerník 19. 3. 1990, s. 3; Daniil Granin v Brně. Rovnost 17.3.1990, s. 3.)