Bratři Trubečtí v soukolí války a revoluce

Dana Ferenčáková

Starší Nikolaj se narodil otci Sergeji Nikolajeviči Trubeckému a jeho manželce Praskovje, rozené Obolenské, v roce 1890 v Moskvě. Rodina se řadila k vysoké ruské šlechtě. Mladší bratr Vladimír spatřil světlo světa o dva roky později. Rodina tehdy žila v Moskvě, neboť otec působil jako vědecký pracovník a rektor Moskevské univerzity. Oba sourozenci prokazovali od dětství všestranné nadání. Starší chlapec se zajímal o přírodu, zeměpis a jazyky, mladší projevoval umělecké nadání a tíhl k povolání spisovatele.

Žádnému z nich nebylo souzeno, aby poklidně dožil stáří v rodných místech. Staršího bratra Nikolaje Sergejeviče Trubeckého (1890–1938) dostihla hrozba druhé světové války ve Vídni, kde zemřel na infarkt po výslechu gestapem. Mladší Vladimír Sergejevič Trubeckoj (1892–1937) se stal obětí represí v sovětském Rusku, byl vypovězen spolu s dcerou na 5 let do vyhnanství ve východouzbeckém Andižanu, zatčen v červenci 1937 a v říjnu téhož roku spolu s dcerou zastřelen.

Jaké prokletí viselo nad touto rodinou po narození obou bratrů, do jakého nelidského soukolí byl vpleten jejich osud, že z něj nebylo úniku? A existuje snad spojení mezi nimi a tehdejším Československem? Co byla Ruská pomocná akce, organizovaná v Praze na pomoc uprchlíkům z Ruska? A konečně – jakými nitkami byly tyto události propojeny se stopami, zaznamenanými pamětníky na filosofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity?

Ještě do roku 1950 viselo na chodbě brněnské filosofické fakulty u katedry bohemistiky několik portrétů významných jazykovědců, mezi nimi například fotografie Bohuslava Havránka, Romana Jakobsona anebo Leontije Kopeckého. Je téměř jisté, že v průběhu padesátých let tato galerie portrétů zmizela. Anebo snad paměť klame? Komu vadily a proč se tak stalo?

Nikolaj Trubeckoj projevil už v raném mládí tak výrazné nadání, že už v patnácti letech mu byla zveřejněna první studie o finské písni ve vědeckém časopise. Po gymnáziu postoupil na moskevskou univerzitu a v r.1912 tam zakončil studium srovnávací jazykovědy a kulturologie. Zajímavou stáž na univerzitě v Lipsku mu překazila první světová válka. V r. 1914 se vrátil do Moskvy, absolvoval magisterské zkoušky a zůstal na univerzitě jako privátní docent. Revoluce v r. 1917 ho zastihla v Kislovodsku. Jelikož do centrálního Ruska byl návrat nebezpečný, rozhodl se zůstat na univerzitě v Rostově na Donu, kde přednášel v r. 1918. Po dobytí Rostova Rudou armádou však v roce 1920 emigroval do Bulharska, krátce vyučoval na univerzitě v Sofii a odtud pak přešel v r. 1923 do Vídně. Na tamní univerzitě přednášel slovanské jazyky a literaturu až do r. 1938. V té době se sblížil s jazykovědci v Praze a stal se v r. 1926 spoluzakladatelem Pražského lingvistického kroužku. Vedle něj působili v kroužku, anebo o něj projevovali zájem, další ruští vědci, například Roman Jakobson, Leontij Kopeckij a Petr Savickij. Z českých lingvistů je nutno zmínit alespoň Jana Mukařovského, Bohuslava Havránka anebo anglistu Viléma Mathesia.

Pražské prostředí bylo Nikolaji Trubeckému blízké. Už v roce 1925 vydal článek Dědictví Čingischána, podle něhož je SSSR pokračovatelem státu vytvořeného Mongoly. Trubeckoj byl zastáncem teorie, podle níž indoevropské jazyky nevznikly ze společného prazákladu, ale smíšením odlišných jazyků obyvatel žijících na témže území. Tentýž názor obhajoval i v článku K problematice ruského sebepoznání, přičemž sdílel myšlenky Romana Jakobsona, že soužití různých národů vedlo nakonec ke vzniku euroasijského jazykového společenství. Nová skupina jazykovědců byla známá jako skupina strukturalistů, mezi nimiž panovala shoda ohledně zkoumání jazykových procesů v jejich celistvosti především jako strukturálního jevu. Místo historické perspektivy zdůrazňovali strukturalisté synchronní stránku procesu. Nikolaj Trubeckoj přispěl k této teorii pojednáním Nová kniha o indoevropské pravlasti, vydaným v r. 1937.

Článek Nikolaje Trubeckého O rasizmu k němu obrátil pozornost nacistů. Když byla Vídeň v roce 1938 obsazena nacistickým Německem, vysloužil si udání kvůli článku „Myšlenky o indoevropské problematice“. Po vyšetřování na gestapu a po zkonfiskování rukopisů jeho srdce selhalo a zemřel ve Vídni předčasně v 48 letech.

Pražský lingvistický kroužek byl vtažen také do diskuse o euroasijství. Toto hnutí se ustavilo v r. 1921 v Sofii vydáním sborníku Východisko je na východě (Исход к востоку), na němž se podíleli čtyři mladí ruští emigranti: kromě Nikolaje Trubeckého také hudební vědec a literární kritik Petr Petrovič Suvčinskij, dále ekonom a geograf Petr Nikolajevič Savickij a konečně historik a religionista Georgij Vasiljevič Florovskij. N. S. Trubeckoj také pravidelně přispíval i do dalších euroasijských ročenek. Euroasijská skupina posléze přenesla svoji činnost do Prahy v souvislosti s Ruskou pomocnou akcí organizovanou v Československu.

O bezprizorní ruské studenty v ČSR s velkým porozuměním pečovala liberálně orientovaná pedagožka Adelaida Vladimirovna Žekulina, která tím také pomáhala svému vlastnímu synovi. Za nejdůležitější považovala to, aby tito schopní mladí lidé ukončili své vzdělání vysokoškolským diplomem. Čeští organizátoři Ruské pomocné akce se na ni s důvěrou obraceli, protože prostřednictvím svého syna Nikolaje Sergejeviče Žekulina byla dobře obeznámená s prostředím ruských studentů.

Tito mladí lidé po příjezdu do Československa především absolvovali ruské gymnázium v Moravské Třebové. Tam vyučoval ruštinu i Platon Vasiljevič Kopeckij, bratr spoluzakladatele Pražského lingvistického kroužku a autora rusko-českého slovníku Leontije Vasiljeviče Kopeckého.

Skupina „euroazijců“ věřila, že v důsledku navázání kontaktů s opozičními skupinami v SSSR se podaří ovlivnit ruskou veřejnost a vzbudit jejich kritický vztah k bolševikům. Sovětské orgány nebyly k této činnosti lhostejné. Posléze byl dán podnět k zorganizování kontrarozvědné operace GPU. Pomocí falešných špionů, předstírajících příslušnost k tajné antibolševické organizaci, měli být vyprovokováni a posléze odhaleni zahraniční i domácí ilegální protisovětští aktivisté. Provokační akce nesla název „Trust“ (Трест). Zvláště podezřelými se jevili ti, kteří původně jako bělogvardějci bojovali proti Rudé armádě, čímž byli známí například bratři Leontij a Platon Kopečtí. Po osvobození Prahy v květnu 1945 byl Platon Kopeckij zatčen SMERŠem a odvlečen do gulagu pod Norilskem. Jen díky tomu, že se o jeho záchranu zasadil jeho bratr Leontij, byl Platon v roce 1947 propuštěn a mohl se vrátit k rodině do Československa.

Podobně se SMERŠ zachoval k Petru Nikolajeviči Savickému. V centrálním archivu Federální bezpečnostní služby je uložen záznam o výslechu Petra Savického ze dne 27. 8. 1945 v Moskvě, kam byl odvlečen z Československa stejně jako Platon Kopeckij. Ze záznamu z tohoto vyšetřování jsou známá jména G. N. Mukalova a V. I. Aničkova jako osob, které byly uvězněny a zastřeleny v souvislosti s touto kauzou.

Ještě v prosinci roku 1930 v osobním dopise P. N. Savickému Nikolaj Trubeckoj napsal: „Projevili jsme se jako velkolepí diagnostici, nebyli jsme špatní proroci, ale ukázalo se, že jsme špatní ideologové… Naše předpovědi se uskutečnily, ale mají hrůzostrašnou podobu. Předpověděli jsme vznik nové euroasijské kultury. Teď tedy fakticky existuje, ale projevuje se jako noční můra a my se jí děsíme. Přitom nás přivádí k úžasu zejména její opovržení tradicemi evropské kultury (například její vztah k vědě).“

Bratr Nikolaje – Vladimír Trubeckoj – prožíval válečné a meziválečné události jinak. Poté, co přešel od námořnictva do kyrysnického gardového pluku, seznámil se s Jelizavetou Golicynovou a zamiloval se do ní. V r. 1912 se konala svatba a manželé měli postupně 8 dětí. Za první světové války sloužil Vladimír Trubeckoj pod generálem Alexejem Brusilovem ve štábu jihozápadní fronty, a nakonec velel motorizované jednotce. V r. 1920 byl povolán do Rudé armády a sloužil v Orlu. Své zážitky dokázal barvitě popisovat a zejména jeho lovecké povídky, vydávané pod pseudonymem V. Vetov, získávaly oblibu. Jeho kroky na literárním poli povzbuzoval Michail Prišvin, s nímž Vladimíra Trubeckého sblížila vášeň pro lov. Povídka Drahocenná kavka (Драгоценная галка) vyšla ve čtvrtém čísle časopisu Všesvětový slídič (Всемирный следопыт) v roce 1927. Tento časopis však byl zakázán v r. 1932 kvůli „nežádoucímu dobrodružnému zaměření“. Poté následovaly represe navazující na vykonstruované procesy, související s „euroasijským hnutím“. Zejména rodinná příbuznost mezi těmi, kdo žili v zahraničí, a těmi, kdo žili v SSSR, byla velmi podezřelá. Vladimír Trubeckoj jako bratr Nikolaje, který byl znám svými „euroasijskými teoriemi“, byl tedy jedním z prvních, kdo byli postiženi represemi v „kauze slavistů“ (Дело славистов).

V r. 1934 byla rodina Vladimíra Trubeckého vypovězena na 5 let do Uzbekistánu, poté v červenci 1937 byl zatčen jak otec, tak jeho tři nejstarší děti a ještě v tomtéž roce v říjnu byli Vladimír Trubeckoj i jeho dcera Varvara zastřeleni. Pronásledování se neubránili ani další členové rodiny. K posmrtné rehabilitaci došlo teprve v r. 1964. Časopis Naše dědictví (Наше наследие) začal v r. 1991 vydávat Trubeckého povídky Zápisky kyrysníka (Записки кирасира), které se jako zázrakem zachovaly nehledě na policejní razii.

„Kauza slavistů“ byla zosnována jako akce postihující nejrůznější představitele inteligence hlavně z Leningradu a z Moskvy. Už v roce 1925 napsal ekonom a geograf Petr Nikolajevič Savickij dopis Nikolaji Trubeckému, v němž se zmiňoval o tom, že euroasijská teorie zásadně odporuje teoriím bolševiků. „Konečný výsledek revoluce, provedené komunisty, euroazijci považují za chybný a za nezbytnost považují odstranění těchto důsledků.“ Ruská tajná policie se pochopitelně vynasnažila o likvidaci takto smýšlejících lidí a postupně bylo obvinění rozšířeno přibližně na sedmdesát osob. Trestní stíhání probíhalo v letech 1933 až 1934. Ve vězení se ocitli kromě spisovatele V. S. Trubeckého také akademici M. N. Speranskij, folklorista a byzantinista, V. N. Peretc, filolog a literární historik, korespondenti Akademie věd N. N. Durnovo, lingvista, G. A. Iljinskij, filolog a historik, A. M. Seliščev, slavista. Kauzou byli postiženi i další významní vědci – například jazykovědec V. V. Vinogradov, chemik G. A. Razuvajev, antropolog G. A. Bonč-Osmolovskij a tajemník ústavu slavistiky V. N. Korabljov. Kromě toho byly shromažďovány důkazy proti dalším vědeckým pracovníkům. Stíháni byli především jazykovědci z ústavu slavistiky a pracovníci Ruského muzea a Ermitáže. Ústav slavistiky byl uzavřen a jeho činnost mohla být obnovena až po válce.

Důležité bylo, že podle představ tajné policie byla tato skupina napojena na zahraniční iniciátory, mezi nimiž měl sehrát důležitou roli Pražský lingvistický kroužek – a tedy Nikolaj Sergejevič Trubeckoj, Roman Osipovič Jakobson a další. Údajní nacionalisté byli obviňováni z přípravy diverzních akcí a atentátu na Molotova. K prvním rehabilitacím došlo teprve po 20. sjezdu KSSS konaném v r. 1956. Postupně pak probíhaly až do devadesátých let.

Po diskusi o jazykovědě v r. 1950, v níž vystoupil i J. V. Stalin a v níž V. V. Vinogradov dal najevo skeptický názor na strukturalismus, se tento lingvista postupně stal vůdčí osobností ruské jazykovědy nehledě na předchozí represe. V moskevské Pravdě 20. 6. 1950 v článku O marxismu v jazykovědě J. V. Stalin dokonce přišel s tímto tvrzením: „Teorie míšení jazyků nemůže přinést sovětské jazykovědě nic významného... S ruským jazykem se mísily jazyky jiných národů a ruský jazyk vždy vítězil…“

V padesátých letech tedy „strukturalismus“ patřil i v ČSR k zapovězeným anebo snad „zapomenutým“ směrům bádání a ti, kteří ho shledávali podnětným, se ho museli zříci. Jan Mukařovský napsal stať „Ke kritice strukturalismu v naší literární vědě“ v r. 1951 a nic již nebránilo tomu, aby mohl nerušeně působit jako řádný profesor a také rektor Karlovy univerzity. V těchto funkcích setrval od roku 1948 do roku 1954. V letech 1951 až 1962 byl navíc ředitelem Ústavu pro českou literaturu Akademie věd.

Do Brna dolehla tato vlna nebezpečné kajícnosti „za prohřešky mládí“ již s mnohem menší intenzitou. Filosofická fakulta brněnské univerzity byla od r. 1928 do r. 1940 a ještě i v roce 1945 působištěm profesora a později děkana Bohuslava Havránka jako dalšího ze zakladatelů Pražského lingvistického kroužku. V padesátých letech spolu s jeho portrétem zmizela ze stěn filosofické fakulty také fotografie Romana Osipoviče Jakobsona jako dalšího souputníka této skupiny. Tento ruský jazykovědec se usídlil v Brně v r. 1931 a od r. 1933 do r. 1939 vyučoval lingvistiku na Masarykově univerzitě. Věnoval se kromě jiného fonologii a teorii verše. Na začátku války však emigroval přes Dánsko a Skandinávii do USA, kde se usadil také jeho bratr Sergej Osipovič Jakobson jako ředitel knihovny slavistiky Kongresu USA. Roman Osipovič Jakobson působil jako lingvista na Columbia University i na Harvardské univerzitě. Byl také jedním ze zakladatelů lingvistického kroužku v New Yorku a redaktorem časopisu International Journal of Slavic Linguistics and Poetics. Po úmrtí filosofa Jana Patočky v r. 1977 o něm napsal vřelý nekrolog s vědomím toho, že Patočka statečně vzdoroval režimu jako jeden z mluvčích Charty 77. V roce 1968 brněnská univerzita ocenila práci Romana Jakobsona čestným doktorátem a v r. 1991 mu byl posmrtně udělen řád Tomáše Garrigua Masaryka druhého stupně. K šedesátému výročí jeho příchodu na brněnskou univerzitu se ve dnech 9.–11. září 1993 konala vědecká konference, kde o Jakobsonovi přednesl úvodní projev Thomas Winner.

Literatura

ALPATOV V. M. Moskva lingvisticheskaja. Moskva: Izdatelstvo Instituta Inostrannych. 2001.

ASHNIN, F. D. – ALPATOV V. M. Delo slavistov. 30-e gody. Moskva: Nasledie. 1994.

BABKA, L. – ZOLOTAREV, I. (eds). Russkaja akcija pomošči v Čechoslovakii: istorija, značenije, nasledije. Praga: Nacional'naja biblioteka Češskoj respubliki – Slavjanskaja biblioteka. 2012.

ČMEJRKOVÁ, S. Dvadcať let Romana Jakobsona v Čechoslovakii. In: Rossica. 1996. Praha: Euroslavica, 1–9.

HOSKOVEC, T. Pražský lingvistický kroužek osmdesátiletý. Tvar 19. 2006, s. 12.

JAKOBSON, R. Moudrost starých Čechů. Komentované vydání. Praha: AV ČR. 2015.

Konference o R. O. Jakobsonovi „Poetika literárních žánrů ve světle estetiky a poetiky R.Jakobsona“. Universitas, revue MU. Č. 1. 1994.

MARKITANOV, M. Platon Vasiljevich Kopeckij. Livejournal. [6.5.2016].

POLITKOVSKAJA V. P. Vstupitel'naja stat'ja. In: TRUBECKOJ, V. S. Zapiski kirasira. Moskva: Rossija. 1991.

ROBINSON M. A. – PETROVSKIJ D. P. N. N. Durnovo i N. S. Trubeckoj – problémy evrazijstva v kontekste „děla slavistov“. Slavjanovedenie 4. 1992, s. 68–82.

SAVICKIJ, N. O některých méně známých pramenech tezí Pražského lingvistického kroužku. Slovo a slovesnost 3. 1991, s.196–198.

STALIN, J. V. O marxismu v jazykovědě. Slovo a slovesnost. Č. 2,3. 1950.

ŠOLTYS, O. Kulturní kontext Pražského lingvistického kroužku. Slovo a slovesnost 3. 1991, s.198–201.

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a – aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst – získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2019
  1. História a skúsenosť, pamäť a poznanie (Viera Žemberová)
1 | 2017
  1. Bratři Trubečtí v soukolí války a revoluce (Dana Ferenčáková)
  2. Důvěra a svoboda (Ivo Pospíšil)
1 | 2013
  1. Cizincem ve vlastní zemi: kéž by! (Ivo Pospíšil)
1 | 2012
  1. Hic sunt leones (Ivo Pospíšil)