Svatý Václav a kostel svatého Víta v Praze

O roku smrti knížete svatého Václava ve Staré Boleslavi je mezi českými i cizími historiky spor. Jako první uvádí rok 929 Kristiánova legenda a po něm a podle něho kronikář Kosmas. Palacký se držel názoru, že Václav byl zavražděn roku 935. Pekař naproti tomu dokazuje, že Kristiánův údaj o roku 929 je správný. V čem spočívá příčina této různosti?

Nejstarší václavské legendy, První staroslověnská legenda a latinská legenda o sv. Václavu „Crescente fide christiana“ („Když se šířila křesťanská víra“), jsou psány od pamětníků událostí a neudávají rok smrti knížete Václava. Zmiňují jen to, že Václav byl zavražděn 28. září v pondělí po neděli, na kterou připadl svátek sv. Kosmy a Damiána. Zde pak přicházejí v úvahu pouze dva roky: 929 nebo 935.

Pro rok 935 hovoří zpráva saského kronikáře Widukinda z druhé poloviny 10. století, který stručně v souvislosti s počátky vlády vévody saského, východofranckého krále a prvního císaře Svaté říše římské Oty I. Velikého (936) píše, že „v té době někdy Boleslav zabil svého bratra“. Rok 935 podporuje i Widukindův údaj, že Boleslav I. po čtrnáct let, tj. do roku 950 bojoval proti Otovi I., tudíž od svého nastoupení na podzim 935 do léta 950; z toho by plynulo, že Boleslav se ujal vlády po zavraždění Václava 28. září 935.

Naproti tomu tzv. Kristiánova legenda, skoro soudobý domácí pramen, udává rok Václavovy smrti 929. To podporuje skutečnost, že kníže Václav začal se stavbou kostela sv. Víta v Praze, který (tehdy rotunda) byl dokončen až za vlády Boleslava I. Dne 22. září 930 řezenský biskup Tuto kostel sv. Víta vysvětil. (Je možné, že biskup Tuto pověřil vysvěcením svatovítské rotundy svého generálního vikáře na českém území řezenské diecéze se sídlem v Praze Michaela, který byl biskupem v Řezně až v letech 942–972.) Brzy na to biskup Tuto zesnul dne 10. října 930. To vše potvrzuje, že kníže Václav byl zavražděn o rok dříve dne 28. září 929. O kostele se zmiňují také dvě dobové legendy z desátého století:

„Crescente fide christiana“ („Když se šířila křesťanská víra“), část 6. kapitoly:
…V tom čase si pak umínil zbudovat chrám Hospodinu. I tázal se skrze posly nábožného biskupa města Řezna, jménem Tutona, řka: „Otec můj zbudoval chrám Pánu Bohu, já pak s tvým svolením podobně si přeji založit kostel Pánu Bohu ke cti svatého Víta.“ Biskup Tuto pak rozepjal ruce své s díků činěním k Pánu a plesaje pravil: „Jděte a povězte synu mému blaženému Václavovi, řkouce: Již chrám tvůj stojí před Pánem překrásně vystavěný.“ A když mu to pověděli podle rozkazu biskupova, velice se zaradoval. A svolav všechen lid a s pomocí boží sám začav, podivuhodným řízením založil chrám ke cti svatého Víta. 1


Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu (VAŠICA, 1929) :
V témž čase muž Bohu milý, slib učiniv, rozhodl se v srdci svém, že vystaví chrám Bohu a vítěznému jeho vojínu a mučedníku Vítu. 2 I vypravil posly k řezenskému biskupu a řekl: „Otec můj zbudoval chrám svatému Jiří, a já chci s tvým svolením vystavět chrám Kristovu mučedníku, svatému Vítu.“ Když to uslyšel biskup Tuto, pozvedl ruce své k nebi k Bohu, a vzdávaje díky Kristu, řekl: „Jděte a rcete blaženému synu Václavovi: Jak jsi se rozhodl, tak již chrám tvůj stojí v nebesích před Bohem vystavěn.“
Když Václav uslyšel tento vzkaz od biskupa, opatřil dělníky a sám začal nosit na svých ramenou vápno a svýma rukama položil základ i skončil. I pozval řečeného biskupa, a ten vysvětil chrám na jméno svatého Víta.

Literatura

CIBULKA, J. Václavova rotunda sv. Víta. In: Svatováclavský sborník I. Praha: Národní výbor pro oslavu Svatováclavského tisíciletí 1934, s. 344–348.

DOSKOČIL, K. Manželství svatého knížete Václava a úcta svatojimramská. Český časopis historický 1941, roč. 46, s. 201–235.

VAŠICA, J. Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu. In: Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. Praha: Česká akademie věd a umění, 1929, s. 71–83.

PhDr. Jan Osolsobě absolvoval v roce 1984 studium českého jazyka, literatury a dějepisu na Filozofické fakultě v Brně. V roce 2008 s manželkou Mgr. Janou Osolsobě, Ph. D., napsali knihu Staroslověnské a latinské kořeny naší literatury. Autor se věnuje období našeho raného středověku.

Kontakt: kulturni.dedictvi@seznam.cz


[1] „Václav […] založil chrám ke cti svatého Víta.“ České země od roku 895 patřily pod církevní správu bavorského Řezna. A bylo by velmi přirozené, kdyby na svou dobu impozantní chrám, který kníže Václav budoval v Praze, byl zasvěcen řezenskému patronu sv. Emmeramu (sv. Jimramovi). J. Cibulka (CIBULKA, 1934) zdůraznil závažnost této zprávy. Jak se mu zdá, měla skutečně věcný podklad potud, že se buď původně zamýšlelo zasvětit kostel sv. Jimramovi, nebo snad byla v svatovítském chrámu nějaká památka, buď světcovy ostatky, nebo oltář jemu zasvěcený, a podle nich byl pak svatovítský chrám nazýván také kostelem sv. Jimrama, tak jako byl nazýván později kostelem sv. Václava podle oltáře a hrobu Václavova. Také ta okolnost padá na váhu, že chrám sv. Víta byl posvěcen na den sv. Jimrama (22. září 930). Později se touto otázkou zabývá K. Doskočil (DOSKOČIL, 1941). Píše, že kostel stavěný Václavem ke cti sv. Jimrama byl po smrti knížete zasvěcen sv. Vítu; tyto obě skupiny textů prostě aktualizovaly jméno pražského chrámu uvedením jeho nového názvu. Doskočilův výklad, podepřený vylíčením svatojimramského kultu v Čechách, se zdá velmi pravděpodobný. Nicméně dobře informované domácí latinské legendy (Crescente fide a Kristián) přičítají zasvěcení pražského kostela sv. Vítu knížeti sv. Václavovi. Proto nejblíže pravdě bude asi výklad Cibulkův. Je také možné, že na místě dnešního chrámu sv. Víta byl původně pouze misijní (?) kostelík sv. Jimrama, pravděpodobně dřevěný.

[2] „Rozhodl se v srdci svém, že vystaví chrám […] mučedníku Vítu.“ Pravděpodobně se však s novou orientací českého státu na Sasko, která charakterizuje Václavovu dobu a jež zatlačovala do pozadí starší politickou orientaci na Bavorsko, dostal také do pozadí sv. Jimram, aby přenechal místo sv. Vítovi, který se potom vlastně stal českým národním patronem. Pozdější legenda z první poloviny 13. století „Oriente iam sole“ („Když vycházelo slunce křesťanství“) v 6. kapitole vypravuje, že Václav získal ostatky sv. Víta od samotného saského vévody a východofranckého krále Jindřicha I. Ptáčníka. Ostatkům sv. Víta se přičítala státotvorná moc. Věřilo se, že od té doby, kdy se Sasku podařilo získat ostatky sv. Víta, moc Sasů počala růst, takže prý skrze účinky těchto divotvorných ostatků se Sasko ze země poddanské stalo zemí svobodnou a z poplatného a závislého vévodství se stalo vládcem. Zdá se, že z tohoto hlediska se pohlíželo na ostatky sv. Víta také v Čechách.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2017
  1. Důvěra a svoboda (Ivo Pospíšil)
  2. Glosa o dějinné spravedlnosti (Ivo Pospíšil)
  3. Jak se nestát světovým (Ivo Pospíšil)
1 | 2013
  1. Cizincem ve vlastní zemi: kéž by! (Ivo Pospíšil)
2 | 2012
  1. Sloupek pláče a zapomnění (Ivo Pospíšil)