Markéta Poledníková

Po asi třiceti letech ukončilo své působení divadlo U Stolu, komorní sklepní scéna, která byla dlouhou dobu nedílnou součástí Centra experimentálního divadla (CED) spolu s divadlem Husa na provázku, HaDivadlem a Projektem CED. Ostatní zmíněné útvary nadále pokračují ve své činnosti a mnozí herci, ale také další externisté tak mohou navázat v podobném duchu právě na prknech těchto scén nebo také jinde. Přesto se nejen Brňanů může a musí hluboce dotknout konec jedné sklepní scény, která neopomenutelně obohacovala naši kulturu přibližně tolik let, kolik ještě ani není autorce této recenze, byť tedy s několikaletou přestávkou v devadesátých letech.

Vůdčí osobnost František Derfler založil divadlo na přelomu let 1988 a 1989 a byl po celou dobu také jeho uměleckým šéfem, režisérem mnohých her, ale chvílemi také třeba hercem. A byl to právě on, kdo rozhodl o ukončení divadla, které má na svém kontě okolo pěti desítek inscenací, ale také nespočet bluesových a básnických večerů („Blues u stolu“ a „Ale báseň je dar…“) a dalších akcí, zaměřených na poesii, na výtvarné umění atd.

Profilace divadla byla jedinečná a výrazná, možná výraznější než u všech výše zmíněných scén. Divadlo vzniklo s ideou zprostředkovat díla autorů zakázaných, samizdatových, undergroundových, tedy ta „podzemní“ sklepní scéna, v níž divadlo později sídlilo, byla příznačnou připomínkou této ideje, kterou však divadlo neopustilo ani po revoluci a ani v dalších letech. Nikoho tak nepřekvapí, že zpočátku muselo divadlo o svou působnost bojovat, fungovat pololegálně, bez stálé scény, a mnohdy také jen pro pár diváků v něčím bytě, podobně jako se mnohdy i to nejlepší vzdělání odehrávalo na tzv. bytových seminářích. (Rusové pro to mají krásné slovo „kvartirnik“, i když to byly spíše pololegální koncerty.) Jedním z prvních představení byla dramatizace Havlových Dopisů Olze, která snad byla počátkem hned dvou linií směřování divadla; Havlovy dopisy otevírají témata existence, jejího smyslu, a zároveň skrze Havla a jeho hry (konkrétně Audience, premiéra 7. 3. 2015) se otevírá prostor pro inscenace absurdních dramat západních autorů (E. Ionesco, S. Beckett, H. Pinter). To je tedy první linie, tou druhou je už zmiňovaný disent a underground – souhrnně také „podzemí“, ale také dramatizace autorů, které sice k českému undergroundu neřadíme, kteří však byli minulým režimem neméně (ba i více) zatracováni a utlačováni, kteří byli hlubocí a zdáli se být temnými a depresivními, spíše však byli nepochopeni a systematicky deprimováni.

Jednou z pozdních inscenací bylo vůbec první uvedení hry Magor (premiéra 23. 2. 2013, režie Ivo Krobot) Františky Jirousové, starší dcery básníka a gurua českého undergroundu I. M. Jirouse. Mladá filosofka (naše největší odbornice na Pierra Teilharda de Chardin) ve hře vzpomíná na poslední roky prožité s otcem, s nímž v dospělosti také bydlela – jakoby si vynahrazovala ta léta dětství, kdy svého tátu neměla doma, protože ten si odpykával trest za takzvané „výtržnictví“ v Mírově a ve Valdicích, odkud psal svým dcerám básně, vydané později jako Magor dětem. Právě z nich vybírá Františka Jirousová verše pro svou hru, ale také například z Labutích písní, jeho snad nejlepší sbírky. Texty Magora, mnohdy zhudebněné, se prolínají s úryvky z autorčina deníku, který si psala střídavě na věhlasném, byť dnes již o život bojujícím statku v Prostředním Vydří, střídavě v pražském bytě, pronajatém od „knížete“ (myslí se kníže Schwarzenberg). Autorka ukazuje komplikovanou povahu svého otce, je vidět, že vzpomíná s láskou, také však odhaluje něco ze svého „já“. Je to tedy trochu hra také o ní, když promýšlí „věčné“ otázky, na které bychom si všichni měli někdy zkusit odpovědět; když reflektuje filosofické traktáty, které přečetla, když rozjímá o přírodě, o práci, o pouti… Chvílemi se hra proměňuje v kabaret, Jan Kolařík coby Magor zpívá blues své ženě, Alžběta Filipová coby „Franti“ na chvíli supluje hlas jeho ženy, která mu odpovídá. Výraznější dějová linie chybí, některé motivy a stejně tak popěvky se opakují – Na Smíchově byl heaven – Ať jsem střízlivej, anebo se ztří-íískám – Franti, už jsem doma! – hra graduje, končí s koncem básníka, ale vůbec ne pateticky nebo dojímavě, snad ani ne smutně, spíše je ten konec plný naděje a divokosti, jako byl Magorův život, a exotiky, jakou je pro naši generaci mileniálů český underground. Vlastně je ten konec i vzrušující, protože nějak vycítíme, že konec nemusí být konec, a tak rozmýšlíme, kam pokračuje život po životě… Nelze si snad ani představit vhodnější divadlo, které by mělo uvést tuto hru, a naopak; nelze si představit příznačnější hru, která by ladila s repertoárem divadla U Stolu.

Ten repertoár obsahoval například také dramatizaci textu katolického básníka s tragickým osudem Jana Zahradníčka – dramatizaci básně Ježíškova košilka (premiéra 27. 11. 2013, režie a dramaturgie: Zoja Mikotová, František Derfler). Představení se hrálo pro děti po několik let vždy v předvánočním čase a na sklonku roku 2018 se zároveň stalo posledním odehraným kusem, s derniérou 23. prosince 2018 ve 14 hodin. Divadlo, ačkoliv nikdy dříve nehrálo pro dětského diváka, vědomě navazovalo textem Zahradníčka na linii Mácha – Zeyer – Durych – Čep – Deml.

Tematizace víry a Boha (a jeho ospravedlnění) je však příznačná také pro další hry, uváděné na prknech divadla. Připomeňme hru Jób (2016) nebo Šamhorodský proces (2008) E. Wiesela s podtitulem „Soud nad Bohem“, obě hry režíroval František Derfler. V této souvislosti snad můžeme vzpomenout také Dostojevského, který byl dokonce nejhranějším autorem tohoto divadla – podle jeho děl vznikly čtyři inscenace: Sen směšného člověka (2001), Legenda o Velkém inkvizitorovi (2009), Nežná (2011) a Nastasja Filippovna (2012). Kromě Dostojevského se objevila také jiná jména ruské klasiky: L. N. Tolstoj, A. P. Čechov, L. N. Andrejev. Nechybělo ani drama antické (Sofoklés, Aischylos), nechyběl věčný faustovský námět (Grabbe, Marlowe), nechyběly podivnosti nejpodivnější (Ladislava Klímy I obešel já polí pět…), tím vším se však ani zdaleka nevyčerpává svébytný repertoár, věnovaný povětšinou tomu, co bylo – mnohdy neprávem – na okraji. Ovšem nejen výběr látky vypovídá o divadle, ale především to, jak je látka podána. Divadlo U Stolu se nikdy nezaprodalo laciné zábavě, nikdy se nepodbízelo divákovi, přesto si k němu dokázalo najít cestu; ať už pro poctivě odvedenou práci a zvládnuté divadelnické řemeslo, nebo pro výbornou práci se slovem a také s emocemi, které kupodivu dnešnímu divadlu mnohdy chybí, a tak si jich diváci o to více cení.

Mgr. Markéta Poledníková – studentka oboru Filozofie a absolventka oboru Ruský jazyk a literatura na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Ráda čte českou a ruskou literaturu a cestuje na Ukrajinu.

Kontakt: 415780@mail.muni.cz