Ivo Pospíšil

Na jedné z konferencí Dialog kultur v Hradci Králové jsem vystoupil s referátem, jenž byl později publikován, o situaci zahraničních studentů na českých univerzitách a uvedl jsem jej známými „Našimi dvěma otázkami“. Zde se k počátku toho textu svým způsobem vracím jako k vhodnému úvodu k jiné, leč velmi podobné problematice.¹ Přiznám se, že jsem o Hubertu Gordonu Schauerovi slyšel poprvé až ve věku 15 let v souvislosti s referátem Milana Kundery na IV. Sjezdu československých spisovatelů roku 1967 a k onomu sjezdovému svazku vydanému potom zcela oficiálně v osudovém roce 1968 se dnes zvláště často vracím především proto, že názory tam vyslovené jsou různé, často protikladné, antagonistické, ale formulované s neobvyklou svobodou na dobu tehdejší, ale hlavně na dobu dnešní. Současně doba po nich následující, ať již tzv. normalizace, konsolidace nebo léta polistopadová, mnoho z toho odhalují v jejich skutečné podobě, verifikují často i skryté nebo dobově kamuflované úmysly a záměry: někdy je to rozkoš číst a přemýšlet o tom. Neboť svoboda slova, stejně jako demokracie, socialismus nebo totalitarismus, jsou slova tak všeobjímající, že už dávno ztratila své pevné obrysy. Svoboda slova může být zaručena zákonem, ale jinak už nikoli: v podstatě za vyslovení vlastního názoru se vždy platilo a platí a člověk za jeho vyslovení mohl a může být kdykoli svým způsobem potrestán.

Kolem Huberta Gordona Schauera (1862–1892), který umírá na tuberkulózu ve věku necelých třiceti let, rodáka z Litomyšle, spoluzakladatele české moderny, se kdysi rozpoutala diskuse týkající se jeho proslulého článku „Naše dvě otázky“: právě k tomu se v jiném gardu vrací i Milan Kundera a před ním řada dalších, i jeho oponent Jiří Hájek. V roce jeho vlastně dvojího jubilea 2012 se k němu vracejí i relativně mladí badatelé, i když v jejich statích se znovu objevuje to, co ve statích jejich předchůdců z 60. let 20. století: retušování historicky konkrétně ukotveného problému spočívajícího v pozici českého kulturního prostoru mezi Německem a Ruskem: přesně tato poloha – byť se to po roce 1989 nezdálo – znovu přichází jako trvalý problém národní a státní. Na rozdíl od svých předchůdců zapomněl však jeden z autorů jubilejních textů – jak je dnes dobrým mediálním zvykem – skloňovat české číslovky. Nerad bych se tu přikláněl k lacinému bonmotu, že naše dvě otázky právě tím byly tak trochu zodpovězeny. V „listě věnovaném veřejným otázkám“, jak zněl podtitul Času, jenž, jak známo, vycházel vždy 5. a 20. v měsíci, se 20. prosince 1886, tedy v jeho 1. ročníku, objevila uváděná krátká stať, jenž vzbudila takový rozruch již před uveřejněním v samotné redakci, o čemž svědčí Krátký redakční dovětek a také text T. G. M, jenž byl zprvu omylem pokládán za autora. Masarykův postoj k článku a jeho autorovi se ostatně měnil: i národní mýty mají svůj vývoj. Zatímco tehdy byl zcela věcný a racionálně kritický, jak bylo realistům vlastní, později v Čapkových Hovorech se – ovšem v jiné situaci – vyjadřoval o Schauerovi a jeho článku přehlíživě. Po roce 1918 se totiž zdálo, že otázky byly jasně zodpovězeny a tyto odpovědi geopoliticky zajištěny, i když sám Masaryk jistě nebyl jako člověk a vědec takovým optimistou, jakým jako prezident být musel. Proto se Schauer, český literární kritik, spisovatel a myslitel příznačně pocházející z německo-české rodiny, stále vrací. Jeden český badatel má ve svém autorském zásobníku o H. G. Schauerovi dokonce pěknou monografii a moc bych si přál, aby vyšla. Ty dvě otázky zněly: „Co jest úkolem našeho národa?“ a „Máme-li pak určitý cíl a můžeme-li ho dosíci?“² Autor dále pokračuje: „Otázek těch je řada a s nimi zase nové a nové, z nichž nejhlavnější zní: Jaká je naše národní existence? Jsme ve svém národním bytu skutečně tak zabezpečeni, jak by se na pohled zdálo? Ochraňuje nás pro budoucnost ten pětimilionový počet česky mluvícího obyvatelstva, ochraňuje nás naše inteligence, literatura a celý náš národní apparát před možným budoucím, byť sebe vzdálenějším a okamžitě pravdě nepodobnějším odnárodněním, resp. přenárodněním? Otázka ta není akademická, může se nenadále stát palčivou.“ A pokračuje více než jasnozřivě: „Jak pak, kdyby nepředvídaným shlukem okolností Rakousko ve své nynější podobě důkladně se změnilo, kdyby nás moře německé zúplna obklíčilo a zaplavilo? Jaké záruky máme proti podobné možnosti? Řeknou: ‚Toho Rusko nedopustí!‘ Ale kdo může říci, že Rusko jednou bude všemohoucím, že mu nebude počítati se všeobecnou nebo aspoň převážnou evropskou koalici proti sobě? Kdo ví, jak se ještě Rusko vytvoří, kdo může říci, že např. zvláštní rozkladný pochod, který v ruském státě se děje, stav věcí nepřivede tam, že říše carskou samodržností pevně spájená při změně vládního systému se nerozpadne v několik více či méně samostatných, přátelských nebo řevnivých celků? Důkazů toho v dějinách slovanských máme dosti, a proto idea ta nechť se nezdá absurdní. A potom: je Rusko skutečně ten přátelský stát, jsou Rusové skutečně oni naši bratři, kteří by nás ochotně zachraňovali za každou cenu? Vždyť by se mohlo státi, že by nás obětovali beze všeho kompromisu mezi sebou a Evropou (Germánstvem), že by nás zcela chladně obětovali za Halič, Balkán atd.! A což kdybychom zvláštním během událostí jim připadli, což kdyby nás, jako nyní Poláky, beze všeho ruštili, nebo jako nyní Bulhary zbavovali politické samostatnosti? Vím, že jsou lidé, kteří při pomyšlení tom jásají; ale jsou ještě také lidé, kteří by si rusifikace právě tak málo přáli jako germanisace, kterým jho bratrské je stejně protivné a snad i odpornější nežli cizí; lidé, kteří, když by již šlo o dilema: poněmčiti se či poruštiti, by nejdříve zcela chladnokrevně uvažovali, na které straně by jim z toho kynulo více kulturního zisku.“³ A pokračuje: „A zde jest uzel otázek, jež zní: je náš národní fond takový, aby bojovníkům v onom krajném případě poskytoval dostatečné mravní posily, aby jim vnukal úplné přesvědčení, že zachovají-li lid vlastnímu jeho jazyku, že jej tím zachovají i vlastnímu světu myšlenkovému, že by odcizení jazyku bylo skutečnou ethickou škodou, že tím zachovají typus, který v který v pantheonu člověčenstva zaujímá místo pevné, platné a samobytné? Zodpoví-li se ta otázka kladně, jsme zajištěni: naše intelligence bude míti domácí, postačující zdroj inspirace, a lid, národ dráhu sobě přiměřenou a zároveň s ideálním řádem světovým úplně souhlasící. Potom všeliké zevnější úsilí bude marné, aspoň velice obtížné; a Evropa naučíc se oceňovati naši bytosť, nepřipustí tak lehce její zničení…Zodpoví-li se však otázka ta ve smyslu opačném, pak Evropa nemá příčiny míti s námi sympatie a naši bojovníci shledají, že je zbytečno zabraňovati zasypávání potoku, který sám se v písku ztrácí…“⁴ Pozdější interpreti článku se zaujali jeho věčnou podstatou a zbavili ho tím jeho historicity.

Musíme tedy jako národ a stát vytvořit něco, co stojí za to uchovat. V případě, že toto úsilí bude pro nás příliš obtížné nebo nebudeme mít vůli nebo chuť je podstoupit, je lepší národa, státu i jazyka se vzdát. Ještě před časem by se každá tato otázka chápala – nehledě na to, jak o tom píše sám Schauer – jako akademická. Ostatně tak byl článek pochopen i tehdy, tedy jako něco fantastického, co spíše podlamuje národotvorné úsilí. Ještě docela nedávno bylo jejich kříšení zcela nepatřičné, natož oné druhé alternativy: Kundera to tehdy myslel spíše jako provokaci vedoucí k zvýšení úrovně české literatury, k její světovosti, tedy abychom si uvědomili svou odpovědnost vůči rozhodnutí předků vzhledem k světu: být Čechy, mluvit česky a mít svůj stát. Dnes – po řadě peripetií – se ukazuje, že jde o otázky neobyčejně časové, které jinými slovy vyjadřují i někteří dnešní publicisté. Jde o otázky dodnes neméně – řekl bych, že snad ještě více – delikátní než tehdy. Jakýkoli diskurs o národě, jazyku, státní samostatnosti jeví se jako archaický, zbytečný až nacionalistický a xenofobní – proto se o těchto dvou otázkách tak málo hovoří, tedy ze strachu, ať již ze znemožnění, nebo z jiných důvodů. Přitom situace masové migrace, již ve svém díle jasnozřivě předvídal v meziválečném období Nikolaj Berďajev, mění etnické hranice světa a také Evropy a časem nepochybně i hranice státní v rámci nějakého většího celku, když v Evropě v dohledné době nepředpokládám totální anulování národního státu jako takového.

V poslední době se problém národa a národního státu znovu dostává do centra pozornosti. Od 90. let minulého století se v souvislosti s globalizací a integračními snahami, zejména v Evropě, hodně mluvilo o tom, že národní státy jsou minulost, že hranice národních států zmizí (což se později fakticky částečně stalo), že budoucností Evropy jsou tzv. euroregiony. Problém hranic národních států byl tehdy v českých intelektuálních kruzích pokládán za přežitek minulosti, i když jen stěží komunistické s jejím internacionalismem a doktrínou omezené suverenity, jež znovu přichází do módy, spíše s národoveckými snahami liberální buržoazie 19. století. Příznačné byly v tomto smyslu trochu provokativní otázky jednoho českého intelektuála adresované jedné vědkyni z tzv. východní Evropy, jestli jsou pro ni důležité hranice jejího státu. Je pravda, že to, co minulé, nyní již odcházející generace považovaly za samozřejmé, je nyní znovu zpochybňováno (například vznik Československa byl omyl, stejně jako jeho republikánské zřízení). Spoléhá se tu v mnohém na mládež: ta většinou považuje kategorie národa a národního státu, včetně národního jazyka, za něco minulého, co třeba překonat. Tomu ostatně odpovídá i ústava České republiky – ve střední Evropě i jinde v tomto ohledu zcela výjimečná – jež tu není definována jako stát Čechů, ale občanů České republiky, a čeština jako jazyk země tu není vůbec zmíněna. Ústava České republiky neobsahuje ani jednou slovo „Češi“, „český jazyk“ nebo „čeština“, ani slovo národ, resp. český národ (pouze v podobě adjektiv „národní“ a „mezinárodní“). Zdá se, že tato ústava z prosince 1992 jasnozřivě anticipovala s poměrně obrovským časovým předstihem to, k čemu některé jiné státy budou muset teprve dojít a co budou muset do svých základních zákonů implementovat v důsledku nynější změněné situace.

Zejména v českém prostředí je kritika národa sama častým terčem kritiky: na jedné straně vyvolává vlny tzv. vlastenectví, např. v podpoře tzv. českých výrobků označovaných státními vlaječkami, které, jak se většinou ukáže, pocházejí surovinově odjinud, nebo v zuřivém pokřiku „Čéééši!!!“ na sportovních utkáních, nebo v heslech, jež lze označit za nacionalistická. Jistý odstup od kategorie národa se projevuje i v sémantickém odstupu, a to například tak, že se v českých médiích hovoří o Češích jako o cizím národě, tedy „Češi se prý více rozvádějí“ místo „My (u nás) se více rozvádíme“.

Zejména od mladých lze za posledních 25 let často slyšet, že litují, že žijí zde, že jsou Češi a mluví česky – ano, to je jedna ze Schauerových otázek, zda stojí to za to být Čechy. Nekritizuji to: každá generace si svůj osud vybírá sama a následovníci nejsou povinni pokračovat v cestě předků – je to jejich nevratná volba a její vhodnost prověří až čas. Na dnešních mladých a snad ještě více na těch, kteří se dosud nenarodili (pokud budou ještě hovořit česky) tedy záleží, zda zachovají češtinu, český národ a český stát a v jaké podobě. Onen jazyk je tu důležitý, neboť nikoli náhodou to jazykovou emancipací začalo: bez jasně vymezeného, jedinečného jazyka není národa, a když ano, je to existence jen napůl: takových národů máme ostatně v dnešní Evropě několik.

Od časů realismu blahé paměti se českým specifikem stala drsná sebereflexe národa jako takového, silná sebekritika – snad až masochistická: tu u jiných národů obývajících střední Evropu a Evropou jako takovou v podstatě nenajdeme nebo je slabší, snad s výjimkou německé kritiky nacismu. Jistě je to proces zdravý: ukazuje na to, že národ nemůže žít z výmyslů, iluzí, deformování skutečnosti a falšování nebo zamlčování minulosti, že musí být k sobě přísný a vydržet kritiku jiných i svou vlastní, uvědomit si morální dimenzi své existence i svá provinění vůči jiným národům. Vzhledem tomu, co znám, myslím, že v tomto procesu kritiky vlastní národní existence stojíme nyní určitě v čele nebo na čelném místě Evropy nebo snad i světa. To není špatná pozice: z mravního i věcného hlediska. Postupně jsme se dověděli, že takřka nic nebo jen málo z naší minulosti je autentické, nezávislé, že hodně jsou výmysly, legendy, mýty, přinejmenším iluze a nepřesnosti či hry (doklady o státní suverenitě, husitství, národní obrození, protifašistický odboj a oběti za Protektorátu, některé kulturní jevy, například dnes již bezvýznamný básník Petr Bezruč), že mnohé bylo jinak. Ani to nezní špatně: na výmyslech nelze seriózně stavět a je třeba zakroutit si někdy poněkud krkem, šlápnout na hrdlo vlastní písni, jak kdysi kdesi napsal Majakovskij.

V tomto smyslu lze jen přivítat projekt ředitele Národního muzea Michala Lukeše, který chce zásadně proměnit roli této instituce, aby se nestala nositelkou krátkozrakého nacionalismu. Mimo jiné má jít o výstavy, které ukazují české dějiny a jednotlivé dějinné události také očima našich sousedů: to se týká například tzv. odsunu, tzv. trianonské smlouvy apod. V podstatě jde zatím o Rakousko, Maďarsko, v budoucnu o Slovensko a Polsko: výstavy, které budou probíhat v českém Národním muzeu, budou připravovat odborníci z těchto zemí. To je jistě krok správným směrem. Když se však řekne „A“, mělo by se říci i „B“: kvůli komplexnímu vidění a aby bylo zrcadlení evropských národů důkladné, je třeba projekt rozšířit i o to, jak se zase my Češi (je to vůbec možné formulovat z pozice tzv. „národa“, je možné, že by se všichni Češi, všichni Rakušané, všichni Poláci apod. dívali na tyto dějinné epizody stejně, tedy „národně“ – nebo to určuje jen někdo a kdo a proč zrovna on?) díváme na dějiny sousedních, ale i jiných evropských národů a to by se mělo vzájemně uplatnit v celoevropském měřítku: možná by to pomohlo ve vzájemném poznávání. Tedy v tom smyslu, že by také naši odborníci připravovali takové výstavy v Bratislavě, Varšavě, Budapešti, Vídni, Berlíně, Londýně, Paříži, Moskvě apod., a prezentovali tak tzv. naše pohledy. Jsem si jist, že by v těchto státech a jejich národních muzeích našli plné pochopení pro tento „náš pohled“ a každý si dokáže zhruba představit, jaká témata by byla z tohoto hlediska nejzajímavější. Michal Lukeš jako slovakista by mohl začít Bratislavou nebo Martinem, kde jistě nebude mít problémy, aby tuto reciprocitu úspěšně realizoval, stejně jako ostatně v jiných evropských metropolích, počínaje státy Visegrádu. Jistě by všude tuto iniciativu konfrontující různé pohledy na dějiny jako nástroj boje proti nacionalismu a jako prostředek vzájemného poznávání a porozumění přivítali a my Češi bychom tím ukázali, že obviňování Čechů z nacionalismu, jak to občas z Evropy slýcháme, jsou nepravdivá. Neboť tyto výstavy by také ukázaly historické kořeny toho, jak se na sebe národy – třeba jen v EU – dívají dnes v běžném styku, jak se s tím „obyčejní občané“ setkávají dnes a denně, neboť ne všichni mají možnost se stýkat se sofistikovanými akademiky nebo jako studenti v rámci programů ERASMUS. Nevím, zda se tyto záměry v takovém velkém „síťovém“ rámci už někde neuskutečňují, možná nemám jen přesné informace. Z tohoto hlediska nutno iniciativu Národního muzea a jeho ředitele, zmíněnou např. v rozhovoru v Lidových novinách z 19. prosince 2015, jen přivítat.