Žáby v moři

Autor originálu: Taňa Maljarčuková

Autor překladu: Eva Reutová

Jazyk originálu: ukrajinština



Kdyby měl Petro děti, určitě by se ptaly, jak se stal tím, kým se stal. Děti takové vyptávání zbožňují. Idealizují si práci, dokud do ní samy nemusejí chodit. Zasněně vykládají, že až vyrostou, chtějí být policistou, baletkou, lékařem nebo kosmonautem. Nikdo se ani slůvkem nezmíní, že by chtěl vyvážet odpad. Žádná učitelka základní školy nekončí hodinu povzbudivým: „Učte se, děti, vyrostou z vás dobří prodavači vánočních stromků.“ Petro stihl vyvážet smetí i prodávat stromky. Ani jedna tahle práce se mu nelíbila. Obchodovat se stromky je ubohé, obzvlášť, když se jedná o kontraband z rodných Karpat. Naopak sbírat lidské odpadky není tak špatné, smrdí to míň, než se zdá, ale už po prvním pracovním dni požadovali po Petrovi, aby předložil pas. Hned, jak uslyšel to slovo, utíkal tak daleko, až kam ho nohy nesly. Sedmnáct let žil bez pasu. Petrovi řekli, že tak bude snazší domluvit se s místní policií, prý, bez dokladů se můžeš tvářit jako uprchlík. Jinak tě zavřou, když tě chytí, Petře, řekli mu. Řekli mu: v téhle zemi nás za katrem sedí plno, Petře, plno.

A tak jednoho slunečného odpoledne Petro roztrhal svůj pas na kousíčky a hodil je z mostu do Dunaje. Tehdy si ještě s úsměvem pomyslel, že nějaká drobounká část z něj se po dunajských vlnách vrátí domů. První stránku pasu Petro kvůli bezpečnosti spolkl a pak plivnul do vody, jako by chtěl slinou zpečetit magický rituál. Všechno, co mu zůstalo, bylo jméno a vzpomínky. Jméno potřeboval k tomu, aby jeden za druhým přežil dny, které už nechtěl počítat, a vzpomínky k tomu, aby přežil noci, když už nemohl spát.

Petro se rozplynul mezi cizinci, nikdo ho nehledal, ani policie, nikoho nezajímalo, co se s ním vlastně stalo. Stařičké vídeňské tramvaje se třemi schůdky ve vstupu vyměnili za modernizované nové, velká řeka se dvakrát vzedmula v ničivých povodních. Léta ubíhají rychlostí blesku, když si neceníš vlastního života. Petro dělal to i ono, dokud nezačal zametat v Žabím parku, který přiléhal k nevelkému stejnojmennému zámečku na severním okraji města. Majitel zámečku po Petrovi nikdy doklady nechtěl a platil mu každý týden v hotovosti, jednou víc, jednou míň, podle toho, jakou měl náladu. Občas říkával: „Dobře zametáš, Petře,“ a Petr měl velkou radost. Byl menší a hubený, koště k němu pasovalo skvěle.

V létě chodilo do parku víc návštěvníků, takže měl víc práce. V zimě se nad liduprázdnými alejemi proháněla jen hejna vran. Tehdy Petro sedával na lavičce, vdechoval kouř, který se táhl parkem, jelikož v některých místnostech zámečku se dosud topilo uhlím. Na Petra ten pach působil tíživě. Úplně stejně to vonělo v jeho vesnici: mrazem a uhlím. A občas i spadanými ořechy v tlející půdě. A někdy také koňským hnojem.

„To je krása,“ povzdechla si stařičká paní, která nehledě na mráz téměř každý den chodila do parku na procházku.

„Tady žije netvor!“ uhodil se Petro pěstí do hrudi.

„Netvor?“ stařenka udiveně nadzvedla téměř neviditelné obočí.

„Na chvilku se ukryje,“ řekl Petro, „a už se zdá, že snad konečně pošel. Ale stačí maličkost, třeba aby nos jako dneska ucítil pozapomenutý pach, a netvor v okamžení zvedne svých dvanáct hlav a běsní, pálí a pustoší duši.“

„To je krása,“ zopakovala stařena a zamířila dál svou cestou.

Bydlela v úhledném zděném domě hned vedle hlavního vstupu do parku. Zato dům, v němž se narodil Petro, uprostřed malé ukrajinské vesnice, byl skrznaskrz prosáklý pachem jídla, ačkoli malý Petro se nikdy necítil sytý. Ze škvír v natřené tmavě červené podlaze čas od času vylézaly roje černých mravenců. Někteří z nich měli křídla. Byli obzvlášť velcí, neohrabaní a odporní, a neuměli létat. Petrův táta je poléval petrolejem a říkával, že lidem také někdy vyrůstají nepotřebná křídla, ale přežívá jen ten, kdo má silné nohy a umí rychle běhat. Petrův táta měl silné nohy, jednoho dne utekl a nevrátil se.

Aby uhasil vnitřní žár, koupil si Petro za dvě eura dva litry bílého vína a pomalu upíjel až do samého rána. Hned vedle poklidně spali jeho spolubydlící na pokoji, pět pořádných chlapů z Bolechiva, kteří večer předtím narychlo vypili lahev vodky. Všech pět pracovalo na stavbě a museli být ještě před svítáním v dobré formě. Na rozdíl od Petra se nezbavili svých pasů, naopak, každý jich měl několik. Pokaždé, když končilo turistické vízum některého ze států Schengenské zóny, vraceli se muži bílými mikrobusy do Bolechiva a v tamní cestovní kanceláři si nechali dát nové vízum do nového pasu. Na někoho v Bolechivu čekala manželka a děti. Petro nikdy rodinu neměl. A vycestovat odmítal, i když se řidič jednoho z bílých mikrobusů zapřísahal, že ho může nepozorovaně převézt v zavazadlovém prostoru domů přes všechny možné hranice.

Jednou, když Petro vlekl na zádech pytel s černým loňským listím, ho stará žena v parku znovu oslovila:

„A vy jste tady, v Žabím parku, vůbec někdy viděl žáby?“

Byl březen a bylo velmi chladno.

„Ne, nikdy, frau Grilová,“ s lítostí se přiznal Petro, ale frau Grilovou jeho slova ani trošku nezarmoutila. 

„A víte proč?“ její hlas zněl spiklenecky. Petro shodil pytel s ramene na právě zametenou cestičku.

„Proč, frau Grilová?“

„Protože všechny se nastěhovaly ke mně! Taková milá zvířátka.“

Frau Grilová byla už moc a moc stará, možná přes devadesát. Petro se vůbec divil, jak zvládá cestu do parku a zpátky bez cizí pomoci. Namodralá kůže na jejím kulatém obličeji nebyla povislá, nýbrž pevně obepínala čelist, čelo i lícní kosti, jako by chtěla co nejdéle udržet ženu ve stařeckém těle.

Frau Grilová mrkla na Petra a pomaličku se vydala k bráně.

„Přijďte ke mně na návštěvu,“ zavolala na rozloučenou, „a já vám ukážu svoje žáby.“

Pak už ji Petro neviděl.

Frau Grilová se neobjevila ani tehdy, když na paloučcích v parku rozkvetly první sněženky, přitom tohle znovuzrození přírody si nikdy dříve nenechala ujít. Znepokojený Petro se vydal k jejímu domu. Příjmení na domácím telefonu bylo pořád uvedené. Bylo snad majiteli domu líno po její smrti vyměnit štítek? Petro stiskl zvonek a dlouho čekal. Nakonec z domu vyšla žena, která vypadala jako Turkyně, před sebou strkala červenočerně kostkovanou nákupní tašku.

„Za kým jdete?“ zeptala se nedůvěřivě.

„Grilová,“ Petro už zalitoval, že sem přišel. „Frau Grilová. My… ona… já…“

„Vy jste ze služby pomoci seniorům?“ žena pokročila kupředu, aby mohl Petro projít. „Vyřiďte prosím svému šéfovi, že to takhle dál nejde. Frau Grilová to nemá v hlavě v pořádku, kvůli ní je celý dům v nebezpečí.

Petro bleskově vyběhl po schodech nahoru a se závistí si pomyslel, že Turkyně mluví německy líp než on.

Ve třetím patře se zastavil. Frau Grillová se přívětivě usmívala ze dveří. Sešlá, shrbená, ve špinavé bílé košili a širokánských teplákách připomínala bezradné strašidlo. Tenké rty měla namalované jasně červenou rtěnkou.

„Pojď dál,“ zašeptala.

„Jak se máte, frau Grillová?“

Petro vešel do velkého a zatuchlého, ale pěkně udržovaného bytu se staromódním interiérem, s podlahami pokrytými barevnými ručně tkanými koberci. Z koše na deštníky trčely starodávné exempláře s dřevěnými rukojeťmi, špicemi a bodci, pravděpodobně stejně staré jako frau Grillová. Petro se vyzul.

„Sněženky v parku už odkvetly,“ zavyčítal jemně.

„Neměla jsem na ně ani pomyšlení,“ odpověděla frau Grillová. „Chtěla jsem, abys přišel, protože ti musím říct něco důležitého, jinak bych neobtěžovala, vždyť jsme se neviděli celou věčnost. Hansi.“

Odcupitala na konec dlouhé chodby a gestem zvala Petra za sebou.

„Opatrně!“ upozorňovala. „Nerozmáčkni žabky. Jsou plachlé, ale někdy se stejně připletou pod nohy.“

Petro zamumlal, že si dá pozor.

Frau Grillová vešla do ložnice a usadila se na velikou postel.

„Vidíš,“ řekla Petrovi, „na tvou půlku jsem ani nesáhla.“

Část dvoulůžka spolu s přikrývkou a dvěma polštáři byla pečlivě ustlána a překryta krajkovým přehozem. Vzniklý pahorek připomínal něčí hrob.

V šeru zářily načerveněné rty frau Grillové. Denní světlo pomalu mizelo a bralo s sebou její stáří, její demenci, její širokánské šedé kalhoty i bílou košili s červenými skvrnami. Žena z minulosti teď něžně hladila Petrovu ruku a sotva slyšitelně mu šeptala do ucha: „Co kdybychom začali od začátku, Hansi?“

Petro strnul. Tuhle větu už také v životě pronesl, na což se hezká Natálka – i když ne, hezkou bys ji nazval těžko – zahihňala a opovržlivě pohupovala bujným poprsím. Hubený mlčenlivý chlapec a oplácaná chechtalka, která nedělala nic jiného, než že se nakrucovala před ostatními chlapci ve vesnickém klubu. Vůbec se k sobě nehodili. Nebo snad hodili? Jeden den Natálka nastavovala ústa, sama si sundávala podprsenku, a druhý den Petra odstrkovala se slovy: „Páni, ty jsi ale nudný!“ Natálka měla takovou sílu, že by mohla být šampionkou v sedmiboji, kdyby tedy sportovala. S ní se Petro cítil v bezpečí, s ní se cítil jako nikdo.

„Hansi?“

Frau Grillová si utřela červená ústa rukávem košile. Vida, tak odtud byly ty skvrny.

„Víš co,“ řekla, „už nechodím do parku, je tam pro mě málo přírody. Doma mám úplnou přírodní rezervaci.“

Pro lepší představu rozpřáhla ruce.

„Obzvlášť se mi líbí mechy a lišejníky. Podívej, jak krásně pokrývají staré fotografie, zrcadla a stěny. Brouci bzučí, žáby kuňkají, je to tak uklidňující!“

Frau Grillová radostně tleskla do dlaní.

Petro začal obhlížet byt, stará žena mu všude chodila v patách. Lednička byla prázdná, s výjimkou několika kostek másla a načatých jogurtů, pokrytých plísní. V mrazáku pak bylo další máslo.

„Co jíte, frau Grillová?“

Mlčky pokrčila kostnatými rameny.

„Máte příbuzné?“

A tu frau Grillová rozzlobeně vykřikla:

„Copak si nepamatuješ na mou neteř? Povídám ti, z hodné, milé holčičky se stala zlá čarodějice.“

V chodbě visela cedulka s telefonním číslem a nápisem „Volat v případě mimořádné situace. Suzi“. Petro prohledal zásuvky, ve staré zelené peněžence našel 50 eur. Vzal si peníze, pak se krátce zamyslel a 10 eur vrátil. Frau Grillová pozorně sledovala každý jeho pohyb, ale nic neřekla. Když zanedlouho Petro běžel po schodech dolů, stála na prahu svého bytu a usmívala se.

Petro se ptal sám sebe, zda jeho matka měla ve stáří také nějaké vidiny. Jestli se černí mravenci i později rojili ve spárách dřevěné podlahy. Nedlouho před jeho útěkem šestnáctiletá krasobruslařka Oxana Bajulová vyhrála na olympiádě v Lillehammeru zlatou medaili. Hned poté, co vyhrála, emigrovala do USA, a všichni dívku nahlas odsuzovali, i když v duchu by si s ní každý rád vyměnil místo. Dostat se do zahraničí znamenalo mít všech pět pohromadě a kliku. Petro našel možnost vyjet na Slovensko na sběr jahod. Přes špinavé okno bílého mikrobusu pozoroval krajany, jak po zimě pálí na svých zahradách hromady kukuřičných stébel, a každá ta kupa byla velká jako vigvam. Gigantické sloupy kouře stoupaly k nebi a tváře vesničanů byly rudé horkem.

Hned za hranicemi ale řidič náhle změnil plán. Petrovi už docházelo, že v březnu nikdo jahody nesbírá, ale nijak zvlášť se tím netrápil. Jen si pomyslel: „Tak co, ty potvoro, jsem pro tebe nudný? Nudný?!“

O sedmnáct let později Petro znovu usrkával do bílého rána víno, zatímco jeho spolubydlící, pět pořádných chlapů, spokojeně spali. Jeden z nich se potřeboval zanedlouho vrátit do Bolechiva, protože mu končilo vízum.

„Koljo,“ poprosil ho Petro u snídaně, „prokaž mi službu, však Bolechiv není daleko. Zajeď k domu, kde jsem se narodil. Už tam nikdo nebydlí, jen nakoukni dovnitř a udělej mi pár fotek mobilem.“

Kolja slíbil, že tam zajede.

„Hansi?“ frau Grillová se přívětivě usmála, tenké rty namalované rudou rtěnkou. „Prosím, dej pozor na žabky.“

Petro naskládal do ledničky mléko, sýr i uzeniny. Chléb a jablečný mošt nechal stát na stole. Pak se pustil do přípravy boršče, který mu vařívala máma. Petro ho nesnášel. Frau Grillová poslušně kvedlala lžící v talíři a vykládala:

„A víš, co mě hrozně zajímá?“

„Co, frau Grillová?“

Petro myl nádobí, lžíce a vidličky byly časem zčernalé. Jeho máma vždycky čistila kuchyňské náčiní sodou, a skleničky kopřivami, vyhýbala se chemii. Co by máma řekla, kdyby jí vykládal, že tady úplně zapomněli na všechno přírodní? Tady nikdy dokonce ani neviděli bramboru s dírkami po krtonožčích kusadlech. Máma pečlivě vykrajovala poškozené části ostrým nožem.

„Zajímalo by mě,“ zamyšleně dál povídala frau Grillová, „jestli žáby můžou žít v moři?“

Petro se zamyslel a odpověděl, že moře je nejspíš pro žáby příliš velké.

„Přesně tak,“ souhlasila frau Grillová a hned na všechno zapomněla. Následující týden se Petra ptala na totéž, a pak ještě jednou, když o Velikonoční neděli hledali společně velikonoční vajíčka. I když Petro žádná vajíčka neschovával –  tahle tradice mu byla cizí – v Petrově vesnici na Velikonoce jedli hodně uzenin a tančili chorovody kolem kostela, –  i když tedy Petro žádné vejce neschoval, frau Grillová přece jen jedno našla v obýváku pod kanapem. Bůhví kolik let tam to vejce leželo.

Frau Grillová chodila v bytě bosky, Petro slyšel, jak nehty na jejích zkřivených prstech škrábou o podlahu. Dal stařeně nohy do lavoru s horkou vodou, přidal tam pár kapek sprchového gelu a čekal, dokud nehty nezměknou. Stejně tak to dělala jeho máma. Domnívala se, že jí nehty na nohou rostou nějak mimořádně rychle.

„Přiznávám, Hansi,“ povídala frau Grillová „když jsi mě podvedl s jinou a odešel jsi, zlomilo mě to. Nikdy jsem ti neodpustila. Ale něco nevíš, Hansi. Já jsem taky měla aférku!“ její oči na chvilku zaplály spásnou škodolibostí. „S kolegou, panem Tratczekem.“

Mladá přitažlivá frau Grillová se dívala na Petra z fotografií na stěnách. On by ji nikdy nepodvedl. Vypral košile, ale červené skvrny nechtěly pustit. Jednu obzvlášť špinavou schoval do ruksaku, dlaně mu hořely od doteku jemné látky.

„Zítra vám koupím novou košili, frau Grillová,“ slíbil Petro.

V ten okamžik zazvonil telefon. „Stojím před tvým domem, Petře,“ psal Kolja, „v podstatě je všechno dobrý, ale spadla jedna zeď. Teď je tady velká díra, zloději ukradli všechno, nechali tam jen ikony. Tenhle barák už asi těžko někdy prodáš.“

Petro se bezmocně svezl na lavici v chodbě, vedle koše na deštníky, ruksak mu vypadl z rukou na podlahu. Vnitřní netvor otevřel svých dvanáct chřtánů a pekelný oheň se vydral z jeho hrdla ven. Mobil znovu zacinkal. Kolja psal: „Sousedka Natálka, mimochodem, docela příjemná ženská, pochovala tvoji mámu a hrozně se na tebe zlobí.“ Petro tiše zaplakal, bez slz, aby nepolekal frau Grillovou. Ta místo toho přistoupila blíž a přitiskla Petrovu hlavu na svou hruď. Stařecká ruka hladila vlasy, brouci bzučeli a žáby kuňkaly.

Najednou se v zámku ozvalo otáčení klíče. Vchodové dveře se prudce rozletěly.

„To je odporné!“

Do bytu vtrhly dvě ženy: Turkyně a ještě jedna, nějaká cizí, se dvěma bojovými psy na vodítku. Ženy se vrhly na Petra a bušily mu do zad. Psi vrčeli. Petro se nebránil. Viděl, jak ženám v patách vešel do bytu policista.

„Kdo jste?“ přísně se zeptal Petra, zatímco se zároveň snažil uklidnit ženy.

„Úchylák je to!“ ječela ta mladší. „Co udělal s mou tetou… Bože, to je nepředstavitelné, tetě je sedmaosmdesát let!“

Zatřásla Petrovým ruksakem, odkud vypadla potřísněná košile.

„Jen se koukněte, co tady schovává! Úchylák! Netvor!“

Petro zavřel oči. Věděl, co přijde. Policista bude požadovat pas, a Petro odpoví, že ho snědl. Je nikdo, bledý stín na místě, kam nepatří, závan větru, který v parku honí obaly od čokoládových tyčinek. Nikdo se nakonec musí vrátit domů, pane policajte.

Frau Grillová se vrhla k otevřenému oknu.

„Moře se blíží,“ zašeptala, naplněná hrůzou, „brzy tu bude, musíme zavřít okna, jinak moje žabky zahynou. Žáby v moři žít nemohou.“

„Pas, prosím,“ řekl policista.

„Frau Grillová,“ řekl Petro, „prosím, nechte okna otevřená.“

Překlad získal první místo ve 3. ročníku (r. 2019) překladatelské soutěže. Uveřejňujeme jej s laskavým svolením autorky a se svolením pořadatele soutěže – České asociace ukrajinistů.

Mgr. Eva Reutová vystudovala rusistiku a ukrajinistiku na FF MU, v současnosti vyučuje ukrajinský jazyk tamtéž, dlouhodobě se věnuje překladům administrativní a právní dokumentace, beletrii překládá pouze příležitostně.

Kontakt: eva.reutova@centrum.cz


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2020
  1. Bandera Distortion I (Klára Trávníčková - Adéla Mikešová)
2 | 2019
  1. Ptáci posledního léta (Petra Liebl)
  2. Ptáci posledního léta (Eva Reutová)
1 | 2019
  1. Ukázka z českého překladu Dlouhých časů V. Rafejenka (Jekaterina Gazukina & Tereza Chlaňová)
2 | 2018
  1. Sedmnáct pytlů s paskami (Linda Heinigová)