Tomáš Došek: Wittgenstein a negace filosofie

Wittgenstein a negace filosofie

Tomáš Došek

Abstrakt
V článku se zabývám objasněním Wittgensteinova postoje k filosofii po ztroskotání ambiciózního záměru Tractatu. Tématem textu jsou zdroje a kompetence filosofického tázání, objasňuji odlišnosti vůči TLP
a všímám si souvislosti s jazykovými hrami. Zmíněné zdroje a kompetence mohou mít podstatný vliv na chápání celého filosofického úsilí tzv. pozdního Wittgensteina (Tuto problematiku jsem zmínil již ve své bakalářské práci (Jazykové hry a životní forma ve filozofii Ludwiga Wittgensteina) a hovořil jsem o ní také na studentské konferenci Katedry filozofie FF MU v Telči v listopadu 2008.)

Abstract
My paper deals with role of philosophical problems in Wittgenstein’s late philosophy. What is the function and competence of philosophy in Philosophical Investigations? I suggest intentions of the text, distinctions to TLP and connections to language games. The answers may be fundamental to understanding of Wittgenstein’s philosophy of language.

Abstract
Im vorliegenden Artikel beschäftige ich mich mit den Kompetenzen und Aufgaben der Philosophie in der sog. Spätphilosophie Wittgensteins. Ich erkläre ihre Intentionen und suche nach Unterschieden zum Tractatus und Zusammenhängen mit der Sprachauffassung nach TLP, also mit Sprachspielen. Wenn man die angedeutete Antwort in Betracht zieht, könnte es wichtige Konsequenzen für das Verstehen der Philosophischen Untersuchungen zur Folge haben.

Formulace otázky

I přes smělé ambice Tractatu, totiž vyřešit filosofické problémy jednou provždy, se Wittgenstein r. 1929 vrací z rakouského venkova zpět k filosofii. Nebudu se zde zabývat důvody, které jej vedly z Trattenbachu zpět do Cambridge, položím si však otázku, která je hlavním tématem této práce. Jaký je Wittgensteinův vztah k filosofii po jeho návratu do Anglie? Jak se změní vztah člověka, který se domníval vyřešit filosofické problémy jednou provždy, k filosofii poté, co zjistil, že se tento záměr nezdařil? Jaké jsou podle autora Filosofických zkoumání příčiny, úkoly, kompetence a cíle filosofie? To jsou otázky, na které se pokusím navrhnout odpověď. Proč bychom se měli ptát právě takto? Domnívám se, že ze dvou důvodů. Umožní nám to lépe pochopit, co se snaží Wittgenstein svojí pozdní filosofií nesystematicky, obsáhle a komplikovaně sdělit a zároveň se také můžeme vyhnout některým neadekvátním interpretacím jeho díla. I proto budu svoje odpovědi systematicky dokládat buď přímou citací textů, nebo relevantními odkazy. V článku zodpovím, proč si podle Wittgensteina vůbec filosofické otázky klademe a jak to souvisí s jazykovými hrami.

Odmítnutí TLP

Začněme však tam, kde začíná Wittgenstein. Nejdříve se totiž musí vypořádat s Tractatem. Jednou z podstatných otázek TLP je, domnívám se, otázka hranice mezi tím, co lze jasně (tedy logicky) myslet a jazykově vyjádřit, a tím, co se nachází za touto hranicí, co je zatíženo nejasnostmi a omyly, o čem je tedy nutno mlčet. Důležitým záměrem TLP je konstrukce ideálního jazyka, který nám umožní vést jasnou dělící linii mezi těmito dvěma oblastmi. To má být možné na základě strukturální izomorfie mezi jazykem a světem. Díky tomuto (nedokázanému) předpokladu se Wittgenstein domníval vyřešit filosofické problémy s konečnou platností, neboť takové problémy mají buď jasné řešení, nebo jsou to pseudoproblémy, které vznikají jen nesprávným používáním jazyka. Vše, co lze říci, lze říci jasně.

I ve Filosofických zkoumáních (PU) je L.W. stejně jako dříve přesvědčen, že filosofické problémy vznikají nesprávným používáním jazyka.[1] Podívejme se, co to znamená.

"Problémy, které vznikají špatným chápáním našich řečových forem, mají charakter něčeho hlubokého. Jsou to hluboce zneklidňující problémy; jsou v nás zakořeněny právě tak hluboko jako formy naší řeči, a jejich význam je právě tak veliký jako důležitost naší řeči." (PU § 111)

"Špatným chápáním [Mißdeuten]" se zde myslí právě obrazová teorie jazyka TLP a omyly vznikají tím, že za jazykem hledáme strukturu věcí, strukturu našeho světa. "Přísná pravidla logické stavby věty se nám jeví jako něco, co existuje v pozadí - skryto médiu chápání." (PU § 102)  Právě těchto ontologických závazků se chce L.W. zbavit. Neexistuje nějaký "nad-řád" mezi pojmy, který by snad měl být cílem našeho zkoumání světa skrze jazyk.[2] Předpokládat nějaký řád, za kterým by se skrývala podstata naší řeči, je pouhým klamem, nenaplněným ideálem a předsudkem. Tento klam má dvě roviny. Na jedné straně by se mělo jednat o řád ucelený, na druhé o řád jasný, tedy logický.[3] V PU se L.W. zřetelně vzdává optimistické představy jasnosti a přesnosti při řešení problémů filosofie jazyka. Možnost obrazové teorie
v TLP je založena na společné logické struktuře jazyka a světa. Tato představa je v PU zásadně odmítnuta, je totiž pouhým přáním, výsledkem naší touhy po jasnosti a přesnosti při logickém řešení jazykových problémů:

 "Nějaká vágnost - chce se nám říci - nemůže v logice existovat. Žijeme pak v představě, že ideál se ,musí‘ ve skutečnosti dát najít." (PU § 101)

L.W. totiž naznačuje, že logika ztrácí svoji sílu, dokonce se zdá, že "se její přísnost rozplývá".[4] Tím nechce říci, že by snad logika ztratila něco ze své exaktnosti, zdůrazňuje však, že onen ideál přesnosti je ve skutečnosti pouhým "předsudkem krystalické čistoty".[5] Primární funkcí jazyka již není zobrazení skutečnosti za předpokladu strukturálního izomorfismu,[6] nýbrž jazyk je chápán jako komplex mnoha různých vztahů, charakteristik
a úloh. Jazyk můžeme přirovnat k městu, které je plné spletitých uliček, zákoutí, kde vedle uniformních domů nalezneme i domy upravované, měnící svou tvář o nové přístavby, kde některé domy dokonce v průběhu doby zanikají úplně, aby jiné mohly vzniknout.[7] Tento příměr lze pochopit dvojím způsobem. Jednak můžeme říci, že se jedná o příklon k přirozenému jazyku (nejen uniformní domy), jednak lze metaforu města považovat za zdůraznění antropologického důrazu v chápání jazyka (jsou to lidé, kdo mění tvář města), který lze považovat ve Wittgensteinově pozdním myšlení za charakteristický.

Zdroj problémů

V předešlé části jsem naznačil, jak se L.W. vyrovnává s TLP, jaké jsou okolnosti jeho obratu od jazyka ideálního k přirozenému. Výklad by mohl dál pokračovat objasněním cíle tohoto obratu, tzn. řečových her a s tím související problematiky pravidel, jistoty, rodové podobnosti a životní formy. Na začátku jsem si však položil otázku po roli filosofie
a domnívám se, že v tom, co již bylo řečeno, můžeme nalézt možnost odpovědi. Při hledání toho, jak L.W. chápe filosofii, jsme odpověděli, jak její problémy a otázky vznikají. Odpověď lze obecně shrnout poukazem na nesprávné používání jazyka, konkrétně potom tak, že myšlení a jazyk se nám jeví jako "jedinečný korelát světa", jako jeho obraz.[8]

Ve Wittgensteinových úvahách je však podstatná ještě jiná otázka. Jsem přesvědčen, že je důležité nejen to, jak filosofické problémy vznikají, nýbrž také proč vznikají, z jakého důvodu. Proto si položme otázku, proč vůbec usilujeme o nějaký ideální jazyk, proč si nárokujeme zjistit, co znamená "význam", "pravda" nebo "smysl"? Kde se bere touha po ideálním, naprosto přesném jazyku?

Již v Přednášce o etice L.W. hovoří o "jisté tendenci v lidské mysli", která jej pobízí směrem k nevyslovitelnému, která jej nutí "narážet na hranice jazyka".[9]Modré knize najdeme ještě jasnější výpověď o "mentální křeči" z "touhy po jistých faktech".[10] Je to "touha po obecnosti", po ideálním jazyku, je to "idea, která nám sedí na nose jako brýle, a to, nač pohlédneme, vidíme skrze ni".[11] V PU pak také najdeme poukaz na určitý "sklon" [Trieb]
k mylnému chápání toho, jak pracuje naše řeč.[12]

Touha po obecném a absolutním je příčinou hledání podstaty jazyka, je příčinou toho, že jsme "drženi v zajetí určitým obrazem".[13] Toto přání překračovat kompetence našeho poznání je pak zdrojem filosofických obtíží: "Tato tendence je skutečným zdrojem metafyziky a vede filosofii do naprostých temnot."[14] Problém podle L.W. vzniká totiž tím, že filosofové překračují svoje kompetence v tom, že svoje postupy považují za postupy vědecké.[15] Je to zaujetí pro metodu vědy, které však nevede k verifikovatelným výsledkům, nýbrž pouze ke stavbě vzdušných zámků.[16] A ty je třeba kvůli jejich neadekvátnosti zbourat:

"Filosofie je bojem proti zakletí [Verhexung], v němž nás drží náš rozum [Verstand] prostředky naší řeči." (PU § 109)

Boj proti omylům nespočívá v hledání odpovědí na otázky, které jsme si položili, nýbrž v nahlédnutí těchto otázek jako neadekvátních. Cílem není zasahovat do kompetence vědy, nýbrž utišit vlastní touhu po překračování hranice možného. Podle Wittgensteina je hlavním úkolem filosofa nahlédnout nebezpečí takového ideálu, předsudku a touhy po přesném, obecném a absolutním a zároveň tuto touhu utišit. Proto L.W. hovoří metaforicky o filosofii jako terapii.[17] Terapie však vždy probíhá delší dobu, nezajímá nás zde rychlost, nýbrž účinnost léčby. Cílem terapie je právě utišení touhy po ideálu.[18]

"Ve filosofii není možné se nemoci našeho myšlení zbavit najednou. Nemoc probíhá tak, jak je jí přirozeně dáno, a pomalé léčení je to nejdůležitější. (Proto jsou matematici tak špatnými filosofy.)"[19] (Z § 382)

V prvním trimestru akademického roku 1934/35 L.W. v jedenácté přednášce přímo zmiňuje, že úkolem filosofie je osvobozovat nás od problémů. Důležité je však zdůraznit, že to není rezignace na filosofické otázky, nýbrž je to, jak později poznamenává, "práce na sobě sama".[20] Musíme se ponořit do problémů, teprve pak z nich lze pracně hledat cestu ven. Filosofické otázky nejsou těmi, které je možno vyřešit rychle a snadno.[21] Rezignace na ideál jasnosti a přesnosti, to je podstatným rysem Wittgensteinovy pozdní filosofie. S tímto motivem možná překvapivě souvisejí i jazykové hry. V poslední části textu se zabývám právě touto souvislostí.

Jazykové hry

Mnohé komentáře, výklady či interpretace Filosofických zkoumání mají poměrně jasno v tom, co to jazykové hry jsou, jaká je jejich funkce a co se nám tím L.W. snaží sdělit. Protože tuto suverénní znalost nesdílím, nemohu zde nabídnout nějaký jednoznačný výklad, pokusím se však ukázat, že mezi Wittgensteinovým pojetím filosofie a problematikou jazykových her mohou být důležité souvislosti.

Základním předpokladem, který bychom měli při snaze o porozumění jazykovým hrám vzít v úvahu, je primát přirozeného jazyka. Rezignace na ideál, ono bourání vzdušných zámků, není bez alternativy a L.W. jasně říká, že náš každodenní jazyk je v pořádku, jeho vágnost, nepřesnost, zdroje nedorozumění, to všechno není ničím závažným, neboť jazyk  je doslova vetkán do našeho způsobu jednání, je totiž součástí naší životní formy,[22] našeho obrazu světa (Weltbild).[23] Právě tato souvislost umožňuje nalézt zdroj jistoty a zakládá tak možnost jazyka vůbec.[24] Proto se L.W. může obrátit k přirozenému jazyku a také tak činí:

"Když filosofové používají určitého slova - ,vědění‘, ,bytí‘, ,předmět‘, ,já‘, ,věta‘, ,jméno‘ - a domnívají se, že postihují podstatu věci, musí si člověk vždy položit otázku: Je toto slovo v řeči, kde má své původní místo [seine Heimat], skutečně někdy používáno takto? - My převádíme [zurückführen] slova z jejich metafyzického způsobu užití řeči zpět na jejich užití ve všednodenním úzu." (PU § 116)

Právě v návratu slov na jejich původní místo, v jejich převádění z metafyzického do všednodenního úzu, hrají důležitou roli jazykové hry. Jak už jsem zmínil, nepovažuji za neproblematické říci, co to vlastně jazykové hry jsou, neboť L.W. v tomto není jednoznačný
a používá daného výrazu v různých kontextech. Domnívám se ale, že s určitou mírou jistoty můžeme uvést dva významy. Jazykové hry se obecně vztahují k popisu fungování našeho jazyka, vyjadřují souvislost realizace jazykových promluv a našeho mimojazykového jednání. Pomocí jazykových her tedy chápeme, jak funguje náš jazyk.[25] Druhý význam je komplikovanější. V §§ 130 a 131 PU se o jazykových hrách hovoří jako o srovnávacích objektech (Vergleichsobjekte). Protože je zde explicitně uvedeno, že se jedná o "jednoduché řečové hry", má L.W. na mysli primitivní jazykové hry, které představují možnost snáze porozumět tomu, jak funguje náš jazyk.[26] Jsou to totiž právě tyto jednoduché formy, které nám mohou ukázat neadekvátní chápání komplikované a obsáhlé jazykové praxe, kde jsou mechanismy jazyka často zahaleny mlhou nejasnosti:

"Tuto mlhu lze rozptýlit tím, že budeme řečové jevy studovat na primitivních způsobech používání řeči, u nich je možno účel a fungování slov zřetelně přehlédnout." (PU § 5)

Srovnávací objekt, jakkoli schematický a zjednodušený, nám umožní prohlédnout případy, kdy jsme svedeni na scestí představy ideálního jazyka, neboť čím lépe a "důkladněji pozorujeme skutečnou [tatsächliche] řeč, tím silnějším se stává rozpor mezi ní a naším požadavkem. (Krystalická čistota logiky nevyplynula z mého poznání; nýbrž byla požadavkem.)" (PU § 107). Je na místě ovšem zmínit, že srovnávací objekty nemají sloužit k nějakým budoucím reformám jazyka.[27] Naším záměrem není jazyk měnit, nýbrž vidět věci přehledně.

"Filosofie všechno právě jen staví před oči, a nic nevysvětluje ani nevyvozuje. - Protože všechno tu leží odkryto pohledu, není také co vysvětlovat." (PU § 126)

Právě, když prohlédneme, jak náš jazyk funguje, ukáže se také, jak marné a zbytečné bylo úsilí o vybudování jazyka ideálního. Co z toho pro nás plyne? Wittgenstein byl přesvědčen, že úkolem filosofa je rezignovat na velké cíle, které si na počátku svého zkoumání stanovil:

"Nejvlastnější objev je ten, který mě činí schopným filosofování přerušit, kdy chci. - Ten, který filosofii přináší zklidnění, takže už není bičována otázkami, které uvádějí
v pochybnost ji samu."[28]
(PU § 133)

Právě tak je totiž možné neupadnout do omylů a iluzí. Otázkou, kterou si jistě kritický čtenář položí, je, jakou cenu za tuto střídmost v očekáváních musíme zaplatit. Domnívám se, že to je otázka, která velmi dobře odhaluje problematičnost Wittgensteinova pojetí filosofie. Před unáhlenou kritikou je však třeba vzít v úvahu, že Wittgenstein zřejmě považoval filosofii v první řadě za práci na sobě samém a jeho pozdní dílo není možné chápat bez souvislosti k TLP, což jsem se v tomto textu také snažil ukázat. Dokonce můžeme říci, že PU lze číst především jako kritiku a odmítnutí záměrů i realizace pojetí jazyka, které bylo prezentováno v rané fázi jeho myšlení. Můžeme se však zeptat, nakolik je konstruktivní to, co se nám Filosofická zkoumání snaží sdělit. Není to jen pouhá destrukce? Nejedná se o pouhé vystřízlivění z přemrštěných očekávání? Nakolik je ona kritika metafyzického způsobu užití jazyka konstruktivní? Bylo by snadné Wittgensteina kritizovat za vágnost a neurčitost, za to, že nepředkládá jasné argumenty, možná i za to, že není jisté, zda-li vůbec nějaké rozumné argumenty předkládá. S kritikou ale není radno spěchat, neboť pozdní dílo L.W. čítá tisíce poznámek, které už vydaly na osm svazků souborného vydání (v edici Suhrkamp), a i když jsou PU považována za reprezentativní část díla, nejsem si zcela jist, nakolik je toto přesvědčení vzhledem k rozsahu jiných pramenů oprávněné.

Tento text měl nastínit Wittgensteinův vztah k filosofii po návratu do Cambridge. Prokázal jsem, že záměr filosofie musíme číst v souvislosti s TLP a že může mít vliv i na tzv. koncepci jazykových her, které pak chápeme jako srovnávací objekty v kritice filosofického užívání jazyka. Domnívám se, že právě vztah mezi intencí, kterou jsem se zde snažil postihnout, a obsahem Wittgensteinova díla by stál za další zkoumání. Proto ale bude nutné vzít v úvahu i další prameny než pouze ty, se kterými jsem pracoval.

I tak je ale zřejmé, že výsledkem filosofie jsou nejen boule, které "rozum utržil při narážení na hranici řeči", ale také "odhalení nějaké holé nesmyslnosti".[29] Domnívám se, že je tu důležité především zjištění, jakou cenu toto odhalení může mít.


Literatura:

Používám mezi interprety a komentátory Wittgensteinova díla osvědčený způsob odkazování dle následujících zkratek. Jsem si samozřejmě vědom toho, že to neodpovídá požadovaným citačním normám, domnívám se však, že toto zjednodušení bude pro laskavého čtenáře vyváženo snazší čitelností a nebude na úkor srozumitelnosti původu textu. Všechny zkratky v této práci odkazují na níže uvedené prameny buď udáním paragrafu poznámky ("§"), nebo čísla strany (není-li text na paragrafy členěn). Je-li k disposici česká varianta (tj. TLP, PU, BLB, VB a VüE), cituji vždy z těchto překladů.

Souborné vydání edice Suhrkamp v osmi svazcích:

Sv. 1: WITTGENSTEIN, L.: Werkausgabe in 8 Bänden, Bd. 1, Frankfurt a. M.: 1995.

                Logisch-Philosophische Abhandlung - Tractatus logico-philosophicus

                    [čes. překl.: Tractatus logico-philosophicus. Praha: OIKOYMENH. 2007.]                                  TLP

                Tagebücher, 1914-1916

                Philosophische Untersuchungen

                    [čes. překl.: Filosofická zkoumání. Praha: Filosofický ústav AV ČR. 1993.]                                 PU

Sv. 5: WITTGENSTEIN, L.: Werkausgabe in 8 Bänden, Bd. 5, Frankfurt a. M.: 1989.

                Das Blaue Buch

                    [čes. překl.: Modrá a Hnědá kniha. Praha: FILOSOFIA. 2006.]                                                       BlB

                Eine Philosophische Betrachtung (Das Braune Buch)

                    [čes. překl.: Modrá a Hnědá kniha. Praha: FILOSOFIA. 2006.]

Sv. 8: WITTGENSTEIN, L.: Werkausgabe in 8 Bänden, Bd. 8, Frankfurt a. M.: 1984.

                Bemerkungen über die Farben

                Über Gewißheit                                                                                                                                           ÜG

                Zettel                                                                                                                                                              Z

                Vermischte Bemerkungen                                                                                                                     

                    [čes. překl.: Rozličné poznámky. Praha: Mladá fronta. 1993.]                                                           VB

WITTGENSTEIN, L.: Vorlesungen 1930-1935. Frankfurt a M.: Suhrkamp. 1984.                                            VORL

WITTGENSTEIN, L.: Vortrag über Ethik und andere kleine Schriften.
Frankfurt a. M.: Sruhkamp. 1989.                                                                                                                              

                    [čes. překl.: Přednáška o etice. Organon F. XII. 2005. 1. str. 72-79.]                                                VüE

*

SAVIGNY, E. von. Wittgensteins "Philosophische Untersuchungen" Ein Kommentar für Leser. Band I. Abschnitte 1 bis 315. 2. völlig über. Auflage. Frankfurt a. M.: Vittorio Klostermann. 1994.

VOSSENKUHL, W. Ludwig Wittgenstein. München: Beck. 1995.


 

[1] Srov. PU § 38: "Neboť filosofické problémy vznikají, když si řeč dopřává prázdniny.". K tomu srov. § 132.

[2] Srov. PU § 97: "Propadáme klamu, že to, co je na našem zkoumání zvláštní, hluboké, pro nás podstatné, tkví v tom, že toto zkoumání usiluje pochopit s ničím nesrovnatelnou podstatu řeči. To znamená řád, který existuje mezi pojmy věty, slova, usuzování, pravdy, zkušenosti atd. Tento řád je jakýsi nad-řád mezi - abychom tak řekli - nad-pojmy.".

[3] K tomu srov. PU § 98; v celém odstavci hovoří oponent, poslední dvě věty jsou míněny ironicky.

[4] PU § 108.

[5] Ibid.

[6] Srov. TLP §§ 2.2 n., 6.124.

[7] Srov. PU § 18: "Na naši řeč se lze dívat jako na nějaké staré město: spleť uliček a náměstí, starých a nových domů, a domů s přístavbami z různých dob; a to vše obklopeno množstvím nových předměstí s novými
a pravidelnými ulicemi a uniformními domy.".

[8] Srov. PU § 96.

[9] VüE s. 79.

[10] BlB s. 40.

[11] PU § 103.

[12] Srov. PU § 109: "Ty [filosofické problémy - pozn. T.D.] ovšem nejsou žádnými problémy empirickými, nýbrž jsou řešeny náhledem toho, jak naše řeč pracuje, a sice tak, že se tento způsob práce rozpozná: navzdory určitému sklonu [Trieb] chápat ho mylně.".

[13] Srov. PU § 115.

[14] BlB s. 40.

[15] Srov. BlB s. 40: "Filosofové mají stále před očima metodu vědy a jsou v neodolatelném pokušení ptát se a odpovídat na otázky stejným způsobem, jako to dělá věda.".

[16] Srov. PU § 118.

[17] Srov. PU § 133: "Neexistuje jedna metoda filosofie, ale existují zajisté různé metody představující cosi jako různé terapie.".

[18] Srov. VB s. 57: "Filosofické dostihy vyhraje ten, kdo dovede běžet nejpomaleji. Nebo jinak: ten, kdo bude v cíli poslední." .

[19] Z § 382: "In der Philosophie darf man keine Denkkrankheiten abschneiden. Sie muß ihren natürlichen Lauf gehen, und die langsame Heilung ist das Wichtigste. (Daher die Mathematiker so schlechte Philosophen sind.)".

[20] Srov. VB s. 472: "Filosofická práce je vlastně - stejně  jako  všestranná  práce architektova - spíše prací na sobě. Na vlastním názoru. Na tom, jak člověk vidí věci. (A co od nich žádá.)".

[21] Srov. VORL s. 286-287.

[22] Srov. PU § 23.

[23] Srov. ÜG § 94, 162, 298.

[24] Podrobnější výklad o jistotě by přesáhl rámec tohoto článku, pouze krátce naznačím, že jistota pro Wittgensteina znamená, zjednodušeně řečeno, shodu v životní formě, v realizaci života. Pokud jsou jazykové hry možné jen tehdy, "jestliže se na něco spolehneme" (srov. ÜG § 509), tak tím, co tvoří fundament těchto her je právě životní forma, která zakládá mimojazykovou shodu v jednání, a je takto zdrojem, základem naší jazykové komunikace, tedy její jistotou. K tomu srov. ÜG § 538, PU § 206, 326, s. 288.

[25] Srov. PU § 7: "Jako ,řečovou hru‘ budu označovat také celek zahrnující řeč i činnosti, s nimiž je spjata.".

[26] Řadu příkladů těchto her nalezneme v Hnědé knize, v PU jsou nejznámější příklady dva. V § 1 je to příklad s pěti červenými jablky, v § 2 je to jazyková hra, která se skládá jednoduchých pokynů pro dělníky na stavbě.

[27] Srov. PU § 124, 130.

[28] Srov. VB s. 69: "Pokoj myšlenkám. To je vytoužený cíl toho, kdo filosofuje.".

[29] Srov. PU § 119.




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097