Marek Hrubec a kol.: Sociální kritika v éře globalizace. Odstraňování sociálně-ekonomických nerovností a konfliktů

Marek Hrubec a kol.: Sociální kritika v éře globalizace. Odstraňování sociálně-ekonomických nerovností a konfliktů. Praha, Filosofia 2008. 482 s.

 

Edice Filosofie a sociální vědy dovršuje třetí desítku svazkem nazvaným Sociální kritika v éře globalizace. Celou pětinu přitom tvoří svazky editované Markem Hrubcem, který se opět představil i jako jeden z přispěvatelů. Kromě něj nalezneme ve sborníku, tentokrát zaměřenému především na sociálně-ekonomickou dimenzi globalizace, dvanáct dalších jmen českých či zahraničních autorů. Již samotný název jistě nenechá čtenáře na pochybách, jakým politickým směrem jsou texty tohoto sborníku orientovány (jako levicová se dá ostatně ocejchovat i celá edice Filosofie a sociální vědy).

            Obecně lze shrnout, že se všichni autoři shodují zejména v tom, že současný diktát neoliberalistické ideologie je zmítán problémy a rozpory, což si vynucuje jej kriticky reflektovat. Většině těchto autorů přitom slouží ke cti, že načrtávají i možnosti, jak současný, dle jejich názoru nevyhovující a nespravedlivý, model světové ekonomické reality změnit. V koncepcích možných scénářů změny se samozřejmě jednotliví autoři liší, což zpětně vrhá různé světlo i na to, co jsem zprvu označil jako shodu. Nemáme zde totiž povětšinou co do činění s prostou negací, ale s negací založenou na základě určité myšlenkové struktury ("systému", chcete-li), a proto je každý nesouhlas jiný. Kéž by se tímto způsobem vyjadřoval nesouhlas častěji!

            Světem literatury koluje bonmot, že prvních padesát stran knihy rozhoduje o celkovém dojmu. Lze proto chápat jako prozíravé, že Marek Hrubec zařadil jako první článek Břetislava Horyny, který otevírá text svou oblíbenou činností, totiž útokem proti zaběhnutým klišé. Na seznamu padlých tentokrát objevíme mimo jiné myšlenku, že charita skutečně pomáhá zemím třetího světa nebo že v médiích prezentované statistiky, podle kterých klesá počet hladovějících dětí, znamenají zvyšující se úroveň spravedlnosti a štěstí na Zemi. Kritice se nevyhnou ani různé plány (zvláště tzv. Washingtonský konsensus) podpory rozvojových zemí, neboť ty (pokud se přímo nepodílejí na zhoršení situace cílových zemí) jen udávají symbolická data jako krásně kulatý rok 2000 či pěknou čtvrtku k tomu, 2025, avšak jaksi zapomínají udat konkrétní cíle, natož konkrétní postupy jejich dosažení. Určitým intermezzem textu je notnou dávkou ironie poznamenané rozjímání nad mnohými "akcemi na ochranu a rozvoj demokracie proti barbarství za posledního půl století". Finále je zahájeno repeticí motivu úvodu, totiž odmítnutím "iluze kosmopolitismu", proti které Horyna postaví koncepci multipolárního světového uspořádání. Toto uspořádání vyžaduje vytváření nadnárodního práva a institucí s ním spojených, což můžeme spatřovat například v rodící se Evropské unii. Neoliberální odpor proti tomuto trendu dokazuje obavy "pravice" z regulace svévolného působení nadnárodního kapitálu. Avšak právě regulace tohoto kapitálu prostřednictvím existence právního řádu a institucí schopných jej vynucovat je podle Horyny podmínkou spravedlnosti a svobody (a tedy i demokracie). Problém globální nerovnosti proto zřejmě nemá jiné řešení než globální právo.

            Podle Marka Hrubce je zřejmé, že uznání, které se nedaří dosáhnout (či vynutit) na národní a mezinárodní úrovni, se bude moci plně realizovat teprve na nadnárodní úrovni. Avšak než této úrovně dosáhneme, můžeme vznést požadavek na tzv. "extrateritoriální uznání" nejrůznějších práv za hranicemi státu, což představuje jakýsi mezistupeň mezi národním a nadnárodním právem. Ekonomické organizace a finanční instituce by tak měly nést právní odpovědnost za svou transnacionální činnost prostřednictví právního vztahu ke svým domovským státům, které jsou vázány mezinárodními dohodami. Nutnost řešení současné nevyhovující situace je také jádrem článku Olega Suši, který si mimo jiné všímá, že ačkoli je dnes stále (zejména při prosazování neoliberalistické ideologie) vzýván světový růst, tak globální ekonomická úroveň dlouhodobě klesá.

            Dle svého dobrého zvyku předkládá Jan Keller velmi zajímavý a čtenářsky přístupný článek, ve kterém bych chtěl zmínit především úvahu nad situací a perspektivami středních vrstev, které jsou s globalizací propojeny jednak prostřednictvím instituce sociálního státu (stávají se jeho jedinými sponzory, neboť nadnárodním firmám a bohatým vrstvám se daří minimalizovat svou daňovou zátěž), a jednak prostřednictvím proměn, jimiž procházejí firmy v prostředí globalizované konkurence. Všímá si i perspektivy občanské společnosti. Občanská společnost, jež se tradičně pojí právě se střední třídou, se v minulosti stavěla proti státní moci, která s ní musela vyjednávat,  chtěla-li vypadat demokraticky a získávat voliče. Tento postup ovšem není uplatnitelný vůči nadnárodním firmám. Úvahám nad perspektivami střední třídy i společnosti obecně se zabývá i Ladislav Hohoš, podle kterého civilizace stojí na rozcestí a dále se může vydat buď cestou vytvoření pevného práva a občanské společnosti nebo cestou "postmoderního feudalismu".

            Hlavní tezí tzv. "teorie nového imperialismu" je, že světový kapitalismus je v 21. století složen z "domácích kapitálů" a nadnárodních ekonomik, jež spolu navzájem interagují v prostředí ovlivňovaném snahami jednotlivých vlád sledovat své "národní zájmy". Podle  Williama J. Robinsona je tomu ale spíše naopak - nadnárodní kapitalisté si ochočili státy a jsou to právě jejich zájmy, které jsou prosazovány. Kritice interpretace globálního kapitálu jako rozšíření průmyslové éry imperialismu pod taktovkou USA se věnuje i Jerry Harris, který však k tématu přistupuje spíše z pozice kritické teorie a radikálnější levice. Do oblasti silnější levice lze přičíst i Tong Shijuna, který se ve svém textu snaží ukázat, že pro fungování současného globálního ekonomického systému je nutné neustálé navyšování výroby a spotřeby, což vede k usnadnění sociální kontroly, brání lidskému rozvoji a zvyšuje sociální nerovnosti.

            Americká socioložka Arlie Hochschild se ve svém poutavém článku zaměřuje na poněkud neklasický druh "zdroje", totiž na péči. Text tak pojednává o ženách, které se stěhují za prací chůvy ze zemí třetího světa do zemí prvního světa. Tato migrace může na první pohled vypadat jako osobní volba a osobní záležitost, avšak není tomu tak - často je to jediná možnost, jak zajistit vlastní rodinu - především děti, které si chůva nemůže vzít s sebou do země prvního světa, neboť plat chůvy v prvním světě zajistí rodinu ve třetím světě, ale ne rodinu ve světě prvním. Zmíněný problém odčerpávání péče zemím třetího světa autorka nahlíží z různých perspektiv, přičemž nechybí ani kritická reflexe vlastního stanoviska. Jako řešení navrhuje mimo jiné zvýšení ceny pečovatelské práce tím, že se do ní zapojí i otcové či muži obecně. Příjemně pichlavý nádech feminismu má i text Iris Marion Youngové, která se snaží ukázat, že závazky spravedlnosti mezi lidmi vznikají na základě společenských procesů, jenž jednotlivé osoby spojují a propojují, a že politické instituce vznikají jako reakce na tyto závazky (a nejsou tedy jejich příčinou, jak se často chybně předpokládá).

            Článek zabývající se levicovým libertarianismem je společným dílem Nicolause Tidemana a Petera Vallentynea a jeho cílem je tuto pozici zejména představit. Levicový libertarianismus tvrdí, že aktéři vlastní sebe sama a že přírodní zdroje jsou vlastněny nějakým egalitárním způsobem, přičemž mohou být legitimně přivlastněny pouze pokud ti, kdo si je chtějí přivlastnit, za toto přivlastnění vyplatí "konkurenční rentu". Oba autoři jsou ve při o to, zda se má tato renta následně ze společného fondu rozdělovat "aritmeticky" rovně (všem stejně) nebo spíše "geometricky" rovně (slabším více). V mnoha rysech podobnou úvahu můžeme nalézt i v článku Thomase Poggeho, který navrhuje řešit využívání přírodních zdrojů zemí třetího světa, které se často děje bez účasti těchto zemí na zisku, pomocí tzv. "globálních surovinových dividend", tedy právě podílu na zisku plynoucího z těchto  přírodních zdrojů. Egalitární distribucí se zabývá také Samuel Bowles, který ve svém ekonomističtěji laděném článku vyjadřuje přesvědčení, že globalizace sice snižuje státům možnost změnit relativní ceny výrobních služeb, avšak nevylučuje egalitární redistribuci neživých a lidských aktiv, ze kterých tyto služby pocházejí .

            Znovu listuji knihou přemýšleje nad závěrečným slovem. Na jednu stranu jsem přesvědčen, že spravedlnost a jiné hodnoty má smysl chránit nejen kvůli globálním chudým, ale i nám samým. Pokud totiž tiše souhlasíme s hladověním a smrtí obyvatel třetího světa, snižujeme si v neposlední řadě hodnotu života vlastního. S tím by jistě souhlasil každý z výše míněných autorů. Na druhou stranu mi přišla poněkud opomíjena jedna rovina náhledu na vytčené problémy. Nejen marxismus, ale i levicově humanistické myšlení obecně je charakteristické osvícenským předpokladem, že lidé jsou v jádru dobří a morální jedinci, kteří nejsou lhostejní a zlo činí jen z neznalosti či poblouznění. Tento předpoklad se ovšem zdá poněkud problematický (důkazem budiž například úspěchy slavící moderní kapitalismus předpokládající pravý opak), a proto považuji za důležité pokusit se odpovědět na otázku, proč by měl příslušník evropské střední třídy chtít být více než "taťkou a kolegou" a proč by se měl chtít starat o spravedlnost ve světě, když vůbec nesouvisí s tím, jaké nosí děti domů známky a jak to té Helence včera v televizi slušelo. Jak mu odpovědět na otázku, proč by se měl vzdát mnoha výhod, kterých užívá, kvůli jakési ideji spravedlnosti? Tento moment uvažování mi, až na některé náznaky, v jednotlivých textech poněkud scházel.

            Na samý závěr jen poznamenejme, že právě v této době získávají podobné texty zvláštní význam, neboť po celém světě obchází (především mediální) strašák "finanční krize" a bohužel se začínají objevovat tendence hledat za ni viníky. Viníky jako Čínu nebo Indii, což je nepříjemné už vzhledem k tomu, že víme, jak dopadlo hledání viníků hospodářské krize ve 30. letech, které mělo tu kardinální smůlu, že se jednoduché myšlení setkalo s nabídkou jednoduchého řešení. Myšlenky obsažené v této knize oproti tomu nehledají za každou cenu ten druh viníků, na které se dá ukázat prstem a kteří se dají popřípadě zlynčovat. Naopak - ukazuje, že viníkem krize současného globálního systému je v první řadě tento systém sám.


Jaroslav Růžička




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097