"Identity and Social Transformation"

 

Ve dnech 25. - 31. května 2008 se uskutečnila v prostorách Univerzitního centra brněnské Masarykovy univerzity ve Šlapanicích v pořadí již pátá mezinárodní konference Středoevropského pragmatistického fóra (CEPF - Central European Pragmatist Forum). Fórum bylo ustaveno z popudu Emila Višňovského a jeho amerického kolegy Johna Rydera, kteří se stali jeho prvními spolupředsedy. Záhy po svém vzniku v roce 2000 překonalo hranice středoevropského prostoru a stalo se záležitostí vskutku mezinárodní, ba až interkontinentální. Na prahu letošního léta se CEPF sešlo na předměstí jihomoravské metropole na konferenci s názvem "Identity and Social Transformation." Konference CEPF-u se konají v 2-leté kadenci a stalo se dobrým zvykem, že každé zasedání je organizováno v jiné středoevropské zemi (první se konalo v roce 2000 na Slovensku ve Staré Lesné, poté se jej postupně ujali organizátoři v Krakowě, Postupimi a Szegedu). Následující setkání se uskuteční zřejmě ve Španělsku, což ve své závěrečné řeči vtipně a se zjevným zadostiučiněním glosoval John Ryder. Nejen tento fakt však dokládá rostoucí zájem o filosofii pragmatismu (chápanou nikoliv jako striktně akademickou disciplínu, ale především jako komplexní společenské a intelektuální hnutí, vyjadřující se k palčivým otázkám doby) v evropském i zámořském prostoru. Důkazem prestiže této akce je i seznam aktivních přispěvatelů, který byl zcela zaplněn již jeden a půl roku před konáním konference.

Akce byla zorganizována za vydatné materiální pomoci Cyrus H. Holley Professorship v oblasti aplikované etiky na Bloomfield College v New Jersey, dále Center for Dewey Studies na Southern Illinois University a Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, za což jim patří velký dík, stejně tak jako organizačnímu šéfovi celé akce - Radimu Šípovi, který se postaral o její bezproblémový průběh. Jednání byla proložena zajímavými aktivitami (návštěva hradu Špilberk, bitevního pole u Slavkova, zhlédnutí dramatizace anglické verze Šmajsovy ,,Ohrožené kultury" na Filozofické fakultě MU, nebo degustace místního vynikajícího vína).

V úvodní přednášce dostala slovo Charlene Haddock Seigfriedová (Purdue University, USA), která svou erudicí a aktivitou v diskusích dostávala do úzkých nejednoho účastníka pětidenního konferenčního maratonu. Její vystoupení, nazvané Relating Identity and Diversity, stavělo na odkazu Jane Addamsové - první americké nositelky Nobelovy ceny míru a osoby úzce spjaté se školou "Chicagského pragmatismu." Zároveň vycházeje z Jamesova a Deweyho kontextualismu Seigfriedová upozornila na nutnost vyvarování se polarizace a militantního třídního, rasového nebo genderového vymezování při snahách o budování harmonických a spravedlivých sociálních vztahů. Centrálním pojmem jí přitom byla solidarita, pochopená jako upřímné usilování o kontakt s morální zkušeností příslušníků jiných etnik, národů, tříd apod., směřující k rozšíření našeho citu pro uznání "druhého" a při zachování vlastní, avšak nyní již hodnotově bohatší, identity.

Následujícím bodem programu byl příspěvek Emila Višňovského (Ústav sociální a biologické komunikace Akademie věd, SR), který první polovinu svého vystoupení věnoval pokusu o analýzu samotného pojmu sociální transformace, obohacenému o zajímavé digrese k tvorbě především soudobých sociálních myslitelů (Safranski, Polanyi, Drucker, Wallerstein). Následně upozornil Višňovský na fakt, že samotná americká filosofie jako celek (a pragmatismus obzvláště) je již od dob Emersonových ve své povaze bytostně vizionářská, kreativní a rekonstruktivní. Tento "filosofický transformismus" se pak nejintenzivněji projevuje ve tvorbě Johna Deweyho. V návaznosti na revidovanou Deweyho předmluvu (z roku 1951) k jeho magnum opus "Experience and Nature" upozornil Višňovský na nutnost pragmatistické tematizace vztahu kultury a přírody. Byl to totiž právě Dewey, jenž upozornil na "transformativní" povahu vzájemné dialektiky mezi kulturou a přírodou, která by se taktéž měla stát předmětem pragmatistické reflexe. V tomto smyslu Višňovský vyzval k "naturalizaci kultury", pochopené jako uznání hodnoty a nepostradatelnosti přírody pro člověka.

Donald J. Morse (Webster University, USA), který díky stipendiu Fulbrightovy nadace strávil letošní akademický rok na univerzitě v Banské Bystrici, přednesl příspěvek Pragmatism and Personal Identity, ve kterém se s pomocí Jamesova vymezení "pragmatické metody"  snažil usouvztažnit otázku osobní identity s tradičními filosofickými pojmy "duše" a "já" (self) v podobě, v jaké byly pojímány v evropské (Foucault) i americké (Santayana) filosofické tradici. V konečném důsledku se, podle Morse, není možné spokojit s Jamesovým pragmatickým pojetím pluralitní identity, pochopené jako pouhý prostředek (tool), jenž není substanciálně nijak vymezen. V jejím pozadí totiž stojí fundamentálnější pojem "čisté zkušenosti" (pure experience), který Morse pojal jako americkou paralelu Heideggerovy "filosofie Bytí". Morse se tak pokusil upozornit na zásadní omezenost pragmatické metody při odpovědi na otázku osobní identity.

Jane Skinnerová (University of KwaZulu-Natal, JAR) se ve své přednášce věnovala deweyánskému přístupu k otázce pozice ekonomie v procesu globální společenské transformace. Poukázala přitom na nutnost chápání ekonomických teorií jako prostředků, sloužících k dosažení konkrétních cílů, rozvržených svobodnou společenskou diskusí. Varovala před ideologizací ekonomických teorií, současně však podtrhla nezbytnost pojetí ekonomie, jako "intencionální disciplíny", sloužící potřebám společnosti. V tomto světle se ekonomie ukázala jako disciplína nutně spojená s politikou, vyžadující však radikální posílení demokratických prostředků ve společnosti.

Předmětem příspěvku Johna Rydera (State University of New York, USA) byl pragmatistický naturalismus. Ryder přesvědčivě argumentoval, že pragmatistický naturalismus nelze chápat striktně jako reduktivní materialismus. Naturalismus v pragmatistickém pojetí sice uznává, že hmota je ontologické sine qua non veškeré skutečnosti, avšak z toho důvodu ji ještě nelze pojímat jednoduše jako "reálnější" než jiné entity, a už vůbec ne jako exkluzivně reálnou. Příroda je více, nežli svět fyzikálních entit, a z toho důvodu ani přírodní vědy nejsou jediným zdrojem poznání. Přírodní vědu je tak třeba uznat jako velmi důležitý nástroj poznání, avšak zdaleka ne jako nástroj jediný - nespornou kognitivní hodnotu mají totiž v tomto kontextu i vědy sociální a umění, poskytující nám reálné poznání, kterého přírodní věda není schopna. Přednosti pragmatistického pojetí naturalismu Ryder shledal v jeho schopnosti překonávat dualismy, uvádět v soulad realismus běžné zkušenosti s konstruktivistickou filosofií a vyhýbat se redukcionismu ve vědách a ideologiím v politickém životě.

Carlos Mougan (University of Cádiz, Španělsko) prezentoval ve svém vystoupení projekt Deweyho situační etiky, která se vědomě zříká všech striktních deontologických principů, jako etiky ctností. Zdůraznil ústřední roli Jamesova eticko-fyziologického konceptu návyku (habit) v procesu morálního rozhodování člověka, jenž skrze vlastní kapacitu k racionální rekonstrukci reality rozvrhuje svět v procesu přizpůsobení se okolnímu prostředí bytostně jako svět hodnot. Zároveň se zdůrazněním sociální povahy lidské přirozenosti a schopnosti člověka "přijímat perspektivu druhého" (Mead), se důležité aspekty lidské interakce jeví nejen ve své evaluativní, ale zároveň i normativní dimenzi. Ačkoliv hodnoty pramení v individuální zkušenosti, je tato u pragmatistů vždy podmiňována zkušeností sociální, což umožňuje skloubit individuální morální zkušenost s jejím univerzálním morálním nárokem a naopak.

Jeden z mnoha zajímavých konferenčních příspěvků, komentujících dílo Richarda Rortyho, zazněl z úst maďarského kolegy Miklóse Nyíra (Univerzita v Miškolci, Maďarsko), jenž svým vzezřením asi nejen mně silně připomínal Jacquesa Derridu. Nyíró se soustředil především na pozdní Rortyho texty, na kterých dokazoval, že podle jeho názoru je centrální poselství Rortyho díla veskrze politické. K tomuto účelu použil články, ve kterých Rorty kritizuje "kulturní levici" za "porcování sociální spravedlnosti" a snahu o její redistribuci mezi stále menší a parochiálnější skupiny, a současně za pokus o filosofickou a kvazi-teoretickou fundaci úsilí o společenskou transformaci. Podle Rortyho se má americká společnost naopak vrátit k naději, sjednocujícímu duchu a inkluzivistickému pojetí komunity, na nichž byla kdysi založena, a které teprve umožní účinně se postavit "bossům a oligarchiím", kteří jsou pravým nepřítelem demokracie a sociální spravedlnosti. 

Larry A. Hickman (Centrum deweyánských studií v Carbondale, USA) se ve svém vystoupení, na pozadí komentáře ke svého času velmi zásadní diskusi mezi předním americkým žurnalistou Walterem Lippmanem a Johnem Deweym, zaměřil na Deweyho řešení nelehké otázky vztahu reprezentativního a participativního modelu demokracie. Jeho zjištěním bylo, že Dewey ve svých zralých spisech do značné míry předjímá politický program, dnes v rámci politické teorie známý jako deliberativní demokracie. Hickman poté aktualizoval Deweyho analogii mezi modelem zkoumání ve vědecké komunitě a rozhodováním občanů ve věcech veřejných, aby zdůraznil, do jaké míry právě Deweyho postřeh o příbuznosti vědeckého zkoumání a demokracie (principiální otevřenost, odmítnutí apriorního poznání a autority, nacházející se vně zkušenosti, fallibilismus a kontrolovatelnost výsledků) pomáhá k pochopení toho, jak by měla být vybalancována participativní a reprezentativní složka deliberativní demokracie, což činí Deweyho sociální teorii signifikantní a obohacující pro dnešní politickou debatu.

Předmětem příspěvku Samiho Pihlströma (Univerzity of Jÿväskylä, Finsko) bylo téma, jemuž se tento badatel dlouhodobě věnuje - pragmatistická metafyzika, přesněji vztah metafyziky a etiky. Primárním Pihlströmovým cílem bylo dokázat, že tyto dvě tradičně striktně oddělené disciplíny tvoří ve filosofii pragmatismu organický celek. Pihlström vycházel z naturalistické redefinice kantovského pojetí metafyziky jako transcendentální filosofie a našel velmi zajímavé afinity mezi Kantem a Peircem, Kantem a Jamesem (např. otázka transcendentálního subjektu). Je to právě přednost praktického rozumu před rozumem teoretickým, kde se stýká transcendentální filosofie s pragmatismem, což podle Pihlströma tvoří silný argument ve prospěch fundamentální provázanosti, ne-li vzájemné podmíněnosti metafyziky a etiky, pochopených v transcendentálních termínech. V konečném důsledku dospěl Pihlström k závěru, že podobné pojímání metafyziky je, z důvodu absence její hodnotové neutrálnosti, dostatečným důvodem pro odmítnutí metafyzického realismu.

Patrně nejstarší účastník celé konference - Michael Eldridge (University of North Carolina at Charlotte, USA), se s odlehčeností sobě vlastní pokusil v přednášce pojmenované Accidental Pragmatism o reflexi proměn historických projevů pragmatistického hnutí v USA. Eldridge zjistil, že dějiny pragmatismu a především kotrmelce, které tato filosofie prodělala v průběhu 20. století (nejprve čelní intelektuální hnutí, poté zcela marginalizovaná filosofická škola, a následně vitální filosofický proud, sdružující kolem sebe filosofy nejrůznějších zaměření) nelze oddělovat od dějin amerického národa a americké filosofie obzvláště. Signifikantní úlohu sehrála v dějinách pragmatismu 2. světová válka, po níž nastala i v akademických kruzích atmosféra vstřícná k jednoznačným a striktním řešením. Posléze se s Quinem a Sellarsem začíná situace měnit, aby s Rortym kulminovala do zrodu neopragmatismu. Nynější historickou situaci Eldridge diagnostikoval jako vhodnou k návratu k původní podobě pragmatismu a k tomu, co neopragmatismus postrádá, totiž k důslednému společenskému a politickému akcentu, kdy filosofická teorie tvoří (pouze) konceptuální podhoubí pro praktickou akci.

Příspěvek, který mi z celé konference zřejmě nejvíce utkvěl v paměti, prezentoval Armen T. Marsoobian (Southern Connecticut State University, USA). Předmětem Marsoobianovy přednášky byla estetika pragmatismu se speciálním zřetelem k pojetí angažovaného umění u Johna Deweyho. Dewey zásadně odmítal formalistické pojetí estetiky a "muzeálního umění", které má dodnes tendenci vydělovat estetickou zkušenost a uzavírat ji do artificiálních chrámů pod heslem l'art pour l'art. Trval na tom, že estetická stránka je bytostnou součástí běžné zkušenosti. Tímto pojetím se Deweymu zároveň otevřela možnost poukázat i na jeho transformativní dimenzi, jež se stala předmětem Marsoobianova příspěvku. Co více, Marsoobian pojal své vystoupení jako komentář audiovizuální prezentace, v níž, především na pozadí pomníků připomínajících zločiny proti lidskosti od Evropy po Arménii, přesvědčivě argumentoval ve prospěch non-reprezentacionalistického umění, které chce díky nutné intenzivní interakci díla a vnímatele zabezpečit dlouhodobý morální apel, který není vázán na konkrétní historickou epochu.

S pozitivními ohlasy zejména u amerických kolegů setkal příspěvek Radima Šípa (Masarykova Univerzita) Nationalism as a Tool of Modernity: the Czech Case. Jak již sám název napovídá, byl předmětem Šípova vystoupení nacionalismus, jako projev sociální transformace a mezistupeň přechodu společnosti od tradičního (feudálního) modelu ke společnosti moderní. Úvodní poznámky věnoval Šíp dvěma Deweyho článkům, věnujícím se právě problému nacionalismu a upozornil na několik důležitých momentů Deweyho analýzy, které vztáhl ke Gellnerově rozboru problému nacionalismu ve střední Evropě. Jádrem Šípova příspěvku však bylo poukázat na roli, kterou sehrály v českých zemích v nacionalizačním procesu přelomu 19. a 20. století tělovýchovné spolky a sport obecně. Důkladnější analýze byl podroben Tyršův Sokol, a bylo dokázáno, že se zdaleka nejednalo jen o tělovýchovné, ale především kulturní hnutí se silně národoveckým podtextem.

Na Šípův příspěvek navázal Chris Voparil (Union University & Graduate College, USA) nejen co se týká posloupnosti, ale i fakticky, neboť svou přednášku započal poznámkou, že právě jeho rodiče se poznali na shromáždění newyorského Sokola v 50. letech. Nicméně i jeho téma se zčásti týkalo českých reálií, neboť si vytyčil úkol prozkoumat vzájemné relace mezi tvorbou Emersona, Rortyho a Havla. Voparilovou tezí přitom bylo, že navzdory Rortyho "přivlastňování si" Havla, má bývalý český a československý prezident více společného s jinou výraznou osobností amerického intelektuálního života, totiž s R. W. Emersonem. Havel ve svém díle daleko více než Rorty zdůrazňuje existenciální dimenzi osobní identity, což jej přibližuje více k Emersonovi, Jamesovi a Deweymu, a nabízí tak významný korektiv Rortyho exkluzivnímu apelu na kolektivní či sdílenou identitu jako základ transformativního pojetí politiky. Havlovo rozumění identity a sociální změny podle Voparila daleko překračuje Rortyho postoje, pokud jde o jejich transformativní potenciál.

Zajímavý přesah pragmatismu k asijským myšlenkovým proudům představila Marjorie C. Millerová (State University of New York, USA). Hlavním tématem Millerové byl vztah mezi osobní identitou na straně jedné a sociální transformací na straně druhé tak, jak jej vnímaly tak časově i geograficky rozdílné osobnosti jako Konfucius a Dewey. Millerová analyzovala Konfuciovo pojetí se zjištěním, že i přes nápadnou podobnost mnoha aspektů jeho myšlení s Deweyho filosofií, má Konfuciovo zdůrazňování role rodiny a národa v kultivaci osobní identity destruktivní důsledky, pokud se budeme chtít překročit hranice těchto sociálních skupin. Naopak Deweyho pojetí výchovy a demokracie, kterou chápe jako snahu o rovnocenný dialog prostý jakýchkoli předsudků, zmíněné obtíže překonávají. Navíc Millerová poukázala i na to, že podle Deweyho je snaha o neustálé rozšiřování okruhu svých partnerů v komunikaci nezbytným předpokladem plodného rozvoje demokracie.

Dalším rortyánským příspěvkem počastoval posluchače mladý badatel Wojciech Małecki (Wroclawská univerzita, Polsko). Předmětem jeho vystoupení bylo kritické zhodnocení Rortyho názorů na povahu literatury a náboženství. Małecki správně upozornil na nekonzistence ohledně přesného vymezení těchto termínů, vyskytující se na mnoha místech Rortyho díla. V pozdním díle pak nalezl zajímavé pasáže prozrazující pozvolnou změnu Rortyho názorů zejména na úlohu náboženství ve společnosti od zprvu velmi militantního postoje k více smířlivému. Tato revize se však netýkala pouze úlohy náboženství, ale i postupného uvědomování si hodnoty poezie po tom, co Rorty takřka celý svůj život favorizoval úlohu prózy v kultuře (zejména ze sociopolitických a etických důvodů). Rorty však poněkud účelově interpretuje veškerou prózu kunderovským způsobem jako oslavu ironie a odmítnutí absolutistických nároků, což z historického ani faktického hlediska zdaleka neplatí.


Roman Madzia

 


Návštěva u děkana Josefa Kroba (po děkanově levici L. Hickman)


Přednáška Charlene Seigfriedové


Přednáška Larryho Hickmana


Představení pro účastníky konference na FF MU


Společné foto účastníků konference



Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097